Valentýn s Leonou aneb běžecký výlet do Mnichova

by Martina February 15, 2010 6 comments

Jako odměnu za státnice jsem si věnovala běžecký výlet do Mnichova s Leonou. V pátek večer jsem si sbalila všechny věci a přemýšlela, do čeho je zabalím. Jako nejlepší volba se mi zdál můj loďák na kolečkách - vézt si kufr je úžasný luxus oproti tomu si nést věci na zádech, v ruce, nebo přes rameno. Brát si na dva dny loďák je sice trochu úchylnost, ale menší prostě nemám. Tak jsem to do něho všechno zabalila, ani se to tam moc nepřesýpalo, zas tak málo věcí jsem neměla. Když jsem se o tom Leoně zmínila, kufr mi okamžitě zakázala! Prý jen malý batůžek, který se vejde do skříňky v bazénu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že si srandu nedělá a tak jsem to zase všechno vybalila a začala to cpát do svého malého městského batůžku. Nechtělo se to tam vejít ani omylem. A tak jsem začala věci postupně vyřazovat, až jsem měla zabalené skutečně jen naprosté minimum věcí. A stejně jsem obsadila batoh a ještě větší kabelku. A vážilo to strašně moc :)
Vyjely jsme v sobotu v 9h ráno z Hlavního nádraží a ve vlaku jsme strávily šest hodin. Po příjezdu jsme si uložily zavazadla do úschovny a prošly se centrem. Následovala pěší tříkilometrová tůra se zavazadly na zádech a v ruce na ubytovnu. Když jsme tam konečně dorazily, měly jsme docela dost. A musím uznat, že když Leona ve svém minulém příspěvku psala, že recepční vypadala velmi nadšeně, zdaleka jsem si ji neuměla představit. Měla úsměv od ucha k uchu a nadšeně na nás poulila oči. To jsem skutečně ještě neviděla :D

tak to byl nás "obrovský" pokojík (tady je vidět celý)

Složily jsme zavazadla a vydaly se na nákup jídla na neděli a večeře. Koupily jsme si mimo jiné pudink. Ale čím ho budeme jíst? A tak jsme se vydaly koupit ještě lžičky. A když už máme dát dvě Eura za lžičku, tak ať je to alespoň nějaká hezká lžička... vybraly jsme lžičku ve tvaru lastury, z krásně zvlněného plechu.
Po večeři jsme se doplazily na pokoj, zjistily, že lžička je sice moc hezká, ale prakticky se ukázalo, že jíst se s ní moc nedá, přeci jen nemá moc anatomický tvar :) Zalehly jsme už okolo deváté, jako obvykle den před závodem nás bolely chodidla i celé nohy a byly jsme naprosto vyřízené. Přesto ale od minule nastalo jisté zlepšení, alespoň jsme neměly puchýře :)
Ráno výborná snídaně a šup všechno sbalit, naložit na záda a další 3 km pěšky na start. Musím říct, že atmosféra olympijského areálu mě dostala. Je tam vážně krásně.

 Přidala jsem i pár fotek z léta (z Wikipedie), aby bylo skutečně něco vidět :)

