Poprvé triatlonistkou anebo radost až na kost :)

by Martina July 17, 2011 24 comments

Budíček po půl šesté, snídaně, chystání věcí, strečink a po půl osmé odjezd - Nikie s manželem mě (a Davida, který mě jel podpořit) vyzvedli před domem. Jeli jsme poměrně brzo - přece jen to byl první závod pro všechny tři členy našeho úderného týmu nazvaného Radost až na kost, tak radši rezervu. S Machym jsme se sešli na místě, přijel pár minut po nás.

Ještě, že jsem tolik pila před závodem, hodilo se to...

Namontovaly jsme přední kola (díky za pomoc, Nikie, moc mi to nešlo:), přidělala jsem si na představec sojové řezy, vodu do držáčku, pumpičku, duši, záplaty... Mezitím začala přijíždět další a další auta - spousta namakaných chlápků s manželkami a dětmi, jejich příprava byla taková jistá, zkušená, úplně mi bylo nervozitou špatně :D

Fanoušci si museli před akcí náležitě odpočinou :)

 Hrdě poprvé popsaní :)

Vyzvedli jsme čísla, nakonec nejlepší číslo dostal Machy, 77, já místo 44 měla 53, ale součet stejný, takže jsem byla celkem spokojena :) Převlékli jsme se do dresů (v mém případě plavky), naše drahé protějšky si odpočinuly v autě a zbývala už jen skoro půlhodinka do startu. Snažila jsem se do sebe natlačit alespoň tyčinku, ale vůbec mi to nešlo do krku, zbytek jsem musela vyhodit, fakt jsem byla asi dost nervózní. Po rozpravě jsme všichni společně sedli na kolo a velmi volným tempem dojely k rybníčku, kde byl start a první depo. Po cestě mi bylo dosti chladno a tak jsem ještě honem ještě lovila z auta tílko.

Další závodnice - po plavání ale nějak odpadly.

Naskládala jsem si věci na místo (kola se volně pokládala do trávy) a šla se pomalu přesunout do vody - start byl z vody. Voda byla zelená, místy pokrytá pěnou a řasami, na břehu u vlezu nás vítaly kachničky. Ale alespoň horní vrstvy vody byly celkem teplé. Poslední instrukce před startem: "Pozor, u výlezu je betonek, ať se nezraníte". OK, dám si pozor. Trochu jsem se rozplavala (rozuměj asi tři tempa) a zase jsem se vrátila zpět, abych si našla místečko spíš vzadu. A najednou rána a start. Spousta lidí se teprve rozplavávala, takže měli docela slušný náskok. A začala pořádná mela. Kopanec sem, kopanec tam, tlačenice u bójek... za celou dobu plavání se to skoro neroztrhalo. Plavaly se dva okruhy a v půlce každého byla mělčinka, kde se celkem vyplatilo běžet po dně, takže jsme to hromadně zkoušeli. Ale zase tak jednoduché to nebylo, protože tam bylo blátíčko, kde se člověk zabořil až po kolena, ani nemrknul, což dost zpomalovalo. A taky bylo to bahno děsně studený, takže jsem pak při plavání zase skoro necítila chodidla, jak jsem je měla zmrzlý :) Prakticky celou druhou půlku plavání už jsem si plavala jen mezi prsařema :D Ale co, snažila jsem se o nějakou tu eleganci a správnou techniku a i když mi to tedy moc neodsýpalo, co jsem viděla krátké video, které natočil David, nebylo to technicky zase tak špatné, ale tempo skutečně velmi velmi rozvážné :) Na plavání tedy musím definitivně zapracovat, protože jsem možná byla skutečně fakt poslední :) (Ano, jestli jsem byla poslední, tak mě skutečně předplavaly i ty holky v bikinách.) Při startu jsem si samozřejmě zapomněla zmáčknout stopky (tepák pořád ještě nemám). Z vody jsem se už celkem těšila, měla jsem toho celkem dost, hlavně ze začátku jsem si i parkrát decentně lokla, fuj.

Před startem

Konečně jsem se blížila k výlezu z vody, lidi předemnou tak nějak zatuhli, musela jsem skoro čekat, než výlez uvolní, hrábla jsem pravou nohou, jestli už tam něco, je a nic. Tak jsem udělala tempo, hrábla levou nohou a oops, beton. Vyhrabala jsem se z vody, koleno krvavé, ale nic vážného, takže honem zvládnout první depo.
Po plavání mi bylo takové vedro, že tílko jsem tam nechala, navlíkla jen podprsenku, helmu, brýle, ponožky (vycpané bahnem a trávou, co jsem měla na nohách) a boty a šup na trať. Podle očekávání se mi decentně motala palice a tak jsem si raději odpustila "flying mount", který jsem v pátek trénovala za barákem a nasedla normálně :) Opět jsem si zapomněla zmáčknout stopky.

