Můj první závodní půlmaraton

by Martina March 27, 2010 6 comments

Bohužel to musím vzít stručně, protože mám málo času a v následujících dnech ho bude ještě méně a pak už si to nebudu pamatovat :)

Štěstí mi přálo. Už včera večer jsem měla tep jak na startu, samou nervozitou, možná jsem měla i trochu mojí tradiční teploty (z nervozity). Dneska mě ale  nebolelo břicho, nebolelo mě stehno, zkrátka vůbec nic, cítila jsem se úžasně. Ráno jsem se vzbudila a absolvovala poměrně slušné množství návštěv toalety, z čehož jsem měla dobrou náladu - při závodě už nebude potřeba kadibudku navštívit. Dala jsem si banán s mlékem, hodinu na to další banán s rýží a medem. Před desátou jsem vyrazila. Tradičně jsem využila toalet v knihovně, abych se v klidu a teple převlékla a připravila. Bylo tam čisto, ale oproti loňsku to tam docela nevábně páchlo.
Následovala energetická tyčinka, sraz s Johari a jejími rodiči, kteří ochotně převzali batůžky. Čas běžel rychle a tak jsem se musela urychleně přesunout na sraz vodičů - bylo do dál, než jsem myslela. Pozdravila jsem se se Sárou, Evženem, Milošem, Peggy... Rada Miloše pro Peggy zněla - běžte se mnou alespoň 10km a pak, když budete mít pocit, že na to máte, tak se klidně velmi pomalu odtrhněte. Prvních 10km, to byla pohádka. Když si nemusíte kontrolovat tempo, je to žůžo labůžo. Jen tak jsme si běželi, povídaly jsme s Peggy, dokonce jsem jí bez větších obtíží ukecala, aby se mnou zkusila běhemléta kratší triatlónek :) To jsem se do toho pěkně namočila. Zatím jsem to plánovala tak, že když to vyjde, když se mi povede natrénovat... ale teď už je to vážnější, asi ho fakt budu muset zkusit :)
Miloš byl skvělý vodič - hezky držel tempo i pohodu. Sem tam jsme o něčem popovídali, např. o tom, jak se od něj někdo trhnul a pak zatuhnul před koncem a Miloš ho nakonec předběhl (i když držel plánované tempo), nebo jak od desátého kilometru začneme my předbíhat ty davy, které nás stále přebíhali. To nepíšu jen tak pro nic za nic, uvidíte později :)
Po desítce jsme se Peggy rozhodly, že se tedy pomalu utrhenem. Poděkovaly jsme Milošovi a rozloučily se. Pořád v pohodovém tempu jsme běžely dál a povídaly, občas jsem koukla do zadu, jak jsme se vzdálily. Asi po kilometru jsme měli náskok tak 20m :D Po dalším nás Miloš zase nabral. Haha, to jsme se teda utrhly.
Na třináctém kilometru si Miloš odskočil, jako už před tím nám dal za úkol držet tempo, že nás dožene. Zrovna následovala pasáž z kopečka, tak jsem přirozeně maličko zrychlils, když už to běželo skoro samo. Za chvíli jsem se ohlédla a zjistila jsem, že všichni ostatní skutečně poctivě drželi tempo. Ha! Utrhla jsem se :) Říkala jsem si, že mě stejně po kilometru zase seberou...
Běžela jsem sama a přesně, jak Miloš předpovídal, v podstatě nikdo mě nepředbíhal, zato já jsem předbíhala desítky a desítky lidí. Už měli dost, přecházeli do chůze... a já si běžela svým tempem na 85% (o 3% víc, než když jsem dodržovala tempo na 2:30). Kolem šestnáctého kilometru mě začalo podstatěn víc bolet koleno. Už je to tady, říkala jsem si, teď mě seberou. Na občerstvovačce jsem si odpočala, dala si i další bonbonek od Enervitu a pokračovala dál. Ohlédla jsem se a zjistila jsem, že se můj náskok prodloužil. Hmmm, že bych jim přece jen dokázala pláchnout? Možná se nám to s Peggy nepovedlo, protože jsme moc kecaly. Rozhodla jsem se držet si své tempo a modlila jsem se, abych to zvládla, přece jen zbývajícíh 5km je 5km...
Od šestnáctého do devatenáctého kilometru bylo fakt hodně větrno - protivětrno. Na devatenáctém jsem se ohlédla a co jsem dohlédla, tak modrý balonek nikde. Wow. Hlavně se musím udržet, nesmím odpanout.
Na dvacátém mi začalo fakt docházet. Tep na 90%, ale předbíhala jsem stále více lidí. Ale fakt jsem se bála. Úplně jsem si představovala, jak mě doběhnou na Mánesově mostě a bude to fakt trapas :D Zařadím se mezi ty, kdo Miloše neposlechli, zrychlili moc a doplatili na to. Už jen kousek, kilák, to dáš, uklidňovala jsem se a zároveň jsem pravidelně šilhala dozadu, jestli se ke mně neblíží modrý balónek. Nikde nic.
Na 21. kilometru jsem zařadila turbo a dosprintovala do cíle. Podle mého pulsmetru 2:22 čistého. Podle PIM stále ještě běžím a zatím mám asi 5:40:33 a stále to stoupá. SMS ani mail mi nepřišli. Nějak se jim to pokazilo. Jestli to neopraví, asi budu reklamovat. Chip se mi sice během sprintu do cíle otočil ze břicha na zadek (nakonec jsem ho měla na gumičce, abych se mohla pohodlně slékat a oblékat), ale to by nemělo být podstatné.
Mám z toho dobrý pocit :) Pravděpodobně mám ještě rezervu, v Pardubicích asi zkusím ještě trochu přitlačit. Nohy už celkem nebolí, zato hlava jo, docela jsem ofoukla.
Postřeh 1: Letos super tričko a taky nastal výrazný pokrok v batůžkách, ale bylo málo občerstvovacích stanic, na konci jsem měla žízeň (a to jsem na každé občerstvovačce pila jeden kelímek vody a jeden kelímek jonťáku). Možná i proto mělí hlava.
Postřeh 2: Vodič je skvělý vynález. Mohu jen doporučit. Nemuset si hlídat tempo je naprosto perfektní, hodně to šetří síly. A ta motivace, když mu pláchnete, aby Vás nedohnal... .)

P.S.: Fotky vlastní nemám, ale dle možností sem časem něco dodám.