Jak se mi to líbilo, jak to bylo super a skoro jsem vyhrála

by July 15, 2012 8 comments
Skoro bylo hodně velké skoro a že by mě to ani nenapadlo napsat, kdyby mi to D neporadil, když jsem tu teď tak k nedělnímu odpoledni seděla a přemýšlela, co vlastně mám napsat, dyť toho bylo zase tak moc :) Prý "Napiš, jak se ti to líbilo, jak to bylo super a žes to skoro vyhrála."
Hned po snídani nás včera čekala zkouška, jak nacpat kolo do auta. Moc to nejde, je potřeba gumicuk, který jsme kdysi měli, ale už nějak nemáme. Následuje rozhovor s cykloservisem, jak přepravovat kolo bez kola, když mám hydraulickou kotoučovou brzdu. Bylo mi doporučeno vložit do brzdy cokoliv včetně dřívka od nanuku. D to vidí skepticky, abych si ho hned nezničila, rozhoduje, že žádné kolo sundávat nebudem. Já jsem ráda, že to nemusím řešit sama a tak se nebráním a podporuju ho v odhodlání to kolo tam prostě nějak nacpat.
O hodinu později pobíhám po bytě a shromažďuji všechny věci na hromadu, jsem strašně nervózní, fakt strašně, to jsem nečekala. Gumicuk není a nebude.
Okolo desáté si vařím těstoviny se sýrem a kečupem jako nejlépe stravitelné jídlo a snažím se uklidnit. Kečupu jsem si dala pořádný nášup, nemám je ráda suché. Už po první lžičce mi málem shoří huba. Kouknu na lahev od kečupu - SERIOUSLY HOT. Dokázala jsem sníst asi třetinu a pak mi začalo být seriously blbě. Operativně se dojídám chlebem.

Slunéčko sedmitečné si na mě sedlo hned,
jak jsem vystoupila z auta :)

