Pondeli: TRX/posilovani pro tehotne

Rano jsem stihla TRX nez jsem se vyhrabala do prace. V praci se mi povedlo nalit do notebooku pul velke sklenice vody :|

Utery: 15-30 minut chuze (idealne indianske)

Navzdory fenovani notebook nestartuje, poslala jsem ho do servisu. Venku bylo krasne, zajela jsem na kole k osteopatovi - jen asi 3km po rovine, pekne pomalu. Byla to fajn projizdka, akorat kdyz to bylo trochu do kopecka, mela jsem pocit, ze nemam v brise misto, ze se to tam vsechno nemuze vejit - predpokladam, ze tim, jak jsem zapojila trochu svaly. Ale nic nebolelo, jak takovy lehky pocit. Musim se zeptat midwife, jestli je to OK a nebo jestli uz radeji nejezdit.

Streda: tehotenska joga

Dala jsem 30 minut jogu podle youtube, zrovna jsem vybrala takovou blbou, nic moc se tam nedelalo. Ale lepsi nez nic. Musim rict, ze se zacatkem 15. tydne se to asi fakt lepsi. Jsem schopna jist vetsinu normalnich jidel, to je fakt pokrok.
Notebook je pry uplne mrtev, domluvili jsme se, ze jim ho necham na nahradni dily a misto toho mi prodaji jiny opraveny...

Ctvrtek: 30-60 minut chuze (idealne indianske)

Beh (ja tomu porad rikam beh, ale oni jsou to spis prochazky s trochou joggingu obcas) jsem pojala akcne hned po snidani, protoze mi meli dorucit novy notebook a nemela jsem hotovost. Takze k bankomatu a kdyz uz jsem tam byla, do Polskeho obchodu pro ocet.

Patek: TRX/posilovani pro tehotne a kratka chuze (indianska)

Dneska byl skutecne perny den z pohledu prace, stihla jsem 20 minut TRX a to bylo tak vsechno.

Sobota: tehotenska joga

Doslo jidlo. Proste nebylo co k snidani. Takze jsem si dala dzus a vypravila se na benzinku (kde jinde maji v sobotu v 7 rano otevreno...?). Snedla jsem koblihu a ovesnou kasi z Mekace (dala jsem si do ni cerstve jahody, co jsem koupila na benzince) :D Venku bylo chladno, ale moc pekne. A tak navzdory tomu, ze cely den bylo uplne Aprilove pocasi, vykaslala jsem se na jogu a misto ni sla dat dlouhou beho-prochazku. A bylo to fakt skvely. Po tech desnych tydnech, byt v takove zeleni, poslouchat ptaky, ta vune mokre hliny... uplne jsem se rozplyvala :)



Nedele30-60 minut chuze (idealne indianske)

Tak dneska jsem chtela dat jak jogu, tak prochazku. Ale telo se rozhodlo mi pripomenout, ze jeste dobre mi neni a tak jsem po docela dlouhe dobe (nekolik dni!) zase stravila dopoledne u misy. No jo, co uz. Nakonec jsem teda odpoledne prospala a prosla se jen kratce a lehce a z jogy seslo.
Pondeli: TRX/posilovani pro tehotne

Dneska jsem stravila pulku dne na vysetrenich a tak mi rozpichali ruku, nez ze me vymackli trochu krve, ze cvicit jsem se neodvazila.

Utery: 15-30 minut chuze (idealne indianske)

Rano mi zase bylo blbe... a pak jsem nejak nemela mentalni silu. Velky houby jsem delala.

Streda: tehotenska joga

Dneska bylo odpoledne spise spolecenske, ale stihla jsem aspon 20 minut protahovani - musela jsem, protoze posledni dve noci jsem se moc nevyspala, budily me bolave kycle.





Ctvrtek: 30-60 minut chuze (idealne indianske)

Rano to zase stalo za to... moc jsem toho pres den nesnedla, na nejakou aktivitu nebyla vubec sila :(

Patek: TRX/posilovani pro tehotne a kratka chuze (indianska)

Ty jo, uz je to mesic, co jsem zacala psat a hlavne co jsem zacala doufat, ze uz to bude lepsi. Desne me boli kycle, bedra, ramena - budi me to nekolikrat za noc. Uz se z toho musim prece vyhrabat a zacit byt schopna neco delat! A tohle mely byt prispevky o cviceni v tehotenstvi, ne o tom, jak je mi blbe. Za to se omlouvam, plany jsem mela jine. Vydrzte, uz se to prece musi zlepsit a zacne to byt o cviceni :)

Dopoledne jsem zvladla TRX:



Byl to mazec, ale konecne se zase citim trochu jako clovek :) Ona na konci vzdycky rika, ze pokud jsme porad svezi, muzeme si to dat jeste jednou. Jsem zvedava, jestli se mi to nekdy povede :D

Odpoledne jsem si dala prochazku ke kadernici, to byla bajecna mazera. Bylo celkem teplo a trochu prselo, vzduch bajecne vonel hlinou, kvetoucima kytkama, piskem, no skvely.

Sobota: tehotenska joga

Tak vaha tvrdi, ze jsem konecne prestala hubnout! :) Dopoledne jsem si dala jogu, naprosto dokonaly na moje bolavy boky :)



A kdyz se zaludek pred obedemem uklidnil, zajela jsem konecne nakoupit (uz jsem chtela zajet dlouho, ale dneska jsem konecne citila, ze to zvladnu) - za par tydnu letim na dovolenou a nemela jsem plavky - uz mam! :)

Nedele30-60 minut chuze (idealne indianske)

Dopoledne se uplne nevydarilo, ale nekdy kolem jedne jsem byla schopna snist vyvar s hraskem a protoze pocasi bylo uplne uzasny, vydala jsem se na prochazku do parku a pak do mekace pro jahodovou zmrzlinu. Skvely odpoledne :)


Pondeli: TRX/posilovani pro tehotne

Nebylo to nejhorsi, ale plna sil jsem se dneska rozhodne necitila. Prochazka na nakup a trochu uklizeni bohate stacilo - kompletni tydenni uklid jsem tenhle tyden proste neudelala. No a co.

