Radosti života..

by May 12, 2013 12 comments
Ležím si v posteli a mám spoustu času :) No není to paráda? Tak já se přiznám - nemám dovolenou, ale doléčuju virózu .) Asi nějaký jiný typ než pan prezident, protože blbě mi bylo první dny hodně, ale neprojevovalo se to ani na mé stabilitě ani otupělostí výrazu. Každopádně teď už je mi líp a začíná mě to ležení nudit - nejlepší čas sepsat všechno, co jsem nestihla minulé týdny.

Rozhodně bylo co psát, jen nějak nebyl čas. Na konci dubna jsem běhu moc nestihla, ale vyloženě depresi jsem z toho rozhodně neměla. Na pár dní jsem odjela na "rozlučkovou" služební cestu do Frankfurtu.
Když jsem tam byla naposledy, v lednu, bylo to naprosto upřímně hrozivé a depresivní. Začalo to hned po příletu. V deset hodin večer jsme mířili na firemní ubytovnu. Nebe samo nám seslalo do cesty kolegu z Prahy, kterého jsme potkali v metru - já vůbec netušila, že je to náš kolega, ale on si nás pamatoval. Dali jsme se do řeči a on povídá: "Jo, takže nejdřív jedete na Konstabler Wache si vyzvednout klíče, ne?". Já na to: "Cože? Proč by? Říkala asistentka, že je tam nonstop recepce, jedeme přece rovnou tam. To by nám řekla, kdybychom měli jet někam pro klíče. Ještě jsem se jí na to speciálně ptala." A on na to "Tu u vás zrušili před dvěma lety, tam se nedostanete..." Chvíli jsem ho ještě přesvědčovala, ale pak naštěstí přesvědčil on mě. Zajeli jsme si o několik stanic vedle vyzvednout klíče a dobře jsme udělali, protože jsme s nimi dorazili na naprosto pusté místo. Tma, zima, nikde nikdo, zvonky nepopsané, recepce temná a prázdná, dveře zamčené. Ani žádná cedulka, žádný telefon. Jen sníh se snášel z nebes. Kdybychom ho nepotkali, tak asi spíme před barákem. On by to nakonec možná zase takový rozdíl nebyl, protože první dva dny mi stejně netopilo topení...
Byla ukrutná zima. Každý den jsem musela ve vánici a mrazu obcházet komplex budov, abych si vyzvedla vstupní kartičku na daný den. Kartičku mi nemohli dát na naší recepci, protože mého šéfa nenašli v databázi zaměstnanců :-o, ale dali mi ji o tři budovi vedle, protože mi to tam zařídil kamarád. Pak se u nás na recepci zase strašně divili, kde jsem tu kartičku vzala, když mě jí odmítli dát. Samozřejmě, vrátní uměli anglicky snad ještě hůř než já německy (a to je co říct), ale po pár dnech už mě znali a byla to rutinní konverzace typu "Guten Tag, danke schön" (snad jsem to napsala dobře:).
Kolegové se tvářili příšerně a vůbec se nesnažili aspoň dělat, že nás tam rádi vidí. Co mi nakonec překvapivě snad jako jediné zvedlo náladu, byl čtvrhodinový "rozhovor" s místním kolegou: prvních deset minut na mě nepříčetně řval, ale pak jsme to nedorozumnění vyřešili a při odchodu mi dokonce nabídl bonbón - to byl asi jediný projev přízně za celý náš pobyt. Běhat jsem tam byla jen jednou v pět hodin ráno, po tmě, v -8 stupních. Děs běs.

Důkaz, že jsem fakt byla ráno běhat :)

 A důkaz, že jsem byla v kanceláři :)