Těsně před odjezdem potkávám na chodbě souseda a ptám se ho, jestli nemají gumicuk. "Nemáme, ale proč si nezajdeš na benzíku přes ulici?" Soused je chytrý chlapík :) Na benzínce neví, co je gumicuk, ale po chvíli vysvětlování se ukazuje, že ho mají. Ale nevědí, jak se to vlastně jmenuje :)
V jedenáct se konečně nastěhujeme do auta a vyjíždíme. Kolo leží rozvalené přes celý kufr a zadní sedačky (jj, 29 kola...:), přehazovačka podložená polštářkem, rám upevněný gumicukem, na řídítkách puntíkaté ponožky. D má jako řidič pohodlí, za to já mám sedačku v nejkrajnější poloze směrem dopředu a ještě sklopené opěradlo taky směrem dopředu. Koleny tlačím na palubní desku a čelo mám prakticky připlácnuté na čelním skle. Ale hlavně, že má kolo pohodlí, můžeme vyrazit :)
Venku je nádherně, svítí sluníčko, všechno je tak zelené a modré a zkrátka barevné, že víc už to snad ani nejde, v rádiu pouští písničky, při kterým se málem rozpouštím dojetím, D si popěvuje, kolo si vzadu spokojeně odpočívá a já se spokojeně kroutím na palubní desce. Romantika jako trám.
Dojeli jsme na místo ještě půl hodiny před registrací. Rezerva se může hodit... D mě vysazuje, loučí se a odjíždí navštívit babičku, která bydlí kousek odtud.
Obloha už zdaleka není jasná, je zataženo, fičí a začíná pršet. Beru si mikinu. U stolečku, kde se vybaluje výčep, se ptám, jestli jsem tu správně. "Určitě!", dostává se mi vřelé odpovědi a na moje konstatování, že trochu brzo, už pán nadšeně a bleskurychle vytahuje lahev nějaké domácí pálenky, že všechno se dá spravit. S díky odmítám - mě abstinenta by to spolehlivě zabilo :)
Pomalu začínají přijíždět i další závodníci a z neznámých příčin se ke mě vrhá pán, který hned po příchodu zvolal "Sportu zdar a tritlonu zvlášť!". Dozvídám se, že je mu osmdesát, zkušený ironman, podle trička pořadatel a později zjišťuji, že s námi bude startovat. Poplácá mě po rameni s upřímným zájmem se ptá, jak jsem se připravila. Rozpačitě odpovídám, že jsem se snažila, ale bolí mě koleno, neboť jsem přepískla kolo a tak nevím, jestli mám dát kratší a nebo delší trať. Ptám se, jak moc je cyklistika kopcovitá. Šibalsky se usměje a praví, že po výstřelu všechno bolet přestane. Ale že je to hodně, skutečně hodně kopcovité, velký krpál. Popřeje mi hodně štěstí, ještě parkrát mě poplácá a povzbudí a zmizí u registrace. Od ostatních závodníků se dozvídám, že je si srandu nedělal, že místy většina lidí i tlačí, že je to fakt nářez. Koukám na mapu a najednou slyším někoho hned vedle sebe: "Ahooooj!" Koukám a chvíli trapně koukám a ne a ne si tvář s někým spojit. Jasně, Gábina s Bingem (pes) ze soustředění Pětky. Tak to je něco! Hurá, konečně známá tvář.
Gábina se taky rozhoduje, jestli kratší a nebo delší. Hned se ptá pořadatelů, kolik žen se do které kategorie hlásí - vidina jisté bedny by ji, zdá se, dokázala motivovat pro delší trať :) Bedna jistá není a je to její první triatlon, tak nakonec volí kratší variantu. Mně rozum říká, ať dám kratší, za týden mám přece delší, ať si ušetřím koleno. Jen taková rozcvička... Ale kvůli 100m se vůbec máčet do vody, to mi přijde skoro trapný. Bojím se, že až budu v cíli, tak si budu říkat, že to bylo moc krátký a rychlý a že jsem měla dát to delší... Ale koleno je koleno a já jsem zodpovědná osoba a tak nakonec volím taky kratší trať.
Depo nachystané, poslední věc - zapínám Garmina a pokládám ho k botám. Nesmí se s ním plavat, tak ho zkrátka použiju až na kolo a běh. Pět minut do startu a my ještě stojíme v depu. V lehkém poklusu překonáváme docela slušnou vzdálenost z depa na start.
Už jsme na břehu, necelé dvě minuty do startu. Vlezu do vody po kolena a mám pocit, že je docela studená. Později jsem se dozvěděla, že měla 17 stupňů - ještě, že jsem to nevěděla už před startem, to bych tam snad ani nevlezla. Vedle sebe, už ve vodě, vidím toho staršího pána, který o mě měl takovou péči před registrací, už je po pás ve vodě a asi připraven na start. Snažím se nezahanbit a rychle si tou ledárnou omývám ruce, obličej, šplouchám si pod dres. Brrr. Zdá se, že mám ještě pár vteřin času, rychle se ponořuju až po krk. Vím, jaké problémy mám se studenou vodou, chci se co nejvíc adaptovat. Tělo je překvapené, sotva dýchám. Nahlas funím a oddychuju, snažím se zvyknout. A je to. Už se to dá.
Už je celá a start pořád nic. Stojím ponořená v ledové vodě a nic se neděje :) Tak honem ještě osvěžuju obličej, nakonec stíhám i pár temp tam a zpět a to celé ještě asi třikrát. Pořád po očku hlídám pořadatele na pramici uprostřed rybníka - až mávne, je odstartováno. Zvedá vlajku.... a pokládá ji zpět do lodi. Tak nic. Další tři tempa tam a zpět. Ledový vítr ze zatažné oblohy, teplota určitě pod dvacítkou a ledová voda, nemilosrdné živly, račte si jeden z nich vybrat. Vybírám vodu a po krk se ponořuju a čekám. Vlajka se opět zvedá, některé závodnice již plavou a nic, žádné mávnutí. Vrací se zpět a mě je strašná zima, ale jsem naprosto natřískaná adrenalinem a tak mi to zase tak nevadí, je to sranda. Většin z nás tam stojí zmrzlých ve vodě, kouká na hodinky a směje se. To jsou momenty, pro které stojí za to to zkusit :)