Utery: 15-30 minut chuze (idealne indianske)

Cele je to silena skola vytrvalosti. Kdyz mam zaludecni virozu, proste nejim, dokud me neni dobre a nemam hlad, to na me proste funguje. Ale kdyz je mi blbe dva mesice, takhle to resit nejde. Jednak proto, ze bych byla davno mrtva hlady a druhak proto, ze paradoxne kdyz nejim, dela se mi jeste hur. Takze clovek musi vytrvale jist, jakmile ma pocit, ze to jen trochu jde, i kdyz se mu absolutne nechce. Je to fakt divny.
Takze rano jsem co hodinu neco jedla a venku se udelalo pekne, tak jsem vyrazila na indianskou chuzi. Svuj plan jsem (zase) posunula jako ze zacina az dneska... Mno a na konci me normalne pichalo v boku pod zebrama. Ja vim, kouka to na me odevsad, jak je dulezite v tehotenstvi sportovat a udrzovat kondici... ale jak, ku**a, jak to mam jako udelat? Takove rady muze fakt davat jen nekdo, kdo nevi, o cem mluvi. No nic, nema cenu se rozcilovat. Snad to brzo fakt pujde.






Streda: tehotenska joga

Mezi objimanim misy jsem dneska zvladla jogu. Pak jsem ale prakticky na zbytek dne zalezla (s notebookem - nemam zadnou dovolenou) pod perinu a snazila se neklepat a obcas neco snist. D o me mel starost, premluvil me zavolat midwife (to je vlastne zdravotni sestricka, ktera me ma na starosti a muzu ji kdykoliv zavolat, kdyz potrebuju poradit). Pry je tohle uplne normalni. Do nemocnice mam zajet pokud budu dehydratovana nebo mit nejakou fakt tezkou krizi. Ale zubama jsem drkotala jen obcas, tak to jsem vyhodnotila jen jako stredni krizi :) Melo by to byt o malicko lepsi treba za 2-3 tydny a behem 16. tydne by to melo prejit. A ja doufala, ze to ma prejit uz ted. No, aspon jsem mela nadeji a ted ji mam jeste jednou... uz jen par tydnu :)



Ctvrtek: 30-60 minut chuze (idealne indianske)

Aspon trochu rozumu telo ma, po krizovem dni vetsinou prijde nejaky lepsi. Ranni krizi jsem dneska zvladla, cele dopoledne jsem neco uzobavala a dokonce jsem zvladla i lososa k obedu (toho uz jsem nedokazala pozrit asi tri tydny, prestoze vim, jak je zdravy a ze bych ho jednou tydne fakt mela - a normalne ho uplne miluju!).
Po obede jsem dodelegovala praci na kolegy a vyrazila na prochazku :) (Vazne jsem jim nemohla nijak pomoct, jen cekat, az udelaji svoji cast a prijde rada na me.)

Dlouha prochazka parkem, no uzasny, uplne jsem se rozplyvala!









Patek: TRX/posilovani pro tehotne a kratka chuze (indianska)

Dopoledne jsem nejakym zazrakem preckala, odpoledne se ve me objevila jiskricka energie :)



Sobota: tehotenska joga

16:09 - Mame uklizeno, nakupeno a vypranou jednu pracku! (druhou az zitra, az tohle uschne) Ja ziju! Dopoledne bylo sice krusne, ale i kdyz jsem prisla o snidani, rychle jsem se stabilizovala pomerancem (fakt mi strasne pomaha) a chlebem s humusem (zarucena kombinace). Akorat mi chybi Sumava. Chleba Sumava :) Na ten mam chut uz tyden, ale co nedalem, neni a nebude. On ten nas domaci taky neni spatnej. Dopiju si kakao a dam jeste tu jogu:



Nedele30-60 minut chuze (idealne indianske)

45 minut s par minutami klusu, pohodicka, parada :)
Pondeli: TRX/posilovani pro tehotne

Jako minuly tyden, tentokrat jsem to i skoro zvladla :) Mne ty "ocistne" dny snad prospivaji, den po nich se vzdycky citim celkem fajn.
Bydlime v prvnim patre s vyhledem na obrovske skolni hriste. Zrovna, kdyz jsem zacala cvicit, mely deti prestavku a nahrnuly se na hriste. Samozrejme jim netrvalo dlouho si vsimnout, ze tam za oknem balkonu cvicim... takze hromada parodii a legrace. Jen at si to kluci uzijou, ja se taky obcas tlemim, kdyz vidim, jak si vedou na telocviku :D

Odpoledne jsem byla objednana na fyzio (tady se tomu pravemu fyziu rika osteopatie, fyzio je takovete to pro normalni lidi spis treba po urazu). Vyjimecne jsem sla k jine osteopatce, protoze mi to vic vyhovovalo casove. Tak se me ptala na spoustu veci na zacatku a strasne zasvecene povidala o tech typickych problemech prvnich tydnu... Tak jsem poznamenala, ze ona zrejme deti ma. A ona se na chvili zarazila a pak povida, ze ne, ale ze vlastne jo, no uplne se do toho zapletla a pak vysvetlila, ze to teda zatim vi jen ona a jeji manzel, ale ze je taky tehotna, jen o 3 tydny mene, nez ja :)

Utery: 15-30 minut chuze (idealne indianske)

Byla jsem celkem odhodlana zkusit zajet do kancelare. Uz vlastne 2 mesice jsem tam nebyla a porad pracuju z domova (coz nicemu nevadi, protoze v praci nastal pomerne nechutne pusobici politicky prevrat a jsem ted nastesti mimo hlavni deni). Mno, clovek mini, zivot meni. Misto kancelare jsem dopoledne opet objimala misu. Neco poradneho jsem zvladla snist az vecer, takze jsem se zmohla jen na kratkou prochazku, pri ktere jsem malem umrzla, protoze zacalo ficet a prset a ja mela jen tricko a tenkou bundu, ktera ani nejde zapnout ke krku... tak jsem se otuzila aspon no.