Šatny jsme měly dle očekávání v bazénu. Po registraci jsme se rozběhaly, protáhly, já jsem se několikrát vracela do šatny, pořád jsem nemohla vyladit oblečení tak, aby odpovídalo počasí. Uvnitř bylo příšerné horko, takže jsem se zpotila ještě, než jsem vyběhla ven, a venku mi byla zase děsná zima...
Leonu čekalo 20km, já jsem se přihlásila na 10km běhu v maskách (díky Leoně jsem měla i masku), ale tak nějak jsem doufala, že bych možná mohla zkusit 15km - běhaly se totiž 5km okruhy v přilehlém parku.
Přišel start, všichni vyrazili jako rakety, ale já se raději držela zpátky, pěkně pomalu. Nechtěla jsem běžet na čas, ale spíš na vzdálenost. 15km jsem ještě nikdy neuběhla, čas byl vedlejší. Navíc terén byl docela drsný - kopečky a sníh. První okruh jsem tedy běžela na chvostu s paní, které bylo 58 let. Držely jsme si pomalé pohodové tempo a konverzovaly jsme. Následoval průběh cílem, kde jsem se zastavila a v klidu si vypila celý kalíšek vlažného joňťkáku. Paní mi mezitím utekla, ale brzy jsem ji dohonila a předběhla. Druhý okruh jsem běžela v podstatě sama. Trasa nebyla moc značená, ale trochu jsem si ji pamatovala z prvního okruhu (v něm bych bez vedené té paní zabloudila) a brzo mě začali předbíhat ti nejrychlejší běžci o kolo a tak jsem se mohla dívat, kudy mám běžet. Zhruba na sedmém a osmém kilometru přišla krize v břiše, nevěděla jsem, jestli budu muset do křoví, nebo co se bude dít, ale jak to přišlo, tak to odešlo a já dokončila druhé kolečko. Těsně před cílem stáli mezi diváky dva mladší muži, pozorovali, jak osamoceně dobíhám, a fotili. Povídali si spolu a tak jsem zjistila, že jsou to Češi. To oni o mně ale netušili a tak si povídali zcela bez zábran - při pohledu na mě ten jeden druhém povídá: "No, ale oni všichni nevypadají jako nějací velcí sportovci...". Ehm, děkuji za poklonu pánové :)

Vlevo ode mne je ta milá paní, se kterou jsem strávila první kolo

V cíli mě naháněli, abych proběhla cílovou branou, ale když jsem vysvětlila, že bych si ráda dala ještě jedno kolečko, nebyl to problém. Tentokrát jsem se na dlouho nezastavovala, jen jsem přešla do chůze a zase si vypila kelímek s již docela studeným pitím. V kapsičce jsem měla tyčinku, ale byla moc veliká, moc studená, musela by se moc kousat, moc zapíjet a navíc to vůbec nebyla ta správná tyčinka a tak jsem se na ní vykašlala a pustila se do posledního kolečka. Přiznám se, že jsem přemýšlela, že bych rovnou zkusila dát 20km, ale rozum mi velel, ať neblbnu, že by to byl moc velký skok a na třináctém kilometru se ozvalo koleno a zase mírně břicho a tak jsem se definitivně rozhodla, že 15 bude stačit. Tyhle moje úvahy přerušila paní, která stála na cestě, v ruce držela igelitový sáček s čímsi a očividně čekala, až k ní doběhnu. Přemýšlela jsem, co se bude dít. Po cestě kolemjdoucí docela fandili a tak jsem si říkala, že si tu možná založila soukromou občerstvovací stanici. Odhadla jsem to špatně :) Když jsem k ní doběhla, vrhla se směrem ke mně, něco křičela (německy neumím, takže vůbec netuším, co) a zasypala mě konfetami :D To jsem tedy nečekala, ale rozhodně to bylo zajímavé rozptýlení.
V cíli mi nabízeli běžet ještě další kolečko, ale to jsem už raději odmítla :) Následoval oslavný taneček s komentátorem, protažení, přidělená kobliha a pití. Osprchovala jsem se a dala si 200m v bazénu na vyplavání, pak mi tam začala být zima a tak jsem se šla raději obléct. Mezi tím doběhla Leona v rozporuplném duševním stavu, ale nakonec taky šťastná a spokojená.

 Oslavný taneček s komentátorem

Bazén měl naprosto jedinečnou atmosféru

Po vyhlášení vítězů jsme se vydaly na šesti kilometrovou tůru na nádraží, po cestě jsme schruply pizzu a daly si kafíčko. Vlak jel přesně, přesto jsme do Prahy dorazily se zhruba dvacetiminutovým zpozděním. Ten kilometr pešky domů o půlnoci už jsem se sotva plazila a ten pocit, když jsem konečně zalehla do své postýlky... :)
Závěrečné zhodnocení: úžasný víkend plný nepřeberného množství zážitků a zkušeností, zjistila jsem, že na půlmaraton mám (i když mám dneska docela unavené nožičky) a že vlnité lžičky jsou sice krásné, ale nepoužitelné.

Výlet z pohledy Leony je na jejím blogu.