Opět se zvedá vlajka a teď už to fakt vypadá, že se odmávlo. Startujeme. Asi je to tou dlouhou aklimatizací, možná taky tou krátkou distancí (nakonec je to spíš 150, než 100m), ale plavu, co to dá, nešetřím se, dyť je to krátký. Snažím se držet si techniku, směr, hezky dýchat, všechno se daří. Držím se v čelní skupince - skupinky byly dvě: kraulistky (vesměs nějaký malý žáby z e-on týmu a jak jim to plave, tý jo!) a prsařky. Visím na konci kraulistek, ale jsem ráda. To je od loňska asi trochu pokrok. Posledních asi 20m se najednou tempo přede mnou zadrhává, doplavávají prsa, některé dokonce naprosto nevysvětlitelně kličkují. Vzhledem k tomu, že jsem plavala fakt na max a jsem docela slušně utavená, rozhoduju se neplýtvat síly a netlačím se, držím se za nima a vydýchávám před výlezem.
Za výlezem se všichni osušují a obouvají, do depa poběží obuté (chlapi měli trať delší, tak jsou ještě ve vodě). Já jsem si nechala boty v depu, které bylo sice od rybníčku dost daleko, ale radši poběžím bosá, než v tretrách na kolo. Poskakuju na ručníku, mezi tím nandávám helmu a brýle, Garmina, ponožky, tretry a šup na trať. Depo asi trochu pomalejší - zapomněla jsem si přichystat ponožky a tak jsem s nima trochu bojovala, ale žádná tragédie.
Už si to frčím, šlapu, co to dá. Vzpomenu si na mého dnešního gurua - měl pravdu, od výstřelu nic nebolí. Osm kilometrů, to je fakt nic. Koukám na Garmina, jedu přes třicet, z kopce i padesát. Až se skoro sama leknu, jestli to trochu nepřeháním. Fičí vítr, rychlost klesla, šlapu do kopce. Mokrá kombinéza studí na břiše jako zmrzlá žába, průdušky to moc neberou, lehce sýpu, ale zvolnit se mi nechce. Ha! Předjel mě první chlap, šlape jako motorová myš. Sem tam někoho předjedu, sem tam někdo předjede mě. Nálada panuje výborná, vzájemně se povzbuzujeme a oceňujeme. A je tu otočka. Těsně za ní předjíždím takovýho, snad ještě předškolního, špunta na malým kole, jede mu to jako na motorek. Obdivně na něj křičím, že moc hezký a on jen tak skromně poděkuje. Řítím se z kopce, který jsem tak pracně vyšlapala. Ještě parkrát nahoru a dolů a je tu depo. Některé závodnice odhazují kolo na začátek depa do trávy a rovnou zabíhají do lesa (slušně si tím zkracují cestu). Já běžím postavit kolo do depa na své místo (jednak jsem slušně vychovaná a taky tam mám sandále).
Zaparkuju, strhám ze sebe boty a ponožky, postříkám si nohy repelentem a za běhu z depa si přidělávám sandále kolem pasu - co kdyby...


Á, zapomněla jsem se trochu napít, dochází mi. Nevadí, hned na začátku běhu je občerstvovačka s vodou. Zastavuju se a piju. Předbíhají mě další dvě ženský. Ach jo :)
V lese se běží parádně. Za mnou nikdo, před sebou na delších rovnějších úsecích sem tam někoho vidím. Stejně jako v rybníce a na kole mám pocit, že jsem za chvíli v cíli a tak se není potřeba šetřit. V zápětí si ale zase říkám, že jsem určitě tak plná adrenalinu, že bych se měla o to víc soustředit na správnou techniku a snažit se vnímat, co cítím pod nohama. Důkazem o tom, jak jsem mimo, je mi lehce rozřízlý a krvácející palec na ruce, který jsem právě objevila. Udělala jsem si to někde na kole a vůbec netuším o co a kdy.
Ale v lese je pohoda, běží se naprosto luxusně. Sem tam nějaká rozbitá taška, dokonce i jeden střep, ale jinak pohoda. Jednou jsem nakopla kořen, ale to bylo taky v pohodě. Snažím se neprotahovat krok, naopak ho zkracovat a zrychlovat frekvenci. Tak to má být. Běžím a běžím, jsem totálně šťastná, sama v lese a směju se jako blbeček. Prostě paráda. Blátíčko, konince (dokonce jsem se jim snad fakt všem vyhla:) a docela nepříjemně tvrdé modřínové šišky. Les se vším všudy.
Už jen pár desítek metrů do cíle, fandí mi tetičky z místních domečků a křičí, že chudák holka běží bosa. Křičím a mávám kolem sebe rukama, že si to užívám a že děkuju. Mají z toho legraci a já snad ještě větší.