Streda: tehotenska joga

Uz jsem malem po tydnech pokusu vecer zvladla dojet na lekci jogy, ale nevyslo to casove, hodne jsem pracovala a najednou byl vecer a doma nic k jidlu, takze nakup... aspon jsem si ale dala jogu s youtube:




Ctvrtek: 30-60 minut chuze (idealne indianske)

Byla jsem rada, ze aspon odpoledne jsem v sobe udrzela nejake jidlo, na beh/chuzi fakt nebyla sila ani nalada :(

Patek: TRX/posilovani pro tehotne a kratka chuze (indianska)

Konecne se mi povedlo dojet do kancelare. Vyridila jsem vsechno, co jsem potrebovala, dokonce i neco navic, takze parada. Cviceni jsem sice nestihla, ale hodinku chuze celkem jsem urcite dala pres den, takze dobry.

Sobota: tehotenska joga

Prominte mi surovost vyjadreni - problity den, cely den jsem stravila v posteli nebo u misy.

Nedele30-60 minut chuze (idealne indianske)

V patek jsem musela dostat nejaky zachvat optimismu (asi z radosti, ze se mi povedlo cestovat MHD), protoze jsem slibila kamaradce, ze v nedeli (dneska) odpoledne spolu zajedeme do Ikea. Vcera jsem si to docela vycitala a neumela jsem si to predstavit, ale vlny energie jsou nepredvidatelne a tak to dneska skutecne vyslo! :) A dokonce jsem jeste zvladla rano TRX!
Psano tou dobou, publikovano trochu se skluzem...

Me predstavy o tehotenstvi byly vzdycky jasne - clovek ma trochu vetsi bricho a pak z nej vyleze dite. Po tom, co byla tehotna Johari, jsem k tomu pridala znalost, ze se casto chodi curat :)
Takze jsem se na to sve tehotenstvi celkem tesila - bylo mi jasne, ze budu uplne v pohode, sportovat dal, pracovat jako by se nechumelilo. Proc taky ne?

A ted realita. Prvni mesic jsem to samozrejme jeste nevedela a skutecne vsechno slo podle planu. Kdyz jsem to zjistila na konci prvniho mesice, hned jsem zacala zkoumat, jestli uz se mi zvetsilo bricho (samozrejme totalni blbost). A porad jsem se citila skvele!

A pak to prislo: tydny (vlastne mesice) permanentni nevolnosti. Neskutecna pachut v puse a permanentni zvedani zaludku, ve dne v noci. To jsem necekala. Me predstavy vzaly za sve. Stravila jsem pres mesic prevazne lezenim v posteli a maximalne jsem se zmohla k prochazce, kdyz mi vyjimecne bylo hodinku nebo dve lip. Z me obvykle hodne prirodni a zdrave stravy jsem presla na praseni vseho, co jsem byla schopna aspon trochu pozrit, vsechno chutnalo totalne odporne. Nejradsi bych vubec nic nejedla - jenze breatharian nejsem. Tak jsem vzdycky nasla neco, co mi relativne chutnalo (dokazala jsem to sezvykat, kdyz jsem zapojila veskerou vuli), ale pak se mi udela spatne a znate to... pak uz to nemuzete ani videt. Moc jidel uz nezbyva... vlastne skoro nic. Vsechno to ma nejakou pachut a desne to smrdi.  Takze jim, co mi prijde jako nejmensi zlo - chutove, nutricne uz se ani neobtezuju to zkoumat, protoze nejdulezitejsi je, jestli jsem vubec schopna to snist. Skutecne "idealni" strava pro tehotnou. Myslete si o tom, co chcete, pro me je to vitezstvi - lepsi jist tohle, nez vubec nic.

Z pohledu treninkoveho tedy: Zatim pres sest tydnu vicemene v leze/sede, pohyb minimalni az na par prochazek, spani 10-12h denne, cpani se vsim moznym (muj prijem cukru se znekolikanasobil). Celkem logicky jsem si tak vytrenovala katastrofickou kondici - i po vyjiti 2 pater jsem zadychana jak Bolt po dvoustovce a casto si musim jit na par minut lehnout (no jo, obcas i usnu).

Prvni naznak nejakeho zlepseni byl asi ten, ze jsem vubec zacala byt schopna premyslet, co dal - takhle to neni dobre. Jak asi vetsina z vas zna, kdyz lezite polomrtvi v posteli, neni nic jednodussiho, nez se prihlasit na zavod a vytvorit si treniknkovy plan. Trochu rozumu mi nastesti jeste zustalo, takze zavod jsem vynechala a jen si vytvorila plan:

Pondeli: TRX/posilovani pro tehotne
Utery: 15-30 minut chuze (idealne indianske)
Streda: tehotenska joga
Ctvrtek: 30-60 minut chuze (idealne indianske)
Patek: TRX/posilovani pro tehotne a kratka chuze (indianska)
Sobota: tehotenska joga
Nedele: 30-60 minut chuze (idealne indianske)

Pocitala jsem s tim jako s orientacnim planem - ve skutecnosti pojedu podle pocitu a tohle bude jen insipirace. A taky ze jo - prvni 4 dny planu jsem se podle pocitu rozhodla nedelat zase vubec nic a skoncila jsem v posteli s knizkou. Velmi efektivni pristup... :D

