Koukam, ze uz je to rok, co jsem napsala posledni prispevek. Celkem jsem si pobihala v lete, ale od podzima to byla bida - ne, ze bych byla lina, naopak: Aktivne jsem prestala brat lek na zaludek, protoze jsem zjistila, ze dlouhodobe muze zpusobovat ridnuti kosti a kdesi cosi a to se mi nezamlouvalo. Co vam doktori nereknou, kdyz vam neco predepisi, ze pak neni snadne to prestat brat. Byl to par tydnu docela ocistec, ale kdyz uz jsem se do te odvykacky pustila, nechtela jsem to vzdat. Nakonec jsem to musela nahradit neskodnym sirupem, ktery aspon muzu davkovat jak potrebuju. I tak, porad s tim trochu zapasim a cely podzim a zimu jsem kvuli tomu prakticky nemohla behat. Jenze kdyz jsem ten sajrajt jedla 2 roky, nemuzu cekat, ze se vsechno srovna behem par mesicu. Takze jsem trpeliva.

V lednu uz jsem mela abstak pro zmenu po prirode (mimochodem jsme se znovu stehovali...) a tak jsem se na unor prihlasila na 'hike' (turu). Destinace byla Brecon Beacons ve Wales, tohle jsou slibovane vyhledy:




Mno a realita byla takovahle:


I ty nejdrazsi a nejgoretexovejsi kousky nasich horskych vudcu byly za 2h skrz na skrz, kapicky vody hnane vetrem pusobily dojmem, ze jsme v tlakove mycce. Pokud si chcete predstavit, jake tam bylo snist energetickou tycinku, stoupnete si pod studenou sprchu, dejde ji naplno a s chuti se zakousnete ;) Asi z toho duvodu to ne kazdy udelal. To ovsem vedlo k tomu, ze kdyz uz jsme toho meli vsichni seriozne dost a v podstate slo hlavne o to nejak to prezit, museli jsme se asi na 15 minut zastavit a nakrmit a zahrat jednoho italskeho kolegu, kteremu proste doslo a rozklepal se a nebyl niceho schopen. Jemu se nastesti sice udelalo lepe, ale vsichni ostatni jsme mezi tim seriozne prochladli :D Poslednich par kilometru jsme proto proste bezeli - zahralo nas to a bylo to rychlejsi. Takze i behu jsem se dockala :)

Byl to rozhodne zazitek, ktereho nelituju - mozna i proto, ze jsem nejakym zazrakem druhy den spadla do te druhe skupinky, ktera jsla na dalsi turu; prvni skupinka pres noc dostala rymicku a jela domu :) Druhy den bylo pocasi o dost lepsi a taky jsme zmenili plany a sli do udoli, kde tolik nefoukalo.





Tak to by asi pro dnesek stacilo, mam v planu zase vic psat, tak brzo napisu zbytek :)
Úvod

Dlouho jsem nic nepsala, protože prostě nebyl čas. V Anglii už jsme rok a čtvrt a pořád jsme “na samotce”. Že nebude snadné si najít kamarády, to jsem čekala. Ale že nenajdu nikoho za rok a čtvrt, co jsem tedy nečekala.
Ano, v práci někteří kolegové (a teď mám čerstvě už i kolegyni!) jsou moc fajn a máme přátelsky vztah. Háček je v tom, že pracujeme z domova, skoro každý v jiném státě a vidíme se jednou za měsíc někde po Evropě – ty 3 dny a 2 noci tedy vždycky stojí za to, pak z toho ještě týden regenerujeme. Ne, že bychom chlastali! Ale občas pracujeme déle, než by se hodilo a hlavně si toho máme tolik co říct, takže jsme schopni do rána někde sedět a řešit běhání, společnost, vzdělání, politiku, technologie, rodinu… Na spaní zkrátka není čas. Jenže to jsou 3 dny v měsíci (úplně to svádí nazvat to takovou krátkou, ale intenzívní pracovní periodou :D). Ale co ten zbytek?
Je vědecký prokázáno (píšou to v knížce, co jsem dostala k Vánocům), že žena potřebuje mluvit, komunikovat a hýčkat se (ideálně ve společnosti dalších žen, aby mohly mluvit i u toho hýčkání) – aby byla spokojena a nebyla vystresovana.
A jak vím zase z jiné knížky, moji silnou stránku je akčnost a realizace (než jsem se takhle vzdělala, všichni jsme tomu říkali tvrdohlavost). Takže jsem se do toho pořádně opřela. Doma nikoho noveho nepotkám, je potřeba chodit mezi lidi!
A tak jsem se stala členkou:

  • Wellness a yoga klubu, kam chodím několikrát týdne – na ranní boot camp, večerní jógu (nejlepší jakou jsem kdy zažila) a příležitostně do bazénu a sauny;
  • řečnického klubu (Toasmasters), kde se zhruba co dva týdny setkáme, řečníme a radíme si, jak řečnit ještě lépe;
  • aikido klubu, kam chodím jednou týdne a kde je taky vždycky hodně legrace
  • atletického klubu, kam chodím v neděli ráno na dlouhý běh po lesích a loukách (bahno jako bahno… schválně, kolik myslíte, že je našemu trenérovi na přespolní běh? Zatím šedesát devět :).
Nas trener :) 

A takhle vypadam po typickem nedelnim behu s klubem

Celé mě to udržuje skutečně dost vytíženou, strašně mě to baví, ale pořád nic. Znám docela dost lidí, ale tak nějak porvchne. Já vím, chce to čas. Nicméně je to skutečně zajímavý problém. Sice jsem v kontaktu s lidmi, ale:

  1. Netrávíme spolu dostatek času a nemáme dostatečně silné zážitky,
  2. oni už přátele mají,
  3. já si neumím dělat přátele.

