Jak jsme měly veselo v Olomouci

by June 25, 2012 6 comments
Asi před čtrnácti dny mě Leona lákala do Olomouce - běží tam půlmaraton a jako doprovod jede Sára a Jana. Představa, že bych se jela jen dívat, mě moc nelákala. Samozřejmě by to byl určitě skvělý výlet, ale neběžet a zase jen koukat? Na to nějak nemám. Podívala jsem se na web a hele, rodinný běh, 3.5km, to by mohla být docela dobrý kompenzace! Nejvíc jsem zatím běžela bosky 3km, tak 3.5, to by jít mohlo. Navíc mě ani ne za měsíc čekají (snad:) dva triatlony, kde se běží 6 a 5km, takže by to mohl být dobrý test, jak se bude bosky běžet na nějaké akci, ne jen v tréninku kolem baráku. Městský terén sliboval relativně pohodlný povrch, snad žádné ostré kameny.
Okamžitě mě zaplavila vlna nadšení a kromě Leony jsem nás všechny přihlásila. To budou holky koukat, to bude překvapení :D Nakonec jsem jim to radši napsala, protože by to mohlo být až moc velké překvapení a mohly by jim chybět boty a oblečení.


Den před odjezdem si s Leonou večer telefonujem a ona chudák, že jí strašně bolí zub. Tak to bude teda něco, třeba navštívíme i nějakého Olomouckého zubaře.
Jedeme s regio jetem - žlutým vláčkem. Cena výrazně nižší, komfort výrazně vyšší. Nádhera.
V Pardubicích přistoupila Jana a přišla řeč na rodinný běh. Jana vypadala trochu překvapeně, jako že nic neví, že si z ní akorát dělám legraci, že neběží, že nemá ani boty ani oblečení a že léčí nohu. Tak říkám, že dobrý, že jako legrace od ní to stačilo, ale že to přece ví a že ona si dělá legraci, ne? Nakonec se ukázalo, že ani jedna z nás si legraci nedělala a nějaké informační šumy způsobily, že to Jana fakt nevěděla. Tak nakonec to bylo slušné překvapení :) Hned jsme začaly dávat dohromady, co jí kdo půjčí a domluvily se, že půjdeme fakt pomalu, chůze nebo běh, tam se to ztratí, hlavně na pohodu a užít si atmosféru.
Vyzvedly jsme si věci, ubytovaly se, Leona si šla lehnout a my šly pomalu na start. Koukaly jsme na sebe tak podivně a pak jsme konstatovaly, že je to trapný, 3.5km, že se docela stydíme a snad nás nikdo neuvidí. Přiznání si toho faktu a utěšení, že ostatní se chystají na půlmaraton a určitě nebudou koukat ne nějaký rodinný běh nás uvolnilo a začaly jsme se fakt parádně těšit (mimochodem po tři sta metrech na nás z diváků křičela Bára a hned v cíli jsme potkali Mirka…:D).


Odstartovali jsme a dav nás hnal vpřed. Místo chůze jsme rovnou vyběhly. Sáře začal zvonit telefon a proběhlo něco jako: "Ahoj babi ... jo je tu hluk, my běžíme v Olomouci na závodě … né, to nevadí, klidně povídej..." a pak jí volal ještě bráška a zase babička… :) Trasa byla nádherná, park, botanická zahrada… všude kolem děti a rodiče, nikdo se nikam netlačil, všichni se spojeně posouvali vpřed. V druhé půlce trati už se některé děti nechali nést od tatíků na zádech a jeden chlapeček si dokonce tatínkovi stěžoval (když se s ním chudák lopotil v náručí), že se tatínek moc potí a že on se teda tolik nepotí.


Sára si začala stěžovat, že je moc horko, že si asi sundá tričko a pořád že neví, jestli to není blbý… tak jsem jí říkala, že není a jestli je jí horko, ať se svlíkne a basta (jestli si to někdo může dovolit, tak Sára:). Nakonec to tak dopadlo a já jsem byla docela překvapená, protože jsem čekala nějakou sportovní podprsenku, která vypadá jako dres a pořád jsem proto nechápala, proč to tak řeší, ale ona měla prosím pěkně krajkovou :)) Ale co, horko bylo.