Nicmene behem velikonoc zacala svitat nadeje. Rano mam obcas (jen obcas) i chut vylezt s postele, pachut obcas mizi a obcas ji lze s trochou vule ignorovat. Tak uvidime, jak to pujde dal - chci posluchat telo a neprepinat se. Na druhou stranu, jen polehavat taky neni idealni, takze opravdu moc chci aspon kousek z toho zvladnout :)

A tady je zaznam, jak se mi vedlo od Velikonoc :)

Tyden ~10:

Pondeli: TRX pro tehotne



Hned dopoledne se mi udelalo lepe! Bohuzel, nez jsem otevrela instruktazni video a povesila na dvere TRX, pachut v puse byla zpet. Ale rozhodla jsem se to prekonat a myslim, ze jsem dobre udelala. Depresivni bylo to, ze jsem neudelala ani 6 poradnych vypadu, svaly jsou proste pryc. Ale nikam jsem se netlacila, i snaha se urcite pocita. Ono se to casem podda, hlavne vydrzet! Hned po cviceni jsem si vzala Calippo - pachut na 10 minut zvladlo pretlouct :)

Utery: indianska chuze



A realita:
Slo to! Chuze na pohodu s kratkyma vsuvkama lehkeh klusu. Nastavila jsem si na hodinkach upozorneni na tep nad 140 - to je doporucene maximum (nejdete ruzna cisla, tohle mi prislo jako rozumne). Bylo to celkem prijemne, po navratu jsem zregenerovala dalsim Calippem.

Streda: tehotenska joga

Modleni se k porcelanovemu bohu, zadne cviceni.

Ctvrtek: 30-60 minut chuze (idealne indianske)

Venku neni nic moc, radsi jsem si dala cviceni na zitra a zitra si dam dnesni :) (snad) + kratka prochazka bez behu.




Patek: TRX/posilovani pro tehotne a kratka chuze (indianska)

40 minut indianske chuze, bylo mi soufl, ale dalo se to :)


Vikend: joga a chuze

O vikendu jsem se k planu vubec nedostala, bylo mi oba dva dny blbe. V nedeli jsem se zmohla na luxovani a kratkou prochazku s navstevou. Ano, po mnoha tydnech jsem videla zase zivou dusi a bylo to fakt skvely (D nepocitam, i kdyz bych samozrejme mela, postaral se o obed, drzi mi vlasy, kdyz to prijde a tak vubec zachranuje, kdyz je to potreba :).

Koukam, ze uz je to rok, co jsem napsala posledni prispevek. Celkem jsem si pobihala v lete, ale od podzima to byla bida - ne, ze bych byla lina, naopak: Aktivne jsem prestala brat lek na zaludek, protoze jsem zjistila, ze dlouhodobe muze zpusobovat ridnuti kosti a kdesi cosi a to se mi nezamlouvalo. Co vam doktori nereknou, kdyz vam neco predepisi, ze pak neni snadne to prestat brat. Byl to par tydnu docela ocistec, ale kdyz uz jsem se do te odvykacky pustila, nechtela jsem to vzdat. Nakonec jsem to musela nahradit neskodnym sirupem, ktery aspon muzu davkovat jak potrebuju. I tak, porad s tim trochu zapasim a cely podzim a zimu jsem kvuli tomu prakticky nemohla behat. Jenze kdyz jsem ten sajrajt jedla 2 roky, nemuzu cekat, ze se vsechno srovna behem par mesicu. Takze jsem trpeliva.

V lednu uz jsem mela abstak pro zmenu po prirode (mimochodem jsme se znovu stehovali...) a tak jsem se na unor prihlasila na 'hike' (turu). Destinace byla Brecon Beacons ve Wales, tohle jsou slibovane vyhledy:




Mno a realita byla takovahle:


I ty nejdrazsi a nejgoretexovejsi kousky nasich horskych vudcu byly za 2h skrz na skrz, kapicky vody hnane vetrem pusobily dojmem, ze jsme v tlakove mycce. Pokud si chcete predstavit, jake tam bylo snist energetickou tycinku, stoupnete si pod studenou sprchu, dejde ji naplno a s chuti se zakousnete ;) Asi z toho duvodu to ne kazdy udelal. To ovsem vedlo k tomu, ze kdyz uz jsme toho meli vsichni seriozne dost a v podstate slo hlavne o to nejak to prezit, museli jsme se asi na 15 minut zastavit a nakrmit a zahrat jednoho italskeho kolegu, kteremu proste doslo a rozklepal se a nebyl niceho schopen. Jemu se nastesti sice udelalo lepe, ale vsichni ostatni jsme mezi tim seriozne prochladli :D Poslednich par kilometru jsme proto proste bezeli - zahralo nas to a bylo to rychlejsi. Takze i behu jsem se dockala :)

Byl to rozhodne zazitek, ktereho nelituju - mozna i proto, ze jsem nejakym zazrakem druhy den spadla do te druhe skupinky, ktera jsla na dalsi turu; prvni skupinka pres noc dostala rymicku a jela domu :) Druhy den bylo pocasi o dost lepsi a taky jsme zmenili plany a sli do udoli, kde tolik nefoukalo.