S tím prvním bodem toho moc nenadělám. Ten druhý bod má tu výhodu, že neplatí pro všechny. A třetí? Lidí mi říkají – no jo, oni si te ti Anglicani asi moc nepustí k tělu, co? Jenže mě to přijde, že jsem to já, kdo si neumí pustit lidi k tělu. Jak se to dělá? Myslím, že s přáteli je to podobně jako se vztahy obecně – u některých lidí prostě na první pohled víte, že byste si rozuměli. Jenže co dál?
Kdybych hledala chlapa, tak je to jednoduché. Člověk aplikuje dlouhé pohledy, prokládá je tajemnycm zamrkáním, obléká ty správné kousky, zajímá se o všechno, co zajímá toho druhého, působí tím správným dojmem, nechá si otevírat dveře, pomoct do kabátu a pozvat se na večeři.
Ale jak mám ‘sbalit’ kamarádku? Vrhnout se na ní se slovy: “Ahoj, nechceš být moje kamarádka? Já totiž žádné nemám,” to by asi nefungovalo. Všechny ty triky co fungují na chlapy taky nezaberou. Tohle je disciplína, kterou nikdo neučí! Budu muset pokračovat v experimentálním výzkumu…

A takhle se vyhrava v bezeckem casopise :)


Brightonska desítka

Původně jsem byla přihlášena na maratón. Jenže achilovky mě prestaly bolet až v březnu (nevím, jestli těch 999km loni za to stalo, ale asi i jo) a navíc jsem byla obecně nějaká unavená a vyčerpána, bylo mi blbě od žaludku a měla jsem takovou zimní krizi.
Maratónské plány (jako trénink na Prčice) vzaly za své. Naštěstí mi organizátoři umožnili přepsat startovné na desítku. Běželo se v neděli ráno, startovní balíček se musel vyzvednout v sobotu. Brighton je 2h cesty, takže bylo jasné, že tam budu potřebovat přespat – ale ejhle, už na podzim bylo všechno ubytování plně a platit £150 za jednu noc, och, to bych musela dostat v práci sakra přidáno. Jediná možnost byl hostel. A vlastně proč ne!
V pátek odpoledne dorazil email, že z důvodů bezpečnosti budou tašky na převoz zavazadel zmenšené (start byl jinde než cíl a tašky nám převáželi). To člověka vždycky uklidní, když přemýšlí, co mohlo organizátory takové gigantické akce vést k tomu, aby učinili takové rozhodnutí jen den a půl před závodem.
V sobotu ráno jsem si sbalila pár švestek a po obědě vyrazila. Protože v Brightnu je to s parkováním těžké (zvlášť když se tam sjednou tisíce lidí na maratón) – mohla jsem buď zaplatit dvojnásobek ceny ubytování jen za samotné parkování, nebo parkovat partizánský někde mimo město. Aby auto mělo nocleh dvakrát dražší než já, to jsem odmítla. S předstihem jsem si na mapě našla místečko, kde bylo parkování bez omezení a necekala jsem tam moc lidí. A jen necelé 4km od centra dění.
Všechno šlo parádně, místečko tam bylo, skutečně tam nikdo moc neparkoval. Aby taky jo, když to bylo tak daleko a hlavně, co jsem z mapy neviděla, tak vysoko! Odhadem podle budov takovych 100 výškových metrů. Dolu to šlo, to jsem akorát brzdila, aby mě nepřejel kufr. Ještě, že neběžím maratón, po 42km bych se sem zpátky asi nevyšplhala.



Na vyzvedávání čísel byla fronta dlouhá nekolik set metru. Naštěstí jsem brzo zjistila, že desítkáři mají jinou frontu, dlouho asi dva lidi. Byly tam dvě paní, jedna u cedule “pod hodinu” a druhá u cedule “nad hodinu”. Automaticky jsem zamířila k “pod hodinu”. Nějak mě nanapadlo, že když teď běhám průměrným tempem 8:30/km, tak to asi na “pod hodinu” úplně není. Ale k tomu později. Maratónské expo bylo naprosto úžasné, koupila jsem si tam fantastický barevné kalhoty a bezlepkovou buchtičku a každý si tam určitě přišel na své. Prostě fantazie!
Po krátkém hledání jsem našla hostel. Dostala jsem klíč a nestačila jsem se divit. V pokoji byly dvě třípodlažní palandy a jedna židle - zadny dalsi nabytek. Evidentně jsem byla poslední, kdo dorazil. Zbyla na mě postel praticky na podlaze. Všude kufry, bundy, ručníky, boty… ale na ty možnosti tam bylo vlastně úžasné uspořádané a uklizené.
Jediná osoba na pokoji spala. Potichu (snažila jsem se, ale znáte to…) jsem se snažila se nějak usadit a povleknout si postel. Tedy, povlékal se polstar a prostěradlo, peřina byla prostě erární a bez povlaku. Slečna se vzbudila a daly jsme se do řeči. Byla že Spanělska (stejně jako další 3 lidi, ale nebyli tam společně). Říkala, že jsme tam 3 kluci a 3 holky a že ten co spí nad ní, že je taky běžec.
Nějak jsem předpokládala, že tam bude třeba sejf, ale nebyl, takže jsem tam prostě nechala věci a šla do města. Nakoupila jsem si špunty do uši (když jsem říkala, že je nemám, slečna na mě vyvalila oči, jak budu jako spát??) a čepici, protože byla děsná zima a fičelo a já věděla, že ráno bude ještě hůř a já budu muset čekat na startu. Zašla jsem na večeři na phobo, výtečne. Vrátila jsem se na pokoj a ten byl plný lidí a vsichni pres sebe lezli. Spanele se chystali vyrazit do klubu (sobota večer) a běžec ležel nahoře na posteli a něco mačkal na telefonu. Spanele mi hnedka nabízeli nějaké čokolády a ať jdu s nimi a kdesi cosi. Byla to celkem sympatická parta, ale s díky jsem odmítala. Když si všichni optimálně nagelovali vlasy a navoněli se, vyrazili.