Tak teď bylo počasí vyloženě letní, kolegové měli úsměvy od ucha k uchu, odpustili si skoro všechny trapné poznámky. Odmítám spekulovat, jestli to bylo tím, že věděli, že se mě už brzo zbaví :) Já byla taky v sedmém nebi, protože blbci už mi mohli vlézt na záda (jak mě to učila Leona: "Null Bock") a aspoň jsem měla šanci se rozloučit s těmi, se kterými jsme měli vztahy dobré (náhodou jsem tam potkala i přátele z Londýna). Bylo to samé kafíčko s tímhle, obídek s tamtím, večeře s dalším... paráda. Jen s během to zase pokulhávalo. Nejen, že nebylo moc času, ale hlavně... mno, vrátím se k našemu příjezdu.
Tentokrát hotel v procházkové vzdálenosti od kanceláří, na seznamu hotelů doporučených firmou, hned u nádraží. Přiletěli jsme zase pozdě večer. Měla jsem hlad jako vlk - hodila jsem kufr do pokoje, v duchu poděkovala za parádní hotel se vším všudy, umyla si ruce (z čehož jsem měla mokré nohy - asi špatně utažený odpad pod umyvadlem), nahlásila závadu a vypadla ven - jen si najdu sámošku, koupím něco malého a jdu padnout do postele. V dobrém rozmaru jsem odchytla hned první paní, co jsem potkala, a ve snaze urychlit hledání (a otestovala pokrok v němčině), povídám "Wo ist einen Supermarkt, bitte?". Se na mě podívala, jako že jsem se snad zbláznila a odpověděla něco, čemu jsem samozejmě vůbec nerozumněla, ale znělo to jako, že to teda fakt neví. Jsem si říkala, že asi není místní či co, poděkovala a vydala jsem se do ulic. Hm. Netrvalo to ani pár minut a už mi to došlo. Hotel totiž nebyl v ledajaké čtvrti - byl ve vykřičné čtvti. Z jedné strany nádraží a z dalších stran samé neonové nápisy, rudé lucerničky v oknech, "svůdné krásky" v podpadkách a minisukních na každém rohu, bouchači ve sporťácích u chodníků... další detaily už asi netřeba popisovat. No co, stáhla jsem si sukni radši o trochu níž a nenápadně zapadla zpátky do hotelu.
Běh tedy padnul, protože jsem si s sebou sebevědomě nevzala žádné boty kromě lodiček, takže jsem se neměla jak dostat k řece na stezku - touhle čtvrtí jsem bosky prostě nešla.

Polední přestávka s kolegyní
 
Výhled balkónu hotelu, všimněte si "obchodů" hlavně v levé části :)

Až konečně nadešel den D - můj poslední den v práci. Všechny administrativní překážky jsem zvládla snáz, než jsem čekala a byla jsem volná. Už od rána jsem se přímo vznášela. A asi to bylo hodně vidět. Ten den se děly věci. Zašla jsem na oběd. Nejdřív jsem si chtěla odskočit a tak jsem se ptala číšníka, kde jsou toalety. Nasměroval mě, já otevřela a tam na míse s kalhotami u země seděla paní a křičela :)) Tak jsem zase hbitě zavřela a spěchala do patra, kde jsou prý další. Na schodech jsem potkala číšníka a jak jsem měla sdílnou náladu, tak hned hlásím "Obsazeno!". Až když jsem ho minula, zjistila jsem, že to byl jiný. No nevadí... Samozřejmě, že mě pak tenhle obsluhoval. A celou dobu na mě koukal jako na ufona (já se mu teda vlastně ani nedivím, asi málokdo ho zdraví hláškou "obsazeno"). Zaplatila jsem, dopíjela čaj a četla si knížku. Když tu přišel a povídá "Byla jste dneska hodná?" To mě docela překvapil, tak jsem tak nějak souhlasila - a tak mi dal Kinder vajíčko a zmizel. Hm. Tak jsme srovnali skóre.
Do rozlučkového večírku, zbývalo ještě pár hodin, počasí bylo luxusní. Chtěla jsem si sednout na nábřeží a dočíst tu knížku. Zastavila jsem se v obchodě, že si koupím vodu. Prodavač byl zřejmě z východu, chybělo mu pár zubů, ale i tak měl úsměv od ucha k uchu. A neuměl česky. Tak povídám, že potřebuju "water". "Yes, yes! Out of water," pravil. Oběhl pultík, vzal mě kolem ramen a vyvedl z obchodu na ulici. Povidal, že mám jít rovně a doleva a že tam je obchod, kde ji mají - v tu chvíli mě pustil a udělal si prstama šikmé oči. Jasně, tam mají obchůdek Vietnamci...

Dárek k narozeninám :)

Večírek se celkem zdařil, akorát pěkně prosím, další běžecké setkání, musíme uspořádat jinde než v Corleone, protože tam mě asi nějaký ten pátek nepustí. A nebo budu muset přijít v přestrojení...