Tak to by asi pro dnesek stacilo, mam v planu zase vic psat, tak brzo napisu zbytek :)
Úvod

Dlouho jsem nic nepsala, protože prostě nebyl čas. V Anglii už jsme rok a čtvrt a pořád jsme “na samotce”. Že nebude snadné si najít kamarády, to jsem čekala. Ale že nenajdu nikoho za rok a čtvrt, co jsem tedy nečekala.
Ano, v práci někteří kolegové (a teď mám čerstvě už i kolegyni!) jsou moc fajn a máme přátelsky vztah. Háček je v tom, že pracujeme z domova, skoro každý v jiném státě a vidíme se jednou za měsíc někde po Evropě – ty 3 dny a 2 noci tedy vždycky stojí za to, pak z toho ještě týden regenerujeme. Ne, že bychom chlastali! Ale občas pracujeme déle, než by se hodilo a hlavně si toho máme tolik co říct, takže jsme schopni do rána někde sedět a řešit běhání, společnost, vzdělání, politiku, technologie, rodinu… Na spaní zkrátka není čas. Jenže to jsou 3 dny v měsíci (úplně to svádí nazvat to takovou krátkou, ale intenzívní pracovní periodou :D). Ale co ten zbytek?
Je vědecký prokázáno (píšou to v knížce, co jsem dostala k Vánocům), že žena potřebuje mluvit, komunikovat a hýčkat se (ideálně ve společnosti dalších žen, aby mohly mluvit i u toho hýčkání) – aby byla spokojena a nebyla vystresovana.
A jak vím zase z jiné knížky, moji silnou stránku je akčnost a realizace (než jsem se takhle vzdělala, všichni jsme tomu říkali tvrdohlavost). Takže jsem se do toho pořádně opřela. Doma nikoho noveho nepotkám, je potřeba chodit mezi lidi!
A tak jsem se stala členkou:

  • Wellness a yoga klubu, kam chodím několikrát týdne – na ranní boot camp, večerní jógu (nejlepší jakou jsem kdy zažila) a příležitostně do bazénu a sauny;
  • řečnického klubu (Toasmasters), kde se zhruba co dva týdny setkáme, řečníme a radíme si, jak řečnit ještě lépe;
  • aikido klubu, kam chodím jednou týdne a kde je taky vždycky hodně legrace
  • atletického klubu, kam chodím v neděli ráno na dlouhý běh po lesích a loukách (bahno jako bahno… schválně, kolik myslíte, že je našemu trenérovi na přespolní běh? Zatím šedesát devět :).
Nas trener :) 

A takhle vypadam po typickem nedelnim behu s klubem

Celé mě to udržuje skutečně dost vytíženou, strašně mě to baví, ale pořád nic. Znám docela dost lidí, ale tak nějak porvchne. Já vím, chce to čas. Nicméně je to skutečně zajímavý problém. Sice jsem v kontaktu s lidmi, ale:

  1. Netrávíme spolu dostatek času a nemáme dostatečně silné zážitky,
  2. oni už přátele mají,
  3. já si neumím dělat přátele.

S tím prvním bodem toho moc nenadělám. Ten druhý bod má tu výhodu, že neplatí pro všechny. A třetí? Lidí mi říkají – no jo, oni si te ti Anglicani asi moc nepustí k tělu, co? Jenže mě to přijde, že jsem to já, kdo si neumí pustit lidi k tělu. Jak se to dělá? Myslím, že s přáteli je to podobně jako se vztahy obecně – u některých lidí prostě na první pohled víte, že byste si rozuměli. Jenže co dál?
Kdybych hledala chlapa, tak je to jednoduché. Člověk aplikuje dlouhé pohledy, prokládá je tajemnycm zamrkáním, obléká ty správné kousky, zajímá se o všechno, co zajímá toho druhého, působí tím správným dojmem, nechá si otevírat dveře, pomoct do kabátu a pozvat se na večeři.
Ale jak mám ‘sbalit’ kamarádku? Vrhnout se na ní se slovy: “Ahoj, nechceš být moje kamarádka? Já totiž žádné nemám,” to by asi nefungovalo. Všechny ty triky co fungují na chlapy taky nezaberou. Tohle je disciplína, kterou nikdo neučí! Budu muset pokračovat v experimentálním výzkumu…

A takhle se vyhrava v bezeckem casopise :)


Brightonska desítka

Původně jsem byla přihlášena na maratón. Jenže achilovky mě prestaly bolet až v březnu (nevím, jestli těch 999km loni za to stalo, ale asi i jo) a navíc jsem byla obecně nějaká unavená a vyčerpána, bylo mi blbě od žaludku a měla jsem takovou zimní krizi.
Maratónské plány (jako trénink na Prčice) vzaly za své. Naštěstí mi organizátoři umožnili přepsat startovné na desítku. Běželo se v neděli ráno, startovní balíček se musel vyzvednout v sobotu. Brighton je 2h cesty, takže bylo jasné, že tam budu potřebovat přespat – ale ejhle, už na podzim bylo všechno ubytování plně a platit £150 za jednu noc, och, to bych musela dostat v práci sakra přidáno. Jediná možnost byl hostel. A vlastně proč ne!
V pátek odpoledne dorazil email, že z důvodů bezpečnosti budou tašky na převoz zavazadel zmenšené (start byl jinde než cíl a tašky nám převáželi). To člověka vždycky uklidní, když přemýšlí, co mohlo organizátory takové gigantické akce vést k tomu, aby učinili takové rozhodnutí jen den a půl před závodem.
V sobotu ráno jsem si sbalila pár švestek a po obědě vyrazila. Protože v Brightnu je to s parkováním těžké (zvlášť když se tam sjednou tisíce lidí na maratón) – mohla jsem buď zaplatit dvojnásobek ceny ubytování jen za samotné parkování, nebo parkovat partizánský někde mimo město. Aby auto mělo nocleh dvakrát dražší než já, to jsem odmítla. S předstihem jsem si na mapě našla místečko, kde bylo parkování bez omezení a necekala jsem tam moc lidí. A jen necelé 4km od centra dění.
Všechno šlo parádně, místečko tam bylo, skutečně tam nikdo moc neparkoval. Aby taky jo, když to bylo tak daleko a hlavně, co jsem z mapy neviděla, tak vysoko! Odhadem podle budov takovych 100 výškových metrů. Dolu to šlo, to jsem akorát brzdila, aby mě nepřejel kufr. Ještě, že neběžím maratón, po 42km bych se sem zpátky asi nevyšplhala.