Cíl :) 

A je tu cíl. Bájo. Jsem na vrcholu blaha. Hned v cíli se potkávám s Gábinou. Nakonec se ukazuje, že i když jsem ji na kole předjela, doběhla dřív. Beru si poučení, že bych měla trochu zapracovat na depu :)
Pořád fičí, je zataženo a zima, sem tam trochu zaprší. Vyhlášení je až za skoro dvě hodiny, takže využívám možnost dojít si na místní úřad, který je kousek od depa, v klidu a teple se převléct do suchého a aspoň trochu si opláchnout nohy v umyvadle. Na poukázku z registrace dostávám naprosto dokonalý čaj z čerstvé máty s kouskem citrónu. Ještě mi nabízejí klobásu, vypadá moc dobře, ale protože už jsem pár let nic takového nejedla, trochu se toho bojím a s díky odmítám - čeká mě ještě večeře u D babičky.

Štěstí v cíli, konečně v suchém a s mým novým dvoukolým přítelem :)


S Gábinou

Čekání na poslední závodník z dlouhé trati a dopočítání výsledků je trochu dlouhé, ale spíš proto, že je zima a větrno a sem tam leje jako z konve a já mám jen krátké kalhoty a sandále a začínám být vymrzlá. Zahřeje mě až příjezd D a taky poplácání po zádech od toho úžasného veterána.
Takže nakonec všechno dobře dopadlo, atmosféra byla fakt naprosto skvělá. Na pravidla se moc nehrálo, ale to nikomu (až na pár výjimek, které to nezapomněly dát najevo náležitě kyselým obličejem) nevadilo. Prostě báječný, úžasný, skvělý.
A teď ještě dodatky z toho, co se dělo později. Tak dneska koleno cítím, ale snad to do soboty zase přejde :) Na noze mám zespoda na prstu asi 2mm dlouhou mělkou ranku, možná jsem se řízla o trávu, možná o střep, kdo ví, ale jinak jsem úplně v pohodě :)
Ale hlavně: D se u babičky potkal s mamkou a protože má narozeniny, předal jí hromadu darů, co jsme jí opatřily. Byla prý strašně překvapená a nadšená, dary prý úplně úžasné, jen má teda narozeniny až za měsíc. Ale prý to vůbec nevadí, měla z toho děsnou legraci. A D to komentoval slovy, že ví, že má narozeniny až v srpnu, že si jen myslel, že už je srpen. :)
Tak, je to napsaný. D mi tu kouká přes rameno a zase komenuje: "A to bude někdo číst, takle dlouhý?", podivuje se. "Dyť to píšeš dýl, než jsi včera závodila."

8 comments:

  1. Jasně, že to bude někdo číst.:-)
    Jsem rád, že budu s takovou závodnicí v týmu. Střep ni šiška ji nezastaví.:)

    ReplyDelete
  2. Mno, doufejme, ze ani koleno :)

    ReplyDelete
  3. To zni jako bezva zavod. Kdyby se neco podobnyho u nas v okoli poradalo, tak se snad po 20ti letech zase pokusim o triatlon :-).

    ReplyDelete
  4. Gratuluji! Muselo to být parádní.

    Škoda, že jsme se nemohli potkat. Já se tam nakonec nedostavil. Ještě ráno jsem si říkal, že tam půjdu a zkusím to, ale pro jednou mě zastavil zdravý rozum. Sotva jsem vyléčil zánět okostice, který se ještě ozývá, a hned na závod. To by asi nedopadlo dobře, radši pořádně doléčit.

    ReplyDelete
  5. jako dobrý, ale chtělo to tu delší trať, když už je tak dlouhý článek ;-). Spešlík vypadá navíc fakt dobře, jenom kdybys ho z velké části neschovávala za zády. :-D

    ReplyDelete
  6. April: http://www.etriatlon.cz/kalendar_akci.html :)

    KN: Jj, tak treba jinde se uvidime :) Snad jeste nekde letos budu :)

    JM: To mi povidej, jak bych fakt chtela neco poradnyho taky vyzkouset. Tak jako obvykle: treba nekdy priste :) A za zady nic zajimavyho neni, akorat kousek ramu.... .)

    ReplyDelete
  7. sklánim poklonu bosý běh na holku fakt odvaha :-)

    ReplyDelete