Pro všechny běžkyně, chodkyně, a vůbec příznivkyně zdravého životního stylu

by Martina January 10, 2011 15 comments

Povězme si příběh jedné obyčejné ženy, která je přesvědčená o tom, že rozhodně není dokonalá, i když se poměrně snaží. Práce, péče o domácnost, péče o děti a manžela... mnoho času na sebe jí již nezbývá. I přesto se v ním něco vzbouří a ona si na sebe najde čas.
Nemá ho moc, takže objeví, že nejlepší bude, když začne běhat - je to nenáročné na dopravu, čas i výbavu. Ráno před prací, když ještě všichni spí, nebo večer, když už sedí u telky, vyběhne a cítí se báječně. Cítí ten voňavý vzduch, cítí jak pracují všechny svaly, slyší, jak dýchá, všechny starosti se změní v prkotiny, protože celým tělem ví, že žije - a to je nejdůležitější. Nějakou dobu takhle běhá a pak začne přemýšlet, jestli by neměla běhat, víc, častěji, rychleji... jak má vlastně správně běhat?
Začne hledat na internetu, začne se ptát známých... začne pronikat do světa běhu. A při téhle cestě zjistí, že závody nejsou jen pro elitu, že na ně chodí i obyčejní lidé, jako je ona. Nejdříve nechápe a říká si, že to pro ní skutečně není, že ona není soutěživý typ a i kdyby, tak stejně nikoho nikdy neporazí, tak co by tam dělala.
Ale pak to přijde - někdo se z přátel se s ní bude chtít vidět a navrhne, že se setkají na závodě. Nejdřív dlouho zvažuje, ale pak se přihlásí. Říká si, že je blázen, že bude poslední, že to bude ostuda... ale pak se sebere a řekne si, že i ostatní jsou přece jen lidé a že se nemá za co stydět. Zvýší své tréninkové úsilí a s vidinou alespoň nepatrného úspěchu, možná jen vůči sobě samé, se připravuje na svůj první závod.
Nadejde den D. V předstartovní nervozitě poslouchá rozhovory běžkyň a bežců okolo. Baví se o tom, jakého času chtějí dosáhnout a padá jí čelist. Má sto chutí se ze startovního davu vymotat a přestat ze sebe se svým chabým tempem dělat blbce. Nakonec se ale překoná, přece není žádné ořezávátko, a vystartuje.
Těžce se lopotí kupředu, davy ji předbíhají. Už to trvá dlouho, už jí předběhl snad každý. Nervózně se otáčí dozadu, jestli už je poslední, nebo jestli ještě má šanci tuhle potupnou příčku přenechat někomu jinému.
Z posledních sil se dere kupředu, už nemůže. Potká kilometrovník a zjistí, že ještě není ani v půlce. Má žízeň, ale občerstvovačka nikde, skutečným běžcům přece stačí na kratších tratích pít jen jednou za 5-10km (uběhnout 10km je pro ni zatím nadpozemská meta). Nakonec to nějak vydrží až do cíle, sama se diví.
Dozví se svůj čas. V koutku duše je na něj strašně pyšná. Ale ostatním běžcům ho radši neříká. S nimi se nemůže poměřovat. Ostatní byli o polovinu rychlejší a stěžují si na to, jak se ti pomalí zase nacpali dopředu a jak je museli obíhat a ztratili tak cenné vteřiny.
Kvůli mí byli ostatní pomalejší. Možná se na závody skutečně nehodí, jenom překáží, rychle si může běhat i doma mezi poli. Ale stejně je plná euforie - zvládla uběhnout svůj první závod, hrdě kráčí davem v účastnickém tričku mlčky říkajíc: "Já to taky uběhla, jsem dobrá. Za kolik, to nevíte, naštěstí. Ale jsem na sebe hrdá.". Nikdy by neřekla, že to dokáže.