Na vyzvedávání čísel byla fronta dlouhá nekolik set metru. Naštěstí jsem brzo zjistila, že desítkáři mají jinou frontu, dlouho asi dva lidi. Byly tam dvě paní, jedna u cedule “pod hodinu” a druhá u cedule “nad hodinu”. Automaticky jsem zamířila k “pod hodinu”. Nějak mě nanapadlo, že když teď běhám průměrným tempem 8:30/km, tak to asi na “pod hodinu” úplně není. Ale k tomu později. Maratónské expo bylo naprosto úžasné, koupila jsem si tam fantastický barevné kalhoty a bezlepkovou buchtičku a každý si tam určitě přišel na své. Prostě fantazie!
Po krátkém hledání jsem našla hostel. Dostala jsem klíč a nestačila jsem se divit. V pokoji byly dvě třípodlažní palandy a jedna židle - zadny dalsi nabytek. Evidentně jsem byla poslední, kdo dorazil. Zbyla na mě postel praticky na podlaze. Všude kufry, bundy, ručníky, boty… ale na ty možnosti tam bylo vlastně úžasné uspořádané a uklizené.
Jediná osoba na pokoji spala. Potichu (snažila jsem se, ale znáte to…) jsem se snažila se nějak usadit a povleknout si postel. Tedy, povlékal se polstar a prostěradlo, peřina byla prostě erární a bez povlaku. Slečna se vzbudila a daly jsme se do řeči. Byla že Spanělska (stejně jako další 3 lidi, ale nebyli tam společně). Říkala, že jsme tam 3 kluci a 3 holky a že ten co spí nad ní, že je taky běžec.
Nějak jsem předpokládala, že tam bude třeba sejf, ale nebyl, takže jsem tam prostě nechala věci a šla do města. Nakoupila jsem si špunty do uši (když jsem říkala, že je nemám, slečna na mě vyvalila oči, jak budu jako spát??) a čepici, protože byla děsná zima a fičelo a já věděla, že ráno bude ještě hůř a já budu muset čekat na startu. Zašla jsem na večeři na phobo, výtečne. Vrátila jsem se na pokoj a ten byl plný lidí a vsichni pres sebe lezli. Spanele se chystali vyrazit do klubu (sobota večer) a běžec ležel nahoře na posteli a něco mačkal na telefonu. Spanele mi hnedka nabízeli nějaké čokolády a ať jdu s nimi a kdesi cosi. Byla to celkem sympatická parta, ale s díky jsem odmítala. Když si všichni optimálně nagelovali vlasy a navoněli se, vyrazili.

Cely pokoj

Vyhled z me postele vecer

A rano :)

Nastalé ticho jsme s běžcem využili, abychom pokecali o počasí a o tom, že neběžím maratón a jen desítku a že tedy asi budu vstávat o hodinu dřív etc. Pak jsem položila obligátní otázku: Za kolik? Byl to takový atletický typek samy sval, rozhodně žádný hubený Keňan. Čekala jsem 3, 4, 5? "Mno, já jsem děsně soutěživý a baví mě běhat rychle… tak 2 a pul.” Aha, tak jo, chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám požádat o autogram.
Nachystala jsem si věci na ráno (v prostoru, kde nemáte žádný prostor, to byl docela oříšek – a taky kam je vlastně dát, aby nepřekážely a aby ustaly noční návrat veselých spanelu?) a uložila se do postele. Překvapivě pohodlná postel, když jsem nemyslela na to, jaký divný flek byl na postari, že si nemám kam natahout nohy a že do té nepovlečené peřiny funělo už asi tisíc jiných lidí.
Jak já nesnáším špunty do uši… mám pak v uších takový divný tlak, který mi dělá divný pocit v hlavě a to mě ruší a budí a je to prostě nepříjemné. Uvažovala jsem, že bych možná zkusila spát bez nich, ale představa, že je budu lovit někde uprostřed noci… a dobře jsem udělala. Běžec tam ještě šramotil a ty špunty to celkem dobře odfiltrovaly. Na co nefungovaly, bylo “tuc tuc tuc”, které se ozývalo prakticky celou noc z klubu, který byl pod nami. Spanele se vrátili někdy kolem čtvrté, ale chovali se velmi kultivované. Pak teda začali příšerně chrápat, ale s tím si špunty poradily hravě.
Někdy kolem 6h jsem vstala, už jsem nějak nemohla dospat, hlavně mě fakt vadily ty špunty. Potichu jsem si došla na záchod (kde jsem zjistila, nebyl větrák!), vyčistila si zuby a začala se chystat.
V hostelu s cizími lidmi jsem byla poprvé. Jaká je etiketa? Nebude nikoho pobuřovat, když vyjdu z koupelny jen ve spodním prádle? Nebylo tam kam si odložit zbytek oblečení ani prostor se moc oblékat… Stejně všichni ještě chrápali (doslova), tak jsem to neřešila. Etiketa asi není, protože pak vstával běžec a ten vylezl jen v ručníku.