Cely pokoj

Vyhled z me postele vecer

A rano :)

Nastalé ticho jsme s běžcem využili, abychom pokecali o počasí a o tom, že neběžím maratón a jen desítku a že tedy asi budu vstávat o hodinu dřív etc. Pak jsem položila obligátní otázku: Za kolik? Byl to takový atletický typek samy sval, rozhodně žádný hubený Keňan. Čekala jsem 3, 4, 5? "Mno, já jsem děsně soutěživý a baví mě běhat rychle… tak 2 a pul.” Aha, tak jo, chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám požádat o autogram.
Nachystala jsem si věci na ráno (v prostoru, kde nemáte žádný prostor, to byl docela oříšek – a taky kam je vlastně dát, aby nepřekážely a aby ustaly noční návrat veselých spanelu?) a uložila se do postele. Překvapivě pohodlná postel, když jsem nemyslela na to, jaký divný flek byl na postari, že si nemám kam natahout nohy a že do té nepovlečené peřiny funělo už asi tisíc jiných lidí.
Jak já nesnáším špunty do uši… mám pak v uších takový divný tlak, který mi dělá divný pocit v hlavě a to mě ruší a budí a je to prostě nepříjemné. Uvažovala jsem, že bych možná zkusila spát bez nich, ale představa, že je budu lovit někde uprostřed noci… a dobře jsem udělala. Běžec tam ještě šramotil a ty špunty to celkem dobře odfiltrovaly. Na co nefungovaly, bylo “tuc tuc tuc”, které se ozývalo prakticky celou noc z klubu, který byl pod nami. Spanele se vrátili někdy kolem čtvrté, ale chovali se velmi kultivované. Pak teda začali příšerně chrápat, ale s tím si špunty poradily hravě.
Někdy kolem 6h jsem vstala, už jsem nějak nemohla dospat, hlavně mě fakt vadily ty špunty. Potichu jsem si došla na záchod (kde jsem zjistila, nebyl větrák!), vyčistila si zuby a začala se chystat.
V hostelu s cizími lidmi jsem byla poprvé. Jaká je etiketa? Nebude nikoho pobuřovat, když vyjdu z koupelny jen ve spodním prádle? Nebylo tam kam si odložit zbytek oblečení ani prostor se moc oblékat… Stejně všichni ještě chrápali (doslova), tak jsem to neřešila. Etiketa asi není, protože pak vstával běžec a ten vylezl jen v ručníku.


Start silnicniho zavodu :D

Venku bylo těsně nad nulou a větrno, takže jsem oblékla, co jsem mohla a vyrazila jsem na start. Sluníčko svítilo a vlastně bylo uplne nadherne. Závod to byl silniční, ale start byl v parku, který byl bahnitý, takže všichni ti v těch naleštěných nových botách měli na nohách igelitky.
Dvě minuty do startu, stojím v koridoru a fotím si ty zabahněný boty na silničním závodu. Když mi přijde zpráva od kolegy z práce (v neděli ráno!), že mu něco nefunguje, co s tím má dělat. Stručně jsem odpověděla, udělala selfie z koridoru a poslala mu, že už musím běžet, že to vyřešíme v pondělí :)
Když jsem tohle vyřídila a už už byl skoro start, došlo mi, že jsem, jak jsem nahlásila, v koridoru pod hodinu. Mám číslo značící, že běžím pod hodinu. No jo, to je pod 6min/km. A sakra! Co s tím? Mno, tak to prostě zkusím, ne? Nějak to dopadne. Až nebudu moct, tak zpomalím.
Mno a ono to překvapivě šlo. Prostě jsem běžela a průběžně kontrolovala průměrné tempo, aby bylo pod 6/km, ale ne moc, abych to nepřepálila. A do hodiny jsem byla v cili. Haha :D
V cili jsme dostali medaili, funkční tričko, žádné letáky a hromadu jídla :) Ideální! A nejlepší nakonec, vykoupala jsem si správné unaveně nohy v ledovém moři.
Do kopce k autu jsem se vyškrábala a frčela jsem domů. Brighton je prostě skvělý. Je to hodně silniční a skutečně obrovská akce, ale s naprosto skvělou organizací. A u moře! Takže když se vám podaří si sehnat ubytování dle představ, nemá to chybu.




Na plazi jsme mohli na obrazovce sledovat maraton :)
Občas, když mám pocit, že se všechno daří, sebevědomí a naběhané kilometry rostou, naplanuju si závod. Slíbím účast, koupím startovné, pokud je potřeba i letenky a ubytování.... A občas to vyjde. A občas ne. Nemůžu chtít, aby vždycky všechno vyšlo. Může mě to fakt hodně mrzet, ale to je tak všechno. Ne, vlastně není. Mužů místo toho naplánovat něco jiného :)
A tak se stalo, že jsem odeslala email, jestli by bylo možné místo Brightonskeho maratónu běžet jen desítku. A že Prčice jsou letos v Prčicích. Z nuly zaběhnout maratón za dva měsíce a měsíc na to 72km, to není nic, do čeho bych se chtěla pouštět. Chci si věci užít. Takže plán se změnil.
A presmyslim o náhradním cili pro letošek, někdy později, v létě. Máte nějaké tipy na zajímavé akce? Zatím jsem našla Horskou výzvu, Maratón Českým Rájem, Jesenicky (půl)maratón. Víte o něčem dalším, v délce od půlmaratónu po Prčice (72km), ideálně nějakou krásnou krajinou? Když to bude delší, asi spíš placatější, kratsí může být i s velkým převýšením....
Vsechno nasvedcovalo tomu, ze vsechno bude spatne. Tucnak s Pulcem to odpiskaly hned na podzim - u Tucnaka to chapu, na horach je pro takove zviratko prece jen lepsi pocasi, ale pro Pulce to dnes mohlo byt idealni, vody byl na trati dostatek :) Fiona napsala tyden pred zavodem, ze je zranena. A ja pred tydnem taky neverila, ze to pujde. A slo to. Ale poporade...
Byla jsem z toho takova rozpacita. Mam bezet uplne sama, kdo vi, co na to achilovky, do toho kriticke dny v mesici a to pocasi! Takze jsem nad tim radsi nepremyslela a proste jsem sla, protoze to vlastne vsechno byly jen obavy.

Poradatele byli skveli :)
Jen co jsem vylezla pred barak, oprel se do me vitr, zacal me kropit dest a hned jsem pochopila, ze 4 stupne doma za oknem a 4 stupne venku jsou neco trochu jineho.
Nez jsem dosla na metro, byla jsem dost mokra a nechapave jsem kroutila hlavou nad tim, proc jsem doma zavrhla nepromokavou bundu - ze bych se zbytecne potila a prset nebude? Haha. Za hodinu jsem byla na Trafalgar Square and cekala frontu na budky. Vitr zesilil, dest zesilil a snad se jeste ochladilo. Ne, to asi ne, jen jsem vymrzla za tu hodinu v metru.