Druhý den si čte noviny a upoutá jí titulek naznačující obsah týkající se včerejšího závodu. Honem článek přečte, doufaje, že novinář ocení množství zúčastněných amatérských závodníků a jejich výkony, které podali i přesto, že nemají žádné profesionální zázemí ani trenéry. Potajnu dokonce doufá, že bude třeba zachycena na přiložené fotografii. Nakonec je zklamaná. Autor článku zmínil pouze výkony zahraničních elitních běžců a mírně zklamaně popsal výsledky české elity. Na fotce je fotografie z předávání cen vítězům. Uvědomí si, že její výkon v porovnání s ostatními skutečně nestál za nic a že po ní tudíž neštěkne ani pes. Krutá realita. Zalistuje ještě na další weby a dokonce se podívá i do diskuzí. Většina příspěvků obsahuje hodnocení výkonů naší nebo světové elity, případně sebehodnocení borců, kteří běželi dvakrát rychleji, než ona a jsou z toho velmi rozladění, jakou mají špatnou formu. Objeví se i názory, že kdo neběžel alespoň tak rychle, jako zmínění borci, nemá vlastně na závodech co dělat. Kdo nedokáže trénovat více a lépe, není běžec.
Ale to ona nedokáže, protože hlavní náplní jejího života je rodina a práce. Možná jí na stará kolena ruplo v hlavě, jak si mohla myslet, že když půjde čtyřikrát týdně na půl hodiny běhat, že je běžkyně? Měla by se vrátit za plotnu, nebo alespoň na svůj ovál, ale hezky potmě, aby neobtěžovala ostatní a nepůsobila směšně. Ona už přece v běhu nemůže nic dokázat.
Jednoho večera, když místo běhu brouzdala na internetu, marně hledajíc motivaci k dalšímu tréninku, objevila web závodu Pětka s hvězdičkou. Závod pro ženy, pro všechny ženy - sportovkyně víkendové i každodenní. Dokonce ani není potřeba ho běžet. Kdo nechce běžet, může jen jít. Má jen pět kilometrů (pro ní až až). A i na těch pěti kilometrech bude občerstvovací stanice. Píší, že závod je určen běžkyním a chodkyním, čas, za který vzdálenost zdolají, není podstatný. Cílem je se pobavit, získat motivaci k tréninku a překonat sama sebe. Závodnice se rozhodně nemusí stydět za předvedený výkon, naopak, každá, ať už trasu uběhne jako laňka, nebo ji ujde za hodinu, by na sebe měla být hrdá, protože se snažila, obětovala svoji energii a čas a zvládla to. Posunula se o další krůček vpřed směrem k aktivnějšímu a zdravějšímu životními stylu. Úspěšně zvládla management svého času tak, aby stihla rodinu, práci, domácnost i trénink. Překonala svoji lenost i lákadla moderní televizní zábavy. Odměnou by jí měl být skvělý pocit, možná nějaké to shozené kilo a třeba lepší cholesterol, obdiv a respekt rodiny a kamarádek, protože málokdo by vůbec našel odvahu se do tréninku a závodu pustit, ale také uznání od spoluběžkyň. Každá musela během tréninku i závodu překonávat překážky. Každá jiné, každá jinak obtížné, jiný počet, ale všechny do toho šly s vervou a radostí. Některá to měla těžší, jiná lehčí, podle toho také doběhly nebo došly. Není to jen závod, je jedno, která kterou předběhne, je to nedělní výlet, dámská jízda, odpočinek a jako třešnička na dortu trocha pohybu - zúročení jejich tréninkového úsilí, šlehnutí si dávky endorfinů, překonání dalších hranic. Důkaz, že trénink má smysl, že jejich tělo ho akceptuje a přizpůsobuje se, že dokáží něco, o čem se jim ještě před pár lety ani nesnilo a vysmály by se každému, kdo by jim to prorokoval. Závod, ve kterém se k sobě chovají běžkyně ohleduplně a s respektem nezávisle na tom, zda jsou pomalé nebo rychlé a organizátor neztrácí čas s obskakováním elitních běžkyň - veškerou energii věnuje těm obyčejným ženským, které obětují své volno běhu nebo chůzi.
Tak jí držme palce, ať si závod a celé zábavné odpoledne užije, protože si to určitě zaslouží!