Start silnicniho zavodu :D

Venku bylo těsně nad nulou a větrno, takže jsem oblékla, co jsem mohla a vyrazila jsem na start. Sluníčko svítilo a vlastně bylo uplne nadherne. Závod to byl silniční, ale start byl v parku, který byl bahnitý, takže všichni ti v těch naleštěných nových botách měli na nohách igelitky.
Dvě minuty do startu, stojím v koridoru a fotím si ty zabahněný boty na silničním závodu. Když mi přijde zpráva od kolegy z práce (v neděli ráno!), že mu něco nefunguje, co s tím má dělat. Stručně jsem odpověděla, udělala selfie z koridoru a poslala mu, že už musím běžet, že to vyřešíme v pondělí :)
Když jsem tohle vyřídila a už už byl skoro start, došlo mi, že jsem, jak jsem nahlásila, v koridoru pod hodinu. Mám číslo značící, že běžím pod hodinu. No jo, to je pod 6min/km. A sakra! Co s tím? Mno, tak to prostě zkusím, ne? Nějak to dopadne. Až nebudu moct, tak zpomalím.
Mno a ono to překvapivě šlo. Prostě jsem běžela a průběžně kontrolovala průměrné tempo, aby bylo pod 6/km, ale ne moc, abych to nepřepálila. A do hodiny jsem byla v cili. Haha :D
V cili jsme dostali medaili, funkční tričko, žádné letáky a hromadu jídla :) Ideální! A nejlepší nakonec, vykoupala jsem si správné unaveně nohy v ledovém moři.
Do kopce k autu jsem se vyškrábala a frčela jsem domů. Brighton je prostě skvělý. Je to hodně silniční a skutečně obrovská akce, ale s naprosto skvělou organizací. A u moře! Takže když se vám podaří si sehnat ubytování dle představ, nemá to chybu.




Na plazi jsme mohli na obrazovce sledovat maraton :)
Občas, když mám pocit, že se všechno daří, sebevědomí a naběhané kilometry rostou, naplanuju si závod. Slíbím účast, koupím startovné, pokud je potřeba i letenky a ubytování.... A občas to vyjde. A občas ne. Nemůžu chtít, aby vždycky všechno vyšlo. Může mě to fakt hodně mrzet, ale to je tak všechno. Ne, vlastně není. Mužů místo toho naplánovat něco jiného :)
A tak se stalo, že jsem odeslala email, jestli by bylo možné místo Brightonskeho maratónu běžet jen desítku. A že Prčice jsou letos v Prčicích. Z nuly zaběhnout maratón za dva měsíce a měsíc na to 72km, to není nic, do čeho bych se chtěla pouštět. Chci si věci užít. Takže plán se změnil.
A presmyslim o náhradním cili pro letošek, někdy později, v létě. Máte nějaké tipy na zajímavé akce? Zatím jsem našla Horskou výzvu, Maratón Českým Rájem, Jesenicky (půl)maratón. Víte o něčem dalším, v délce od půlmaratónu po Prčice (72km), ideálně nějakou krásnou krajinou? Když to bude delší, asi spíš placatější, kratsí může být i s velkým převýšením....
Vsechno nasvedcovalo tomu, ze vsechno bude spatne. Tucnak s Pulcem to odpiskaly hned na podzim - u Tucnaka to chapu, na horach je pro takove zviratko prece jen lepsi pocasi, ale pro Pulce to dnes mohlo byt idealni, vody byl na trati dostatek :) Fiona napsala tyden pred zavodem, ze je zranena. A ja pred tydnem taky neverila, ze to pujde. A slo to. Ale poporade...
Byla jsem z toho takova rozpacita. Mam bezet uplne sama, kdo vi, co na to achilovky, do toho kriticke dny v mesici a to pocasi! Takze jsem nad tim radsi nepremyslela a proste jsem sla, protoze to vlastne vsechno byly jen obavy.

Poradatele byli skveli :)
Jen co jsem vylezla pred barak, oprel se do me vitr, zacal me kropit dest a hned jsem pochopila, ze 4 stupne doma za oknem a 4 stupne venku jsou neco trochu jineho.
Nez jsem dosla na metro, byla jsem dost mokra a nechapave jsem kroutila hlavou nad tim, proc jsem doma zavrhla nepromokavou bundu - ze bych se zbytecne potila a prset nebude? Haha. Za hodinu jsem byla na Trafalgar Square and cekala frontu na budky. Vitr zesilil, dest zesilil a snad se jeste ochladilo. Ne, to asi ne, jen jsem vymrzla za tu hodinu v metru.

Nekonecna fronta ke startu
"Zima je jen kdyz se nehybes" - kez by, zima proste BYLA!
Snehulak se malym snehovym delem :D
Protoze bezelo 16 tisic lidi, nebyl jeden start, ale startovalo se intervalove co par minut par set lidi. Bohuzel, nez jsem se dostala z konce startovni fronty ke startu, uplynulo minimalne dobrych 30 minut. Vubec nechapu, jak jsem mohla tak stasne vymrznout. Ponozky a boty nasakle ledovou vodou, vitr a dest vytrvale busili do tenkych elastaku. Nebylo, kam se schovat, jak se zahrat - nic nefungovalo. Ta pulhodina na startu, to byl naprosty ocistec. Co me drzelo v koridoru byla nedeje, ze odstartujeme a zahreju se. A taky ploty.
Konecne jsme se priblizili ke startovni brane a bylo jasne, ze na dalsi start uz konecne pobezim i ja. Organizatori se snazili nejak nas rozehrat a rozcvicit, ale brzo pochopili, ze skakani panaka je v tom davu nerealne a tak zaveleli rozcvicku ve volnem stylu a at kazdy obejme nekoho vedle sebe, koho nezna :D To bylo super, objala jsem takovou starsi pani nalevo, poprala jsem ji hodne stesti a nenapadne uzmula trochu jejicho telesneho tepla :)


Bezeli jsme kolem me byvale prace :)

Tohle celkem hezky vystihuje pocasi, jen za silena ZIMA z toho neni videt dostatecne. Ale jen si vzpomenu, zacinaji mi mrznout prsty :)