Nekonecna fronta ke startu
"Zima je jen kdyz se nehybes" - kez by, zima proste BYLA!
Snehulak se malym snehovym delem :D
Protoze bezelo 16 tisic lidi, nebyl jeden start, ale startovalo se intervalove co par minut par set lidi. Bohuzel, nez jsem se dostala z konce startovni fronty ke startu, uplynulo minimalne dobrych 30 minut. Vubec nechapu, jak jsem mohla tak stasne vymrznout. Ponozky a boty nasakle ledovou vodou, vitr a dest vytrvale busili do tenkych elastaku. Nebylo, kam se schovat, jak se zahrat - nic nefungovalo. Ta pulhodina na startu, to byl naprosty ocistec. Co me drzelo v koridoru byla nedeje, ze odstartujeme a zahreju se. A taky ploty.
Konecne jsme se priblizili ke startovni brane a bylo jasne, ze na dalsi start uz konecne pobezim i ja. Organizatori se snazili nejak nas rozehrat a rozcvicit, ale brzo pochopili, ze skakani panaka je v tom davu nerealne a tak zaveleli rozcvicku ve volnem stylu a at kazdy obejme nekoho vedle sebe, koho nezna :D To bylo super, objala jsem takovou starsi pani nalevo, poprala jsem ji hodne stesti a nenapadne uzmula trochu jejicho telesneho tepla :)


Bezeli jsme kolem me byvale prace :)

Tohle celkem hezky vystihuje pocasi, jen za silena ZIMA z toho neni videt dostatecne. Ale jen si vzpomenu, zacinaji mi mrznout prsty :)

St. Paul's...
Start! Hura! Jenze ono to proste neslo. Ja byla tak zrmzla, ze jsem nebyla schopna ovladat nohy - vlastne celeho cloveka, vubec nic me neposlouchalo, byla jsem jako porouchany robot. Prsty na nohou me palili a nohy byly jak kdyby byly cizi. Vubec to neslo, totalni boj, bolest, proste hruza. Navic se mi strasne chtelo curat. Nechapala jsem to, protoze jsem byla pred startem, vysvetlovala jsem si to tim, ze je to jen iluze z toho, jak mam mokre a zmrzle nohy. Asi po kilometru boje a utrpeni jsem proste zahnula z trasy do restaurace. Zdvorile jsem se zeptala, jestli muzu pouzit toaletu a dostala jsem svoleni. Zadna iluze to nebyla, dobre jsem udelala. Kdyz jsem vybehla zpet na ulici do davu bezcu, zjistila jsem, ze jsem za ty 2 minuty na vytopenem zachode snad i trochu rozmrzla! Najednou to celkem slo!
Na druhem km jsem dokonce sundala cepici a rukavice a zacala jsem si to cele fakt neskutecne uzivat :) Po trati byli rozmisteni poradatele prevleceni za tucnaky, ledni medvedy a snehulaky a tak uzasne povzbuzovali a placali si s bezci. I divaci byli skveli, proste to bylo uplne bajecny. Bezelo to najedou tak nejak samo.
Asi po 8 km jsem zacala citit unavu - aby ne, kdyz jsem mesic nebehala. A zacalo me trochu bolet bricho, ale co jsem mohla delat, proste jsem bezela dal a dal. A najednou cil :)
Dostala jsem nejkrasnejsi medaili vsech dob a rychle jsem mazala na metro, protoze jsem vedela, ze brzo se do me zase da zima. A taky ze jo, domu jsem opet prijela uplne vymrzla, ale tepla snidane a obed hned po sobe to spravili :D Nezabilo me to, takze me to muselo posilit! :)

Cil! 


Stanice Westminster je fakt zajimave navrzena
Nadherna :)
Achilovky. Zase. Od začátku roku, z ničeho nic, prostě konec běhání. Snažím se to aspoň trochu kompenzovat na trenažérech v posilovně, abych úplně nezbabovkovatěla, ale běh je běh a příroda je příroda, vždyť víte.
Takový výpadek v důsledku nějakých záhadných potíží (Proč? A proč teď?), to je pro sportovce (ano, cítím se být sportovec!) vždycky psychická výzva. Jak se s tím poprat? Hlavně nepropadat panice!
Beru to jako lekci. Ono vlastně jen tak si pořád někde běhat, to je docela snadné, ne? :) Ale učit se lépe poslouchat tělo, nevěnovat pozornost negativním myšlenkám, mít se ráda, mít ráda i tu úžasnou achilovku, která se mi snaží něco sdělit. To je teprve výzva!
Jasne, mohla bych zoufat a občas to stále dělám, ale to je součástí lekce - se s tím vypořádat. Zaplatila jsem startovné na londýnskou zimní desítku (za týden) a na Brightonsky maratón - neumím si teď představit, že bych to mohla běžet. Celkem to stálo tolik, že jsme místo toho konečně mohli mít šuplíky a botník - a nemít dokumenty v koši na prádlo a nenosit mokré prádlo po bytě v náručí a nemít boty krabicích. No a? :) Mít doma pořád krabice a krabice a další krabice, není to tak trochu romantika?
Všechno, úplně všechno, totiž přinese vždycky něco dobrého - i když si to uvědomíme třeba až později. Vidět to negativní je hrozně jednoduchý. Ale když se podívám přes to, vidím i spoustu pozitivních věci - hned teď. Můj milý D mě obětavě masíruje nohu, třeba hodinu! A dokonce mi to sám nabízí! Není to fantastický? Taky jsem zjistila jsem, čím je pro mě běh.
Proč vlastně běhám? Je to možnost užít si klidu a energie přírody, vypnout mozek, vyzvat tělo, uvolnit tělo, překonat obavy. A co mě trochu překvapilo, zjistila jsem, že běh mi dodává sebedůvěru. Když vidím, co všechno dokážu zdolat, není důvod se obávat prkotin jako stěhování, práce a tak. Víc si věřím, min se bojím, víc se mám ráda.
OK, takže když nemůžu běhat, co s tím? Vypnutí mozku a údržba těla, to se dá dělat i jinak. Posilování, veslovací trenažér, eliptický trenažér, jóga, aikido, plavání, sauna... Překonávat strachy se učím v řečnickém klubu - jsem zvědavá, jestli někdy přestanu být nervózní, když mám mluvit před hodně lidmi. Chybí mi příroda, ale tu se snažím sosat, kdykoliv jsem venku. A dnes jsem ve fitku během cvičení sledovala záznam Snowdon race - jako bych tam byla :) Co je komplikované, to je sebedůvěra. Je to totiž něco, co je jen na mně, kolik si ji venuju. OK, nemůžu běhat, ale zvládám to dobře, ne? Otevírám si další dveře, překonávám nové překážky. Vlastně jsem fakt dobrá, co všechno zvládám a kolik se toho učím! Trápení s achivkama brzo překonám a zbyde po tom jen všechno to dobre, co mi to přineslo.
Celé to stojí a padá jen na tom, jak se k tomu postavím! Mohla bych začít panikařit - ztloustnu, nikdy to nevyléčím, pronásleduje mě to celý život, když začnu pořádně běhat, zase se to stane, lidí mě přestanou respektovat... Blbosti! :) Je to jen na mě, jak se k tomu postavim. A já se rozhodla k tomu přistoupit s grácií a radosti. Kondici si udržím, možná přijdu o pár závodu, ale není to jedno (Katko, promin, jestli nevyjdou Prcice - uvidime)? Proč bych přibrala? Naprostý nesmysl - když poslouchám své tělo, hlad a sytost, přece nemůžu přibrat. Zesulcovatim? Těžko - nepřestávám se hýbat - možná spíš naopak, mám víc času na posilování! Lidí mě přestanou respektovat? Totální blbost - jsem to pořád já, stejně dobrý, chytrý, úžasný a láskyplný člověk, ať běhám nebo ne :D
Takže, přátelé, neveste hlavy, mějte se rádi, všechno bude dobre. Všechno je dobre! :)


