Minulý víkend, po roce půl, jsem se opět vrátila do Mnichova, do Olympijského areálu. A zase v běžeckých botách. Ale vezměte to popořadě...
V pátek ráno jsme odjížděly vlakem směr Mnichov. Takže ráno jsem si přivstala, zacvičila, najedla, podle lístečku dobalila... a ještě mi zbylo trochu času a tak jsem popocházela po bytě a sbírala věci a uklízela a mimo jiné jsem ze sušáku sundala plavky, o kterých jsem byla přesvědčená, že je mám sbalené :) Co dalšího ještě asi nemám a jsem do hodila do toho kufru, když jsem myslela, že tam balím plavky? :)
Na nádraží jsme se sešly s holkama (kromě Báry, ta musela přijet až večer), honem nakoupit poslední drobnosti, vypít kafíčko a nástup. Aha, my nemáme místenky. Se všemi těmi zavazadly jsme se prodíraly vlakem a hledaly volné kupé. Všude jeden až dva lidi, ale my potřebovaly prázdné kupé, bylo nás přesně šest. Se svým obrovským kufrem jsem se rozhodla nechodit uličkou sem a tam a počkat na místě, až holky najdou kupé :) Snažily jsme se domluvit nějaké přesuny, ale všichni byly naprosto neochotní si přesednout jinam, když tu koukám z okénka, po nástupišti běží Leona, za ní Jíťa s kafem v ruce, asi si dávaly nějaké rovinky .) Nakonec to ale holky domluvily výborně, průvodčí nám odemknul (za jediný bonbón), prázdné kupé :D
Cesta tam byla veselá, všechny jsme měli tolik věcí k vyprávění (na některé historky a povídání jsme si regulérně musely zavřít dveře:), takže jsme jedly, pily, povídaly :) Ostatní z nás asi museli mít trochu legraci, protože např. když si holky nesly z jídelního vozu malé lahvičky vína, zrovna vjel vlak do zatáčky a ony samozřejmě ztratily balanc a připlácly se obličejem na nějaké kupé, v ruce lahvičky vína a aby tomu nasadily korunu, z vzniklé situace dostaly záchvat smíchu... už takhle po ránu vypadaly, že mají dost :D
Dorazily jsme na ubytovnu, veselá recepční tam bohužel nebyla, ale aspoň mají holky motivaci jet i přístě, aby ji viděly :)
Ubytovaly jsme se (to šlo rychle, ono nebylo moc kam vybalovat) a zamířily rovnou do města, prohlédnout vánoční trhy a něco pojíst. Ochutnaly jsme kaštany, mandle i ovoce máčené v čokoládě a spokojeně mířily zpět směřem na hotel.
Už dost unavené jsme ještě povídaly na pokoji a čekaly, až dorazí Bára. Ta nakonec naštěstí fakt přijela, což znamenalo to, že jsme si povídaly zase s ní a usnuly a daleko po půlnoci (byla sem fakt už hódně unavená a tak se jistě dočtete veselou historku o mém spánku nespánku na některých ostatních blozích).
Sobotní snídaně byla legendární :) - hodina hodování. Pak jsme znovu vyrazily do města, na některé přišla malá předstartovní krize (na některé později, o tom později:) a hurá na start.
Nějak jsme to neodhadly a přišly k prezentaci trochu později. Všechno jsme vyzvedly, dostaly jsme i mikulášské čepice a honem převléct (zázemí bylo zase v šatnách bazénu). Jenže nebyly volné skříňky! Proběhaly jsme to křížem krážem a ani jedna skříňka volná. Těsně před tím, než jsem začala vyšilovat, nás nějaký pán navigoval, že další skříňky jsou ještě někde jinde, tam už naštěstí pár volných bylo. Honem převléct, číslo, čip, poslední lok a na start. Tam jsme ještě stihly velmi rychlou fotku a už se běželo.
Že to nebude žádná hitparáda, bylo jasné už předem, ale chtěla jsem to alespoň nějak zdolat. Poprvé jsem měla kompresní podkolenky a taky krásnou běžeckou sukýnku, kterou jsem si koupila minulý večer ve městě (ehm, ta na rozdíl od těch podkolenek na výkonnost moc vlivu mít neměla, ale navodila pohodu a eleganci.) První asi kilometr jsem běžela, pomalu, ale běžela. Od začátku jsem cítila nohu a tak jsem se rozhodla, že budu střídat 2 minuty chůze a 2 minuty lehký běh (Jíťo, nevím, nevím, jestli tam byla letová fáze, možná to byla taky chůze.) .
Výsledek byl takový, že ze mnou asi jen 2 lidi a s jedním obrovským oranžovým pánem jsem se předbíhala na střídačku po těch dvou minutách ve vedení (před pánem teda klobouk dolů).
Možná hrály roli hormony (zrovna snad ta nejhorší fáze cyklu, co se týká nálady) a možná jsem jen podcenila psychickou náročnost toho, takhle absolvovat závod. Zkrátka od druhého kilometru jsem měla docela fest depku. Had běžců se vinul přede mnou, daleko a daleko přede mnou. Hrozně se mi chtělo běžet naplno, pořádně, cítit, že běžím, ne, že vyklusávám. Kondice by na to určitě byla, asi díky ostatnímu tréninku, to jsem cítila v kostech. Ale noha byla nemilosrdná a bolela a bolela. Měla jsem strach, abych si zase něco nenatrhla a tak jsem se držela plánu 2-2min. Depka se stupňovala, slzičky ukapávaly (ještě, že nemrzlo). Ale co, snad alespoň dělám dobrou společnost velkému oranžovému pánovi (byl fakt veliký, hlavně do šířky a měl krásně jasně oranžové tričko).