Začátek mé nové práce - to snad ani nejde publikovat. Všechno jsem si to hrozně hezky vymyslela a všechno to dopadlo úplně jinak. V pondělí ráno (třetí den) jsem naklusala do práce - nejdřív jsem se zastavila na toaletách a zanechala tam balíček hygienických potřeb, abych s nima pak nemusela pochodovat po kanceláři. To jsem si to hezky vymyslela...
Jediné, co jsem věděla, že mám od rána schůzky, čtyři nebo pět, první v půl deváté. Ale zbytek, v kolik, kde, s kým, to jsem nevěděla, protože se mi v pátek porouchal notebook. Zašla jsem si ho vyzvednout, ale ouha, je to prý těžký případ a ještě to není. Tak jsem šla za šéfem, jestli si můžu nachvíli půjčit jeho, protože se nutně potřebuju podívat do kalendáře. Tvářil se trochu překvapeně, ale co se dalo dělat. Jenže chlapci mi kvůli opravě změnili heslo a tak jsem se tam nedostala... Nakonec se mi povedlo na papírek s pomocí kolegů zrekonstruovat, kde bych asi měla v kolik hodin být. Ještě, že jsem si dělala všechny poznámky na papíry, říkala jsem si. Teď to hravě zvládnu i bez notebooku. A ejhle, poznámky zamčené v šuplíku. Klíč, který tam měl pasovat, tam samozřejmě napasoval. Kolega, který ho zamknul, asi ještě chrní doma v posteli... Nenechala jsem si zkazit náladu a naklusala jsem do skladu, vyzvedla si nový blok a tužku.
Po první schůzce jsem zamířila na záchody. Zamčeno. Cože?! Zkusila jsem další. Zamčeno. Kristova noho! To už je trochu moc. Pět minut do další schůzky... Zdvořile jsem zaklepala na dveře asistentky a ptám se, co se to děje? "A vy jste nečetla emaily?", ptá se. V duchu se zoufale směju: "Ne, nečetla, protože dneska prostě nic nefunguje!" Vysvětluju jí situaci. Dozvídám se, že neteče voda a proto zamkly toalety. Čas běží, močový měchýř tlačí, můj intimní balíček je zamčený na záchodě... to jsem to ale fakt krásně vymyslela! Tváří se chápavě, nabízí pomoc z vlastních zásob. Děkuju, ale nechápu, co s tím mám dělat - mám snad jít do prosklené zasedačky, nebo na trávníček před recepci? Možná bych se mohla schovat v kanceláři za věšák... Prý během několika hodin přistaví toitoiky před budovu. Jako na PIMu, říkám si. Čas utekl jako voda a já v mírně křečovitém úsměvu spěchám na další meeting. Takhle testují všechny nové zaměstnance?
A v tu chvíli se to všechno zlomilo. Přinesli mi opravený počítač, přišel kolega s klíčem a odemkl mi šuplík, pustili vodu a odemkli záchody. Jo! Prošla jsem zkouškou.

Ale tak konečně k běhu. Ve středu jsme s Johari měly tradiční dlouhý běh. Tentokrát skoro 18km. A byla to neuvěřitelná paráda. Poslední kilometr už teda trochu bolel, ale jinak to byl úplný zázrak, krása, dokonalost a ryzí štěstí samo.
Pak jsem ještě zvládla zajet do Hornbachu, natahat 8 konví z vany na zahradu a rozpustit v nich dvě kila modré sklice a neotrávit se při tom. Večer mě začalo trochu pálit v krku a začala jsem smrkat. No jo, ta moje alergie... říkala jsem si. V noci jsem se cítila jak při angíně. No jo, ta moje alergie... Druhý den odpoledne, když jsem se v práci potila a behěm šesti hodin sesmrkala přes čtyři metry čtvereční kapesníků do malých trdých mokrých kuliček, jsem to prostě zabalila a odešla jsem na svoji první nemocenskou v životě. Vzpomněla jsem si, jak jsem už parkrát četla, že když na člověka něco leze a ještě o tom neví, tak tělo už mobilizuje a v ten moment se krásně běží, protože čerpá z toho, co si to nebohé tělo střádá na válku s bacily. Tak možná proto to byla taková neskutečná paráda ve středu.. :D

Středeční běh byl naprosto famózní

Na jednu stranu jsem si vybrala čas na virózku dobře - až po "důležitém" tréninku, ale snad se stihnu dát do kupy a nenaruší mi to letos skutečně vážně plánované Prčice. Na druhou stranu - můj drahý protějšek se chystá na svůj prozatímní golfový vrchol, na amatérské mistrovství republiky. Nejvyšší soutěž v Čechách, roky a měsíce tréninku... a všechno to má vyvrcholit koncem příštího týdne. A já mu přitáhnu domů tohle... teď?! Obětavě mi dělá čajíčky a nosí teploměr, ale spíme radši nohama k hlavě, a na golf v telce koukáme každý na svém notebooku na druhé straně místnosti - hlavně na sebe moc nefunět :D. Zvuk pouští jen jeden a pustíme to vždycky synchronizovaně :)