Jako obvykle jsem vcera vecer sla do fitka na jogu. Obvykle je parkoviste skoro prazdne, ale vcera jsem projela zapadni cast az nakonec a musela jsem couvat zpatky, protoze se tam nedalo ani otocit. Co to dneska poradaji? Nejaky seminar? Jela jsem zkusit severni cast, tam posledni dve mista volna. Bohuzel v jedne rade. Zaparkovat dozadu a nechat tak jeste misto nekomu dalsimu - s obavou, ze po joze vylezu ven a me auto bude zabarikadovane nekym v druhe rade? Pff. Nez jsem tam zajela, prijel dalsi zoufaly cvicenec. Domluvili jsme se, mel koncit asi jako ja, slibil, ze za hodinu je pryc. Zajela jsem dozadu a doufala, ze nebude cvicit dyl nez ja :)
Otevru dvere do recepce, karticku v ruce, at rychle profrcim a neprijdu az tak moc pozde. Tam fronta az ke dverim! Jezkovy voci, co to ma znamenat? Kdyz jsem se dockala, ptam se, co se tu dnes deje, ze mi ani neprisel mail o zadne akci... A recepcni jen nevzrusene pravil: "Leden."
Lednova predsevzeti jsem nikdy moc nepochopila. Jsem uprimne zvedava, jak dlouho to vydrzi. Ne, ze bych to tem lidem neprala, to vubec ne - jen bych rada mela kde parkovat :D

When I went for my yoga session yesterday evening, gym parking that is usualy almost empty was absolutely full. I had to take one of the last two spaces and agree with the other guy that he would finish earlier - as he was parking in the second row and blocking my car. Spending such long time by finding a parking space, I was running late. I got my membership card ready to go quickly through the reception. When I opened the door, I had to stop on the spot - there was a long queue to the reception. What was going on? They must had organised a seminar... When it was my turn, I asked the receptionist. He replied very simply: "January."
I've never completely understood January resolutions. I'm honestly curious, for how long is this crazy situation going to last. Of course that I wish them all to stick with it and change their lives. But I want to be able to park my car there too! :D



Tak mam velke dilema! Byly jsme dneska na vybornem behu, nebo ono to spis bylo horolezeni, s Ivou a se segrou. Mno a po navratu jsem ze zvedavosti koukla, kolik km teda letos mam. Devet set devadesat devet celych a ctyricet devet desetin :D 999.49! Zitra rano uvidim, jestli se mi bude chtit zase jit behat. Ted jsem byla 6 dni za sebou, mozna bych si mohla odpocinout. Kazdopadne mam z toho asi dnes legraci na cely den :)
Todays fantastic run (or maybe more mountain climbing) with Iva and my sister. After the run, I checked how many km do I have this year. 999.49! :D I'll see tomorrow if I feel that I might run. No pressure :) Anyway, funny number :)

Obcersveni pro bezce :) / Refreshment station :)










Byly roky, kdy jsem co tyden zkoumala statistiky, kolik jsem toho nabehala a kochala se uzasnymi grafy, zvlast kdyz nabehane kilometry lezly nahoru a vaha dolu - coz se moc casto nedelo, takze jsem vetsinou byla z grafu vic nez rozpacita - krasny barevny graf, ale ta cisla...
To tak nejak postupne preslo a posledni mesice zjistuju, ze uzitecnejsi nez zkoumani grafu je zkoumani, jak se vlastne sama citim. Obcas tak lezerne na nejaky graf kouknu a pokocham se, ale ta posedlost grafy je pryc. Kdyz graf kilometru klesa, nedepta me to, protoze je to jen graf. Kdyz stoupa, mam samozrejme radost :)
Tak si dnes tak uzivam spravne line nedelni rano - po roce konecne skutecna DOVOLENA! Juhuu! Zadny budik, zadny spech, muzu si delat co chci! :D To je pocit :)
A jen tak nahodou me napadlo, kolik jsem toho vlastne letos nabehala? A zjistila jsem silenou vec. Zbyva mi 33.06km do toho, abych letos, poprve v zivote, prekonala 1 000 km rocne! (Vy, co to nebehate za dva mesice, se prestante smat, pro me je to proste velka meta!) A sakra! To neni moc, ze?
Problem je v tom, ze jsem jaksi zanedbala preventivni jezeni brusinek a od vcera mam antibiotika. Stihnu to do konce roku? To bude drama :) S antibiotiky behat urcite nebudu, takze mi pak zbude jen par dni na konci roku to dohnat - samozrejme pomalu v ramci zotavovani se z te chemicke naloze. Tak uvidime, jestli to vyjde, nebo ne. Kdyz jo, bude to parada, snad si vyrobim sem na blog i nejaky oslavny prispevek :) Kdyz ne, treba to vyjde pristi rok. Je to parada, jak jsem zmenila cely pristup ke vsemu vcetne behu, je to zkratka jen radost, at uz pod tisic, nebo nad :)