St. Paul's...
Start! Hura! Jenze ono to proste neslo. Ja byla tak zrmzla, ze jsem nebyla schopna ovladat nohy - vlastne celeho cloveka, vubec nic me neposlouchalo, byla jsem jako porouchany robot. Prsty na nohou me palili a nohy byly jak kdyby byly cizi. Vubec to neslo, totalni boj, bolest, proste hruza. Navic se mi strasne chtelo curat. Nechapala jsem to, protoze jsem byla pred startem, vysvetlovala jsem si to tim, ze je to jen iluze z toho, jak mam mokre a zmrzle nohy. Asi po kilometru boje a utrpeni jsem proste zahnula z trasy do restaurace. Zdvorile jsem se zeptala, jestli muzu pouzit toaletu a dostala jsem svoleni. Zadna iluze to nebyla, dobre jsem udelala. Kdyz jsem vybehla zpet na ulici do davu bezcu, zjistila jsem, ze jsem za ty 2 minuty na vytopenem zachode snad i trochu rozmrzla! Najednou to celkem slo!
Na druhem km jsem dokonce sundala cepici a rukavice a zacala jsem si to cele fakt neskutecne uzivat :) Po trati byli rozmisteni poradatele prevleceni za tucnaky, ledni medvedy a snehulaky a tak uzasne povzbuzovali a placali si s bezci. I divaci byli skveli, proste to bylo uplne bajecny. Bezelo to najedou tak nejak samo.
Asi po 8 km jsem zacala citit unavu - aby ne, kdyz jsem mesic nebehala. A zacalo me trochu bolet bricho, ale co jsem mohla delat, proste jsem bezela dal a dal. A najednou cil :)
Dostala jsem nejkrasnejsi medaili vsech dob a rychle jsem mazala na metro, protoze jsem vedela, ze brzo se do me zase da zima. A taky ze jo, domu jsem opet prijela uplne vymrzla, ale tepla snidane a obed hned po sobe to spravili :D Nezabilo me to, takze me to muselo posilit! :)

Cil! 


Stanice Westminster je fakt zajimave navrzena
Nadherna :)
Achilovky. Zase. Od začátku roku, z ničeho nic, prostě konec běhání. Snažím se to aspoň trochu kompenzovat na trenažérech v posilovně, abych úplně nezbabovkovatěla, ale běh je běh a příroda je příroda, vždyť víte.
Takový výpadek v důsledku nějakých záhadných potíží (Proč? A proč teď?), to je pro sportovce (ano, cítím se být sportovec!) vždycky psychická výzva. Jak se s tím poprat? Hlavně nepropadat panice!
Beru to jako lekci. Ono vlastně jen tak si pořád někde běhat, to je docela snadné, ne? :) Ale učit se lépe poslouchat tělo, nevěnovat pozornost negativním myšlenkám, mít se ráda, mít ráda i tu úžasnou achilovku, která se mi snaží něco sdělit. To je teprve výzva!
Jasne, mohla bych zoufat a občas to stále dělám, ale to je součástí lekce - se s tím vypořádat. Zaplatila jsem startovné na londýnskou zimní desítku (za týden) a na Brightonsky maratón - neumím si teď představit, že bych to mohla běžet. Celkem to stálo tolik, že jsme místo toho konečně mohli mít šuplíky a botník - a nemít dokumenty v koši na prádlo a nenosit mokré prádlo po bytě v náručí a nemít boty krabicích. No a? :) Mít doma pořád krabice a krabice a další krabice, není to tak trochu romantika?
Všechno, úplně všechno, totiž přinese vždycky něco dobrého - i když si to uvědomíme třeba až později. Vidět to negativní je hrozně jednoduchý. Ale když se podívám přes to, vidím i spoustu pozitivních věci - hned teď. Můj milý D mě obětavě masíruje nohu, třeba hodinu! A dokonce mi to sám nabízí! Není to fantastický? Taky jsem zjistila jsem, čím je pro mě běh.
Proč vlastně běhám? Je to možnost užít si klidu a energie přírody, vypnout mozek, vyzvat tělo, uvolnit tělo, překonat obavy. A co mě trochu překvapilo, zjistila jsem, že běh mi dodává sebedůvěru. Když vidím, co všechno dokážu zdolat, není důvod se obávat prkotin jako stěhování, práce a tak. Víc si věřím, min se bojím, víc se mám ráda.
OK, takže když nemůžu běhat, co s tím? Vypnutí mozku a údržba těla, to se dá dělat i jinak. Posilování, veslovací trenažér, eliptický trenažér, jóga, aikido, plavání, sauna... Překonávat strachy se učím v řečnickém klubu - jsem zvědavá, jestli někdy přestanu být nervózní, když mám mluvit před hodně lidmi. Chybí mi příroda, ale tu se snažím sosat, kdykoliv jsem venku. A dnes jsem ve fitku během cvičení sledovala záznam Snowdon race - jako bych tam byla :) Co je komplikované, to je sebedůvěra. Je to totiž něco, co je jen na mně, kolik si ji venuju. OK, nemůžu běhat, ale zvládám to dobře, ne? Otevírám si další dveře, překonávám nové překážky. Vlastně jsem fakt dobrá, co všechno zvládám a kolik se toho učím! Trápení s achivkama brzo překonám a zbyde po tom jen všechno to dobre, co mi to přineslo.
Celé to stojí a padá jen na tom, jak se k tomu postavím! Mohla bych začít panikařit - ztloustnu, nikdy to nevyléčím, pronásleduje mě to celý život, když začnu pořádně běhat, zase se to stane, lidí mě přestanou respektovat... Blbosti! :) Je to jen na mě, jak se k tomu postavim. A já se rozhodla k tomu přistoupit s grácií a radosti. Kondici si udržím, možná přijdu o pár závodu, ale není to jedno (Katko, promin, jestli nevyjdou Prcice - uvidime)? Proč bych přibrala? Naprostý nesmysl - když poslouchám své tělo, hlad a sytost, přece nemůžu přibrat. Zesulcovatim? Těžko - nepřestávám se hýbat - možná spíš naopak, mám víc času na posilování! Lidí mě přestanou respektovat? Totální blbost - jsem to pořád já, stejně dobrý, chytrý, úžasný a láskyplný člověk, ať běhám nebo ne :D
Takže, přátelé, neveste hlavy, mějte se rádi, všechno bude dobre. Všechno je dobre! :)