Včera přišel zase domů z tréninku a povídá: "To neuhodneš, co se mi dneska stalo!" Tak zkouším tipovat: "Eagle?" - "Ne." - "Hole in one?" - "Ale ne.." -  "Zahráls pod par?" - "Eee". Dochází mi fantazie. Zkouším: "Potkals Čejku? Šimona? Nebo někoho jinýho?" Skoro protočí panenky a povídá: "Ne, ne. Ale jsem dohrál a nemoh jsem najít klíčky od auta. Tak jsem několikrát prohledal celej bag a nikde nic." Už si představuju, jak musel celý hřiště projet znovu a hledat v trávě, kde je vytrousil, ale moc mi to časově nesedí, když dodává: "Celou dobu byly ve dveřích od auta na parkovišti". A hned mě uklidňoval: "Ale kdo by to naše auto krad, když jsou tam okolo ty krásný kárky?" Chtělo se mi dodat: "Ale ty nemají klíčky v zámku..." ale proč? Hlavně, že to auto ještě máme - svět je krásnej. Necháte klíčky trčet z auta nekolik hodin a oni tam zůstanou. I s autem! :)

Takže doba je veselá a dobrodružná. Držte mi palce příští týden v Prčicích a snad se brzo někde potkáme :)

 Jahůdková sezóna!
(letos poprvé testuju stojánek na domácí nanuk:)

12 comments:

  1. Jeden hotylek ve Frankfurtu u nadrazi znam... a bylo to tam podobny, nenony blikaly celou noc a nos bychven nevystrcila ani kdyby horelo. V samosce na nadrazi jsem si tehdy radsi koupila pytle do odpadkovyho kose a dala si je pred ulehnutim na postel. Jeden nikdy nevi...

    ReplyDelete
  2. April: :)) Tak hotel sam o sobe byl nastesti v pohode. Rano me sice budili opilci zpivajici pod oknem a pak uklidove cety a popelari, ale jinak v pohode. S temi pytly, to teda musela byt sila :D

    ReplyDelete
  3. Kinder vajíčko mě dostalo. :)

    Ta holčička na posledním obrázku nevypadá moc nadšeně. :)

    A jsem rád, že jsi zase něco napsala. Ty a Honza 12 jste takokvé magnety na vtipné příhody. :)

    ReplyDelete
  4. Advid: To me taky dostalo :) Do dneska nechapu.
    Holcicka na poslednim obrazku? :-o Co se ti to zobrazuje? :-o :D

    ReplyDelete
  5. Blbě jsem se vyjádřil. Tady: http://www.ikea.com/cz/cs/catalog/products/80208478/ a poslední obrázek. :)

    ReplyDelete
  6. :)) Toho jsem si ani nevsimla. Doufam, ze budu spokojenejsi...

    ReplyDelete
  7. Mě se líbí, že jsi poslední dobou taková pozitivní. Ať tě to jen tak neopustí :o))

    ReplyDelete
  8. Leona: Dik :) Mimochodem nechces jit do Prcic? Nejak se z te rymi nemuzu vyhrabat, do patku minimalne neschopenka :( A Johari nema s kym jit, nebo to i odklusat... proste si to s nekym uzit..

    ReplyDelete
  9. No já mám tento týden zrovna velmi odpočinkový, takže spíš ne. Koukej to vyležet, ještě pár dnů zbývá ;o)
    Ale dík, že jsi mě poslala jen do Prčic a ne třeba do Řiťky :oDDD

    ReplyDelete
  10. :D Dneska uz je mi o dost lip, ale na Prcice to stejne nevidim. Ale tak to neva, budou dalsi akce. Co me mrzi, ze je v tom ted Johari sama...

    ReplyDelete
  11. Vzdycky me pobavis.. tvoje story silne rezonuji s mym pristupem..:)
    No jedno jiste, meli bychom se vyhybat spolecnym akcim:), to by mohlo vezt k nejakym silenostem:).
    At se dari! 12:)

    ReplyDelete
  12. Honza: Tak to se tesim, snad se na nejaky akci nekdy sejdeme :)) Ne, ono to obvykle tak vyzivny neni, to jen ted nejaky obdobi zase :)

    ReplyDelete