Uzijte se vesele Vanoce!



Lazy Sunday morning, finally a proper holiday after an amazing and exhausting year. My obsession by graphs and statistics is gone, I finally learned that my own feeling is what counts, not graphs and numbers. However from some reason (why not), I checked how many kilometres I managed to run this year. Oh my... I need just 33.06 (20.54 miles) more to break 1 000 km this year! I've never run so much before (Stop laughing, for me it's a real challenge! :). It would be absolutely fine to run it if I didn't have antibiotics since yesterday! So let's see how it goes. It's going to be a thrilling end of the year - am I going to run it? I'm not going to run now with the antibiotics and then there are just few more days left in the year. This is going to be very exciting :) But what's the greatest about it - I feel pure joy from it. No stress. If I do it, it will be fantastic. If not, also very good! Enjoy a lovely Christmas!
Dalsi dil o stehovani uz psat nebudu - nebyl cas a bylo toho vseho tolik... Ale jednu vec musim zminit - hned po nastehovani do dalsiho bytu (kde, doufam, nejaky ten patek zustaneme) jsme meli takzvane Machyho tydny :) Asi 2 tydny nam netekla tepla voda. Zbytek komplikaci (jako nefunkcni jedna koupelna, jen curek vody v druhe koupelne, obe koupelny plesnive, zachod ktery tekl pod koberec etc.) jsem holt nesepsala a uz se mi k tomu nechce vracet. Asi se mi to uplne nepovede, protoze stejne to jeste resime s nejakou rozhodci autoritou - odmitaji nam za to utrpeni dat slevu na najmu, tak se s nimi preme.




Tak a ted konecne zase k behu! Podzimni pauza se nejak protahla - cele to bylo takove narocne obdobi. A ve chvili, kdy jsem chtela zacit trenovat, z niceho nic, najednou jsem vybehla a neslo mi poradne dychat! Takze bez dalsiho vysetreni mi bylo sdeleno, ze mam asi astma :-o Byl to trochu sok, nevedela jsem, co si s tim mam pocit, spousta lidi se mi snazila pomoct, takze jsem zkousela odpocivat, leky na vykaslavani (ty tu nevedou, mamka mi je poslala do Polska po ceskem kolegovi, odkud jsem si je osobne odvezla, kdyz jsem tam byla na sluzebce:), Buteykovo cviceni...
Mno zkratka si predstavte, ze se prihlasite na lednovy zimni beh Londynem (s tucnaky a lednimi medvedy - plysovymi, predpokladam), jarni Brightonsky maraton (to bylo velke stesti, po zavrene registraci!), mate plan na Prcice a verite, ze za rok je fakt date! Takove nadseni a motivace! A tech penez, co padlo na startovne :D A pak vybehnete ven a po 300m nemuzete dychat. Mno par slz ukaplo, ale pak jsem se nejak vzpamatovala a asi pomohlo Buteykovo cviceni a ze se snazim dychat zasadne nosem. A beham! Teda jestli povazujete tempo 9:00/km za beh ;)




Tak jako tak si to moc uzivam. Bydlime hned u metra, ale presto vlastne hned u nekonecne prirody. Priroda je tady oproti tomu, co jsem zvykla, takova bujnejsi a divocejsi, ale to mi uplne vyhovuje. S cim trochu zapasim, je bahno. Zatim to vypada, ze kdyz neni zrovna horke suche leto, pro bezce je zapadni okoli Londyna zemi bahna. Bahno je vsudypritomne, na kazde nezpevnene stezce uplne nezavisle na desti. I kdyz je tyden bez deste, bahno se drzi.
Jsem uprimne prekvapena, ze jsem zatim jeste nehodila bahenni drzku, tolikrat uz k ni bylo tak blizko. Ono to jednou prijde :) Klouze to jako namydlene.
Sice mam krosove boty, ale zbabele je nepouzivam - protoze nevim, co s nimi po behu! Po treninku typicky neni videt, jake obuti mam - obe nohy pripominaji koule bahna. Co s tim? Hadrickem v umyvadle se to skutecne vyresit neda. A ty krosove mam od Evzena zakazano prat :) aby se mi nerozlepily. Uprimne trochu pochybuju, ze po dvou hodinach v nalevu z ridkeho bahna jim muze pracka jeste neco udelat, ale kdo vi, tepla voda, prasek a narazy do bubnu jsou treba jeste horsi.
V petiprstech to zase desne klouze, ale aspon je muzu proste vyprat. Venku za barakem jsem nasla u zdi nenapadny kouhoutek, ze ktereho dokonce tece voda. Takze po navratu se pred barakem zuju, predperu boty a umeju nohy a az pak se odvazim vstoupit do domu - bosa a botama, ze kterych kape mirne kalna voda :) Sousedi obcas koukaj, ale nikdo si nestezuje, aspon nam nenaslapu ve vytahu a na chodbe. A nejvetsi bahno umeju a neucpu pracku.

Jak resite zabahneny boty vy?






Tenhle prispevek jsem dlouho odkladala ze dvou duvodu: Je toho tolik, ze nevim, kde zacit. A hlavne jsem nemela cas nic sepsat. Tak jsem rada, ze jsem se k tomu konecne dostala a mate se na to tesit :) A budu to muset rozlozit do nekolika clanecku.

