Velká Kunratická 2010 aneb proč je dobré jezdit na kole a také nic pro astmatiky

by Martina November 14, 2010 13 comments

Původně jsem to vůbec neměla v plánu - měly jsme se ségrou tvořit jistý dárek pro jistou blízkou osobu (víc nemůžu napsat, co kdyby to četl :D). Ale ségra psala, že by jela fandit příteli, co poběží Velkou Kunratickou... mno a tak jsem si řekla, co já tady budu sedět doma a čekat, až dofandí - poběžím taky a je to :)

Lepily a lepily...

Snídaně v autě

Ale kde vzít číslo, že? Online registrace ukončena, ale zbylá čísla budou k dispozici ještě ráno v den závodu, od 7h. Rozhodla jsem se jet tam už na sedmou, protože jet tam později a dozvědět se, že čísla už nejsou, to by se mi nelíbilo. To znamená, že jestli nechceme vstávat v 5h, tak musí ségra přespat u nás, vstaneme v 6, kopnem do sebe banán a vodu a vyrazíme. Ségra tedy přijela včera večer, přivezla s sebou nafukovací matraci na spaní (nemáme zatím ani žádný gauč...). Tak jsme se nachystaly, daly si dechové cvičení a nafoukly matraci (ke konci už jsme jen seděly na podlaze a tlemily se, jak se nám děsně motá hlava). Mno jo, ale než jsme si vyčistily zuby a ulehly, tak byla matrace zase poloprázdná. Tak jsme utáhly ventilek a chvíli počkaly, ale zase ušla. Ale jak zjistit, kudy to utíká? Do vody to neponoříme, jednak je to moc velké a druhak by ta plyšová část už neuschla... už jsme to skoro vzdaly, že se zkrátka uskromníme a vyspíme se všichni tři v posteli pro dva. Když tu najednou jsme slyšely takové "ssssssssss". Šly jsme za zvukem a našly slušnou trhlinu na pravoboku. A hned vedle další. A další. Celé to tam bylo takové nějaké pořezané. Ale co s tím? Teď se dostáváme k tomu, proč je dobré jezdit na kole. Kdo jezdí na kole, má obvykle záplaty a lepidlo na duši :) Skočila jsem do sklepa pro záplaty a lepidlo a jaly jsme se lepit. Ale lepidlo se klouzalo a nechtělo zaschnout. Nakonec jsme to vyřešily vteřinovým.

Rozcvička

Ta růžová tečka vpravo, to jsem já :D

V noci se mi spalo tak divně, možná to bylo nervozitou, možná jen horkem... každopádně jsem pravidelně koukala na nafukovačku, jestli už klesla, nebo naše tři záplaty na kolo přilepené vteřinovým lepidlem ještě drží :) Neklesla :) Ráno byla trošku měkčí, ale v pohodě.

Po proběhnutí cílem jsem měla docela dost a nebyla jsem v tom sama :)

V 6h zazvonil budík, 25 minut na to už jsme klusaly dolů do garáže a jelo se. Mé obavy z parkování se naštěstí nepotvrdily, v klídku jsme si zaparkovali asi 1200m od startu, mezi kolejemi VŠE a zastávkou MHD. Vydaly jsme se pro čísla a dorazily jsme tak jen několik málo minutek po 7h. Moc nás tam nebylo, ale čísla rychle mizela. Ještě, že jsme si nepřispaly. První závod dnešního dne byl závod o čísla. S obálkou v ruce jsme šly zpět do auta, v plánu byla snídaně - toasty s marmeládou a minerálka. Po cestě k autu mě začaly přepadat černé myšlenky. Co, že budu poslední... co když se ztratím? Vylezu z lesa někde na Chodově a budu telefonovat ségře, že dorazím autobusem... až odstartujeme, tak mi má spoluběžkyně (startuje se po dvojicích v intervalu 10s) zmizí během pěti sekund, vyběhne kopec jako laňka a já se tam budu sama pomalu škrábat do kopce a všichni ti diváci to budou zespodu pozorovat :D V autě jsme zakempily téměř na hodinu - v klídku snídaně a ještě trochu odpočinku, převléct se (ano, já stydlivka jsem se převlékala mezi paneláky plnými studentů a zastávkou autobusu, která také nebyla prázdná). A hurá na start.
Odskočit si (nevím, jestli byla horší fronta, nebo ten děsný puch, který se tam linul), rozehřát se, rozcvičit a pomalu se přiblížit ke startu. Takový krátký běh, to jsem nikdy neabsolvovala, je to skoro jako svatební obřad - hodiny cestování, chystání, nervozity, ladění detailů a pak je to za pár minut odbité a jede se domů. Na startu jsem se seznámila s kolegyní, se kterou jsme startovaly společně. Prý poběží pomalu, je tu kvůli tatíkovi, který je nejstarší účastník letošního ročníku. Start šel jako po másle, hezky po deseti vteřinách, všechno klapalo jako hodinky.

Přiznám se, že zatím nevím, jak to budu sušit a čistit - prozatím jsem to dala na zahradu, snad to trochu proschne :D

Píp a už jsem běžela. Po pár metrech bahenní lázně, ale hned následoval potok, který rozhodně nešel přeskočit (já v něm musela namočit obě nohy) a tak bahno hezky umyl. Po příjemném osvěžení podzimní vodou to začlo. Kopec. Málem jsem lezla po čtyřech, čekala jsem, kdy mi to ujede a já spadnou obličejem přímo do hlíny. O běhu nebyla řeč, snažila jsem se o svižnou chůzi. Když jsem vylezla nahoru, mé průdušky začaly stávkovat a já věděla, že jestli po mnoha letech nechci použít sprej, budu muset hódně vyklusat (tepák pro jistotu zase neměřil). Tak jsem zvolnila a snažila se šinout se hodně ekonomicky dopředu. Pořád mě někdo předbíhal, snažila jsem se alespoň uvolňovat cestu... Někde nahoře se konečně začalo trochu klesat (logické, já vím). A světe div se, sem tam jsem někoho předběhla. Průdušky asi jako kdyby mi je někdo natahovat na skřipec, ale už to byl jen seběh a cíl, tak jsem se do toho snažila pořád opírat a neflákat se. Seběh - sama se trochu divím, že jsem ho přežila ve zdraví, samé kořeny, listí... následoval zase potok (spíš taková malá řeka) a bahniště, teď bohužel v opačném pořadí. V potoce mi boty krásně nasály vodu, bahno lepilo, pár kroků jsem měla nohy jako přikované, těžké jako blázen. Zbývalo pár dlouhých kroků do cíle, které se nakonec jevily jako docela nekonečné. Ale proběhla jsem cílem. :) Blažený pocit vystřídala bolest v krku. Dala jsem si teplý čajíček a šla se přezout... Pořád se cítím, jako bych neabsolvovala Velkou Kunratickou, ale zápal plic. No jo, jsem neměla natrénováno, moje blbost. Doufám, že to do zítřka zmizí. :)

Tady jsem dočasně v čele pelotonu, moje děsivá poloha docela dobře vystihuje, jak mi to šlo (foto: Martin Symon)