Kde se vzal, tu se vzal - cíl. Měla jsem pocit, že bych si to dala klidně ještě jednou, sil bylo pořád hodně, nohy v pohodě, prostě bájo. Večer se přehoupl do své druhé části a z "běžkyň" se staly fanynky. Po startu jsme se trochu občerstvily a přesunuly se na desátý kilometr. Nejdřív běžela Bára, potom Mirek, za ním Hanka a Leona pořád nikde. Nakonec se vynořila z Olomouckých ulic, vypadala stejně jako všichni před ní i za ní - naprosto schváceně, zpoceně, červeně, zničeně, ale zároveň měla úsměv na rtech a křičela něco o tom, že jí nedovolili vzdát. Po přesunu na asi osmnáctý a zároveň devatenáctý kilometr (stály jsme uprostřed a z jedné strany běhali běžci tam, a po kilometru kolem nás z druhé strany zase zpět) jsme už začaly poznávat známé tváře. Už jsme věděly, kdy kdo ze známých poběží (Jana poznala dokonce i Lenku členku), ale pamatovali jsme si i ty, kteří běželi mezi nimi. Někteří z nich dostali i své přezdívky, které jsme se nestyděly (většinou) i použít při povzbuzování.


Například zarostlý pán byl Robinson, kluk s obřími sluchátky Otík, holka v kraťáskách, podprsence a pásku s okolo boků Lara Croft, pán s neonovým tričkem byl prostě Pán v krásném zeleném tričku, Slečna s červenými tkaničkami, žena, co na ní křičeli děti "Mamí, mamí, běž!" byla Mamí, pán s houbičkou připevněnou páskou na čele byl pan Hezká houbička a další. Jak jsme se na trati potkali třikrát, začínali nás poznávat i samotní běžci a často se jim na tváři objevil i úsměv, což nás potěšilo. Akorát ke konci už mi nějak odešel hlas a křičet už mi prostě nešlo, tak jsem jen tleskala a skákala... Byl to naprosto neskutečný zážitek. Olomoučané jsou skvělí po všech stránkách. Nejen jako fanoušci, ale tak všeobecně, jsou neuvěřitelně laskaví a milý, ochotní, zkrátka ráj :)


Nakonec jsme se všichni úspěšně přesunuli do cíle a následovala nějaká ta hygiena, doplňování energie a oslavy :) Spát jsme šly až v neděli a to až potom, co jsem musela skoro vylézt z okna a domluvit se s pány sedícími pod námi ve vinárně, že bych strašně ráda spala jestli by se nemohli maličko ztišit. A jak je v Olomouci asi zvykem, velmi zdvořile se ztišili a my mohly v klidu spát. Ovšem, jak je v Olomouci asi taky zvykem, po šesté ráno se rozezněly zvony a ne a ne přestat, dokud jsem nebyla úplně vzhůru. Chvíli jsem ještě ležela a snažila se znova usnout, ale pak mi došlo, že spát můžu i doma, ale vyklusat si v krásném parčíku, který je hned za penzionem, to můžu jen tady. Tak jsem se oblíkla a vyběhla. Spíš jsem se zastavovala, fotila, protahovala se, zkrátka jsem si užila moc krásné ráno. A jeden starší pán na mě nadšeně křičel, že takhle se má běhat, že je to nejlepší na nervy. :)
Takže naprosto skvělý víkend. Ať žije léto, ať žije Olomouc, ať žije běh!

 Po doběhu

Po pěti minutách v koupelně

6 comments:

  1. Pan Houbička, já se picnu. :-D :-D

    ReplyDelete
  2. Teda vlastně pan Hezká houbička. (-:

    ReplyDelete
  3. Krásný!!! Taky jsem toužila po Olomouci, ale půlmaraton je na mě ještě moc. Peg

    ReplyDelete
  4. Advid: Obcas jsme mu rekly i pan Houbicka, ale to jen tak interne pro nas :)
    Peg: Rodinne behy to jisti .)

    ReplyDelete
  5. Jj Olomouc je úžasná a jak jsem četl i Leonin článek, tak jste si to opravdu krásně užily :-) Ty přezdívky jsou naprosto parádní :-)) To bych se smál už jen bych vás zdálky viděl :-))))

    ReplyDelete
  6. Líbí se mi jak běháš bosá. Máš docela sexy nožky.

    ReplyDelete