Plaz u jezela asi mili od nas (byt, o kterem budu psat priste) - jen skoda, ze kvuli kvalite vody je zakazane koupani.

Rani beh proste stoji za to...

Vyhled z loznice (zase v novem byte, o kterem napisu priste) nam obema pripomina dovolenou - takhle to vzdycky vypada v Chorvatsku nebo Italii vecer :)

Zacnu tim, ze dokoncim story s autem - samozrejme, ze se to jeste znovu vsechno zkomplikovalo. Byl krasny anglicky den (primerene destivo) a my meli celkem jasne dany program:
1. V 9 rano si vyzvednou auto z pujcovny. Tim se uvolni misto v garazi (jinde se tam parkovat bez pokuty neda - a i ve vlastni garazi jsem dostala 100 liber pokutu, nebot mi parkovaci listecek ufoukla klimatizace a nebyl citelne videt - a neukecala jsem to :( ).
2. Stavim se v bance pro kartu, abychom meli za nove auto cim zaplatit - vsechny penize na uctu, ale karta nikde - ale dnes tam uplne urcite bude.
3. Odpoledne vyzvedneme a zaplatime "nove" auto.

Takze plan byl jasny. Kdyz bylo 11 a nikde nikdo, zacala jsem telefonovat. Uz jsou pry na ceste, za 15 minut u nas. V 1h odpoledne jsem znova telefonovala. Pry zjisti, kde to vazne a ozvou se.
Tak jsem aspon zasla do banky pro kartu. Bohuzel se ukazalo, ze nastala chyba v systemu a karta ve skutecnosti nebyla objednana a tak logicky ani nedorazila. No jo, ale cim zaplatime za auto, kdyz mi slibili kartu a ja proto vsechny prachy z podpolstare nasypala na ucet, na ktery se ted nedostanu? Vybrat u prepazky... Prapazky byly dve. U jedne stala pani postavou, vekem i oblecenim podobna anglicke kralovne a resila asi 3 kg pytel minci, ktery prinesla a prala si obnos vlozit na ucet. U druhe prepazky velmi vehementne resila nejaky komplikovany problem jista spanelka a postupne se za okenkem objevovalo vice a vice zamestnancu snazicich se problem vyresit. Malem jsem tam vystala dulek, dobrych 20 minut jsem si pockala. Mezi tim se za mnou vytvorila fronta asi 12 lidi. To jsem prisla jeste docela dobre. Stat na konci, asi me klepne. Frontu neustale dokola obchazeli jini zamestnanci banky ve snaze nektere cekajici odlifrovat jinam, bohuzel marne.
Kdyz jsem s konecne dostala k okenku, vyplnila jsem formular, kteremu jsem lautr nerozumela, trikrat ho podepsala a musela jsem uredne uvest duvod, proc si vybiram penize na prepazce a jeste k tomu takovy balik. Vyslouzila jsem si aspon gratulaci k novemu autu :) Asi uprostred tohoto procesu mi zvonil telefon - D. Zavesila jsem, protoze prece nebudu v bance u prepazky telefonovat, zvlast uprostred vyrizovani. Sotva jsem zavesila, volal znovu. Znovu jsem zavesila. Pani na chvilicku zmizela vzadu a hned se zase objevila, s uhlednymi balicky penez opatrenymi papirovou paskou, na ktere byla napsala hodnota balicku. D zase volal. Zase jsem zavesila. Pani vzala prvni balicek, vyvlekla ho z papirove pasky a rucne prepocitala. Pak ho prepocitala v pocitacce. Pak ho znovu prepocitala v pocitacce a nechala me cislo zkontrolovat. Pak stravila slusnou chvili ve snaze bankovky narvat do originalni papirove pasky. Kupodivu se ji to povedlo. D zase volal. Zase jsem to polozila. Uz jen par balicku... Narvala jsem obnos do kabelky a vybehla z banky. Volam: "Hori?" - "Prosimte honem pod, je tady ten pro to auto a sepisuje seznam zavad a nenecha si nic vysvetlit, jsme v garazi a uz chce odjet, uz ho nedokazu dal zdrzovat!"
Asi trenuju mizerne, protoze jsem bezela desne pomalu a desne jsem se zadychala :) Ve vytahu rychle stiram pot, uklidnuju dech, nasazuju usmev a aktivne se ukliduju. Evidentne je potreba rozptylit paniku. Atmosfera v garazi je dusna, nikdo nevi, co dal. Zjistuju, co se vlastne deje. Me obavy se potvrzuji. Kdyz nam auto predavali, napsali, ze je bez zavad a na me namitky, ze je tam spousta odrenin a zavad odpovedeli nejakym letackem, kde bylo napsano, ze to jsou zavady, co se napocitaji. Ale tenhle pan evidentne zadny takovy letak nikdy nevidel a vsechny ty zavady nafotil a sepsal a chtel je podepsat. To me ve firme zastreli, az jim prijde ucet... (auto bylo pujcene na firmu) Taktika udrzet klid za kazdou cenu se vyplatila, domluvili jsme se, ze si taky vsechno vyfotim (dokonce jsem dostala svoleni si vyfotit i toho pracovnika - potrebovala jsem vedet, kdo to je a mel na sobe jmenovku - a dokonce se i usmal na fotku:) a ze nic nepodepisu a auto si odveze. Takze vsichni "spokojeni".
Misto v garazi jsme meli, penize jsme meli a uz nam volali z autobazaru, ze za hodinu zaviraji, jestli prijedeme, nebo co se deje. Takze honem taxik a vyrazit, je to dobra pulhodina cesty. Z taxiku marne volam do prace, abych vysvetlila neprehlednou situaci s autem, nakonec pisu email, kde se odkazuju na 4 mesice stare emaily, ktere prokazuji, ze zavady na aute nejsou nove, omlouvam se a nabizim jakoukoliv podporu v dokazovani, ze firma zadne opravy platit nebude. (Dalsi den mi prijde odpoved, at si nedelam starosti, ze vsechno v pohode. Super. Jen mi nekdo vysvetlete, jak to sakra udelali??)
Auto jsme nakonec vyzvedli a vsechno dobre dopadlo :) Mame Nissan Note, 8 let stary, ale krasne modry a v uzasne vybave :) Kdyz se setmi, svetla se automaticky rozsviti, kdyz zacne prset, sterace automaticky stiraji.. a hlavne ta automaticka prevodovka. Och :D Mno, asi normalni auto, ale ja zvykla na nas Fordi traktor a pak 12 let starou Mazdu v nejnizsi vybave... luxus! :)