Organizátoři stojící na rozcestích mě něco německy povídali, asi povzbuzovali, ale to mi vůbec nepomáhalo, kdyby jen tušili, jak bych chtěla běžet! Blížil se konec prvního kola a tak jsem se snažila dát do kupy, abych alespoň k nečemu vypadala a netvářila se jako kakabus. Docela se mi to asi povedlo, vlastně jako trénink to bylo fajn, jen kdyby mě pořád neubíjela ta myšlenka na to, že je to závod. Chtěla jsem se taky snažit, jako ostatní.
Po půl kilometru druhého kola jsem se musela ptát velkého oranžového pána, kudy že mám běžet, protože značení jaksi nebylo, před námi nikdo a já si to vůbec nepamatovala (park, desítky cestiček...). Pán mi povídá, že nemluví německy - ptala jsem se ho anglicky :) Tak jsem se ho ptala znova a on zase, ze nemluví německy. Tak na něj křičím, že já taky ne a už mu to došlo, zasmáli jsme se a naštěstí věděl kudy a tak jsem běžela dál. A běžela a šla a běžela... až najednou pán nikde a vůbec nikdo nikde. Ach jo, tak tohle mi chybělo. Normálně jsem zabloudila. Tak jsem se tam motala a hledala až jsem viděla cíl (bohužel určitě zkratkou). Potkala jsem vyklusávajícího závodníka a tak jsem se ho ptala, kudy mám běžet a on nejdřív vůbec nechápal, že jsem ještě na trati a pak mě posílal zpátky. Tak jsem tam ještě chvíli pobíhala, ale už jsem nenašla ani oranžového pána a noha bolela a tak jsem se naštvala, že todle už nemá cenu. Proběhla jsem se, to je hlavní, běžet dál by znamenalo doběhnout suveréně na konci s obrovským odstupem a možná by zase bolela noha pak dlouho... a kdo ví, jestli bych tu trasu ještě vůbec našla. Tak jsem to vzdala. Nahlásila jsem v cíli, že vzdávám, byl tam můj oblíbený komentátor, se kterým jsem loni na Valentýna tancovala v cíli :) Tak strašně mě to mrzelo. Šla jsem ještě naproti holkám, alespoň ty to doběhly moc hezky.
Zalezla jsem si dolů k jezeru, byla jsem ráda, že jsem chvíli sama a můžu to nějak rozdýchat. Protáhla jsem se a šla jsem do bazénu. Bazén byl úžasně osvětlený, vyplavala jsem si a pořád pokukovala, kde plavou holky. Ty ale nakonec plavat nešly, takže jsem je tam samozřejmě hledala marně. Po šesti set metrech jsem se začala cítit divně, klepaly se mi ruce. Došlo mi, že jsem vlastně kromě snídaně měla jen trochu čerstvého ovoce a kousek pečiva s tvarohem a on už byl vlastně večer. Takže honem sehnat něco sladkého a na pořádnou večeři.
Ukořistila jsem dva kousky perníku a šly jsme se osprchovat a na pizzu. Hlavu jsem už trochu uklidnila, cukry trochu doplnila a cítila jsem se celkem dobře. Začínám mít pocit, že všechno je to jenom v hlavě, i ta potvora noha.
Večeře byla, jako obvykle, moc dobrá, jenom jsme tam nějak vytuhly (hlavně jsme čekaly hodinu na zaplacení) a zavřely nám krám (Leona tak nekoupila svůj oblíbený prací prášek:) a i Vánoční trhy, na které jsme chtěly jít znovu, protože Bára na nich včera nebyla. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, Bára svařáček sehnala a dokonce i nalili i Jítě, které chtěli nejdříve dát jen kinder punč :))
Skvělou tečkou za sobotou bylo rozdávání dárečků - každá jsme každé přivezla dáreček a musím uznat, že to tedy byla nadílka! Samé krásné užitečné dárky, díky holky, fakt snad všechny využívám :)
Do postelí jsme se sice rozešly poměrně brzo, ale zase jsme se trochu zakecaly na pokoji a opět usnuly až daleko v neděli :)
Nedělní snídaně opět skvělá, horká čokoládička, pečivo, jogurtík, mňam :) A pak cesta domů, už klidnější, byly jsme unavené (a jelo nás vlakem méně, část jela s Bárou autem).
A to je tak všechno, co se dá popsat a zveřejnit :) Krize nekrize, výlet to byl skvělý.
Fotky půjčené od holek (některé), díky.
Napsané s nadhledem, super!
ReplyDeleteMuselo být těžké nemoci běžet a pak to ještě vzdát, to bych fakt psychicky nezvládla, vzdala bych to ještě před startem... Nadruhou stranu to byl určitě krásný výlet, takže doufám, že z toho nejsi nijak smutná!
ReplyDeleteAž teď jsem si všimla, že máš nový příspěvek. Jak je to možné? Hezky si to popsala ;-) Já na to nějak neměla sílu. Hlavně se drž a bude líp ;-)
ReplyDeleteSes jedna z nejstatecnejsich holek, co znam. Neprestavam Te obdivovat. Fakt. Take care. w.
ReplyDeletePulec: Jj, bez nadhledu by zivot nesel :)
ReplyDeleteJohari: Neboj, v pohode :) Jednou na to prijdu za se poradne pobezim :)
Jitka: Ja to napsala uz nekdy v nedeli, ale odvahu to publikovat jsem nasla az v tudnu .) Diky.
Nikie: Prosim nedojimat, neprehanet! :)) Ale diky :)