Ale zpět na začátek. Ve čtvrtek jsem si vyzvedla startovní batůžek. Mám-li být přímná, docela mě to rozladilo. Průhledné tričko se "skutečně originálním" designem a zcela nepoužitelný batoh. Nevím, kam s ním. Na nošení to není (není ani hezký, ani praktický), ve skříni se mi nechce ho jen tak skladovat a vyhodit ho? To se mi příčí - ráda bych ho alespoň recyklovala, ale nevím, jestli to jde. Kdyby mi dali obyčejnou igelitku, bylo by to příjemnější, alespoň bych věděla, jak ji ekologicky zpracovat. Dále jsem dostala časopis, který už mám, hromádku prospektů a 100g sušenek. Ale když se na to člověk podívá okem optimisty, není to tak zlé. Výtěžek pomůže nemocným dětem, to je to hlavní, a to tričko nakonec určitě stejně unosím :)
Dva dny před závodem jsem si už dala odpočinek (nepočítám-li nakupování, gruntování baráku atd.). Dokonce jsem si koupila i funkční kalhotky - poslední kus oblečení, který mi chyběl k tomu, abych byla plně funkční .)
V sobotu jsem se pěkně nadlábla, okolo 16h už jsem začínala být nervózní a v 18h jsme vyrazili z domu (já a můj milý fotograf).
Promyslela jsem si strategii, abych se zase neuhnala. První kilometr bude určitě tlačenice, to poběžím tak na 75%, do třetího pak na 80% a zbylé na 85%. (Kecy, kecy, nakonec jsem to zase celé běžela na 90%.)
Sešly jsme se s Katkou, rozběhaly se, protáhly... Měli jsme docela dost času. Až asi minutu před startem mi došlo, že jsem zapomněla na svůj doping - bonbónek od Enervitu. Nachystala jsem si ho do batůžku, hned navrch, abych na něj nezapomněla. Batůžek měl teď přítel na zádech někde hluboko v davu diváků a já se pomalu blížila ke startu. Uklidňovala jsem se, že jsou to jen 3h od mého chleba s marmeládou, že ve mně ještě nějaká ta energie určitě zbyla :)
Zazněl startovní výstřel. To je asi všechno, co se změnilo v 19:30. Dav se šinul pomalu kupředu stejně pomalu, jako před tím, prošly jsme startem a šinuly se do železné ulice. Určit si vlastní tempo? Ani omylem. Rychle to nešlo, nebylo kam a pomalu to taky nešlo, to by mě dav ušlapal. A tak jsme se svorně tlačily železnou ulicí, hlava na hlavě. Asi po půl kilometru se to trochu rozptýlilo, ale skutečně jen trochu. V podstatě celý zbytek závodu jsem zase běžela v chumlu, nejhorší byly zatáčky, tam se to vždycky strašně mlelo :)
Zhruba po prvním kilometru jsem koukla na hodinky, vidím 90%, 6 minut na kilometr. Už mě to ani nijak nepřekvapilo, při závodech jsem zkrátka vždycky dost nervózní. I když jsem se snažila, hlavně od třetího kilometru, vážně trochu zrychlit, pokaždé jsem viděla jen 6 min na kilometr a 90%. Po prvním kilometru hrála fakt dobře nějaká kapela, na začátku mostu mě povzbuzoval dokonce sám velký Miloš Škorpil. V takovém konstantním stavu a tempu jsem doběhla skoro až do cíle. Poučena loňskem jsem nezačala finišovat už na začátku Pařížské, ale nechala se vyhecovat od nějakého aktivního fanouška až asi v polovině, ale to bylo pořád ještě dost brzo :)
To nejsme my, to se jen povedla náhodná fotka :)
Po proběhnutí cílem jsem zamáčkla stopky a nestačila se divit. Foot pod naměřil jen 4.74km, asi nestíhal můj neobvykle dlouhý krok :) A hlavně, můj sporttester se mě zeptal, zda má posunout moji maximální tepovou frekvenci na 196, protože tu stávající nastavenou jsem poněkud překročila... :D A to si myslím, že na úplné maximum jsem stejně ještě neběžela. Tak alespoň něco se mi podařilo překonat .)Po celou dobu jsem měla hodinky v modu ukazujícím tep, rychlost a vzdálenost, takže jsem s velým očekáváním zkoumala, jaký mám vlastně čas. 28:09 čistého. To je sice o 29s pomalejší, než ve Frankfurtu, ale skoro o 6 minut rychlejší, než loni, takže jsem docela spokojená.
Katka, ač netrénovala (aspoň to tvrdila:) a dokonce si předevčírem natloukla při pokusu trénovat, si taky sice mírně pohoršila, ale 23:05, to je stejně hustý čas. Asi přestanu trénovat, abych to taky zvládla tak rychle :)
Až na ten start do Železné ulice se organizace výborně povedla - žádné fronty na medaile ani u čipů a přiměřená tlačenice u občerstvení.
0 comments:
Post a Comment