 A je to doma! :)

A jeste pridam tresnicku na dortu:
Bylo to asi tyden pred tim, nez jsme se meli odstehovat z priserneho bytu (desne tam smrdela voda, ale fakt priserne; a byl tam sileny hluk - kdyz jsme otevreli okna, neslyseli jsme se) ve Watfordu konecne do naseho vlastniho dlouhodobeho pronajmu - blizila se pulnoc, oba jsme spali jak dudci. A najednou to zaclo. Kratce, ale velmi hlasite. Pip. Ticho. Pip. Ticho. Kruci!? Celkem rychle mi to doslo. Pozarni alarm takhle pipa, kdyz mu dochazi baterie - chce ji vymenit.
Se zalepenyma ocima jsme balancovali na zidli a snazili se to vypnou. Nic, neslo to. Pip. Pip. Pulnoc nepulnoc, majitel byl celkem buran, takze jsem bez vahani volala, co s tim kruci mame delat. Potvrdil, ze jde o dochazejici baterii a ze nevi, co s tim. Ze to mame zkusit nejak rozebrat. No to teda dekuju za radu. Po chvili zkouseni a pipani jsem na sebe hodila zupan a sjela vytahem do prizemi - byva tam nocni hlidac. A byl tam! Dobra duse, ze nam zkusi pomoct. Bohuzel dopadl stejne jako my - jenze v tom nemusel spat, takze proste s omluvou zmizel a my v tom zase byli sami a uplne bezradni. Pip. Pip.
Znovu telefonuju. Nemuze prijet a nevi co s tim - ale pry mame klidne jit do hotelu a proplati nam to. "Prvni vec zitra rano, prijedu a spravim to." OK. D je nasr**** az na pudu (stejne jako ja), jenze u me to zpusobuje chut proste oblect zupan a jit pres ulici do hotelu, zatimce u nej to zpusobuje absolutni nechut se kamkoliv presunout.
Jeste chvili to zkoumame. Ve snaze tomu vypnout pojistky jsme zjistili, ze jsou davno vyple - proto tomu asi dochazi baterie - protoze to celou dobu jelo na baterku. Ale ne a na prijit na to, jak z toho tu baterii dostat. Nechceme to rozlamat. I kdyz to by byl pocit... :D
Nejakym zazrakem tomu ta baterie asi po pul hodine dojde uplne a pipani prestane. A my konecne usneme.
A co myslite... "prvni vec zitra rano" - samozrejme, ze nikdo neprijel. Ale co - bylo nam to srdecne jedno. Nad charakterem tech lidi jsme zlomili hul uz davno. Hlavni bylo, ze to nepipalo.
Kvizova otazka za sto tisic. Co se stalo dalsi noc?
Pip. Pip. Spravne, zacalo to zase pipat! Na telefonovani jsem se rovnou vykaslala - zadna pomoc by stejne neprisla. Sice bych si mohla uzit ho zase vzbudit, ale z takovych veci stejne nejak pozitek nedokazu prozit, takze jsme se pustili rovnou na ten pipajici kram.
Napadlo nas - co treba pojistky zapnout? Pak by to nepotrebovalo tu baterii a mohlo by to prestat. A hle! Zapli jsme pojistky a ten kram bral elektriku ze site a zmlknul.
Kvizova otazka za milion. Co se stalo par vterin potom?
Zacal pipat druhy detektor koure! Ano, chapete to spravne. Pojistky vypnute: pipa prvni. Pojistky zapnute: pipa druhy (protoze nema vubec zadnou baterii). Muj vztek prostupoval celym vesmirem. Ja chci spat! Spat! Pip. Maminko pomoc! Pip.
D v tu chvili dostahl spravne hladiny vzteku a odhodlani a konecne se mu trochu rozlepily oci. Takze zcela jistym krokem dosel do kuchyne, vytahl priborovy nuz, vrazil ho presne doprostred pipajiciho kramu a s pomoci paky priboroveho noze a hrube sily to vyrval ze stropu. Ja jen uzasle a strasne vdecne mlcela. Skoro s posvatnou uctou jsem mu posunula zidli pod druhy pipak, se kterym ve vterine provedl stejny kratky proces. Pip. Tichoooooooo.
Asi tri nebo ctyri dny se nic nedelo. Pak prisel email, ze den pred tim, nez rano odevzdame klice, prijdou spravit ten alarm. Odpovedela jsem, ze jsme sundali, ze to bylo jen baterii a uz to nepipa a jestli je mozne to nechat, az odjedem, ze by to pro nas bylo prijemnejsi. Dozvedela jsem se, ze je to otazka pozarni bezpecnosti, ktera je nedokladna a ze prijdou. Takze ze cele dva mesice byl jeden alarm uplne vypnuty a druhy sotva dychal na baterky a ze to ted nekolik dni bylo cele mimo provoz... to je jedno. Ale tech 20h rozdilu je kritickych a nesmi se to odkladat. Mno, kdyz mysli.
Rano prisel elektrikar. Ukazali jsme mu, ze jsme to sundali, ze jeden nemel baterku a druhy ji ma mrtvou. Rekl, ze mame pravdu, podivil se, proc ho tam tahali a odesel. Hm, tak to byla oprava za vsechny prachy :)
Kdyz jsme tenhle byt opousteli, mela jsem fakt radost. Ten pred nim byl tak super. A tenhle byl tak strasny...

A priste se rozepisu o nasem zatim finalnim byte - to je taky zazitkove ;)

Trochu predbiham - nase skvela rychlovarna konvice :)

Pro jeste vetsi zmateni ztracenych bezcu :)

Po ceste do Ikea
"Objizdka"

Kravicky :)

To neni povoden - to je proste chajda na vode.

Ty jejich kanaly jsou uzasny...