Tlačenice od začátku do konce 

(tam někde na konci za prsařema hrdě plavu kraula:D)

První depo

Během prvních asi deseti minut jsem předjela hned několik lidí a to dosti výrazně a blížila jsem se k dalším... Až mi to bylo podezřelé, že to neskončí dobře, jestli já nejedu moc rychle. Ale pořád jsem se cítila úplně svěží a tak jsem to mydlila dál. První dvě třetiny trasy byly prakticky pořád do kopce, silnice špatná a nebo rovnou štěrk a hlína. Napadlo mě, že bych měla dát ty sojové řezy a vodu, ale pořád byl někdo přede mnou a já se k němu blížila a tak jsem spíš šlapala, abych ho dohnala, než bych svačila. Když byla kousek rovinka, ulomila jsem třetinu řezů a snažila se to rozžvýkat, tedy málem se udusila, slepilo mi to pusu a nešlo to spolknout :) Ale pomohlo to zapít a asi za kilometr jsem to sousto konečně zpracovala. Pak následovala taková předjížděčka s jedním závodníkem, pořád jsme se předjížděli a pořád nebylo jasné, kdo z nás je tedy lepší :D Nakonec jsem mu trochu pláchla, ale v zápětí následoval sjezd z kopce a to ještě po lesní a pak hodně rozbité silnici, takže jsem měla smrt v očích, jednou jsem dokonce musela vyrovnávat smyk a v tenhle závodník ještě s jedním, kterého jsem předjela už poměrně dávno mě předjeli a zmizeli v zatáčkách. Fakt jsem se bála, terén nemám ráda a ve vysoké rychlosti už vůbec. Minula jsem poměrně hodně lidí měnící duše a modlila se, abych taky nepíchla (před startem jsem zjistila, že mám ty pláště tak sjeté, že v nich mám normálně dírky a občas i celkem díry). Ale štěstí stálo při mě a tak jsem živá a zdravá dorazila do depa číslo dvě. Očekávala jsem ho už trochu dřív, než bylo a tak jsem vytáčela nohy příliš brzo a ztratila tím celkem zbytečně moc času. Tady už jsem si troufla a z kola závodnicky seskočila krásně před čárou :) David říkal, že na pravidla se moc nehrálo a někteří dokonce projeli prakticky celé depo na kole :)
Sundat helmu a brýle, ještě lok vody a vyběhnout. Teď mi došlo, že jsem vlastně nějak nepotkala žádnou občerstvovačku po cestě, tak jsem se těšila, že na běhu už snad tedy bude - na kole jsem měla jen pár loků. No jo, občerstvovačka byla, ale na konci depa a nikdo nic nepodával, takže jsem si jí samozřejmě nevšimla.

 Téměř profi zakončení cyklistiky :D

Běželo se v pohodě, nohy a všechno bez problémů, jen ta voda trochu chyběla. V zápětí ale přišel kopec. Věděla jsem, že bude, ale na fotkách tedy vypadal oproti realitě jen jako kopeček. Ve skutečnosti to bylo skoro na lezení po čtyřech. Od konce prvního kilometru ale začaly rovinky a pozvolné klesání, což mi celkem vyhovovalo a zase jsem i někoho sem tam předběhla (ovšem tedy jeden závodník předběhl i mě). Pořád jsem doufala, že potkám nějakou vodu a pořád nic. Ale byla jsem úplně šťastná, konečně, po takové dlouhé době těšení to vypadá, že dokončím první triatlon. Vzpomínala jsem na ty blogy, co čtu, jak kdo absolvoval jaké dlouhé tratě a nedokázala jsem si to ani představit. Ne, že bych už nemohla nějak výrazně, ale lehké to tedy nebylo. A to je prakticky ta nejkratší varianta :) Taky jsem přemýšlela, za jak dlouho to asi budu mít, ale stopky jsem neměla zapnuté a v kolik jsme startovali přesně jsem taky nevěděla. Bylo něco před jednou hodinou odpoledne, to by znamenalo, že to stihnu pod 2h, což jsem si vytyčila jako rozumný čas, ze který bych se nestyděla.

Péče ošetřovatelek byla veliká

Díky všem strážným andělům, že jsem se takové silniční lišeji vyhla

Než jsem se nadála, zbývalo posledních 500m do cíle, tam už byl Machy a Nikie a povzbuzovali mě :) Těsně před cílem i David a Šimon. Tak jsem to nějak doklusala, zrychlit mi moc nešlo. V cíli mě hned poslali ke zdravotnicím, aby mi očistily koleno, rozhodně jsem tam nebyla jediná :) A dozvěděla jsem se čas: 1:44:30. Tak tomu jsem skoro nemohla uvěřit :)
K dispozici byla zahradní hadice se svěží vodou, kterou jsem se hned rozhodla využít, protože pod plavkami jsem měla poměrně silnou izolační vrstvu řas a bahna. U hadice byl malý chlapeček, který mě dostal svými všetečnými otázkami. Nejdřív se ptal, na co mámě ty čísla. Snažila jsem se mu to vysvětlit. Pak se odmlčel a zaskočil mě další otázkou při pohledu na mé koleno: "A na co máte tu krev?" To už jsem tedy vyprskla smíchy a vysvětlila mu, že to se bude učit ve škole. Pokýval hlavou a zmizel za rohem. David mě sprchuje a já povídám, že si ještě nazdvihnu tu podprsenku, načež se z poza rohu vynořil onen chlapeček a naprosto fascinován zakřičel: "Cože?!". To mě teda složilo už definitivně :D
Co mě překvapilo, že mi bylo dobře, neměla jsem žádný problém, nic nebolelo. Oproti půlmaratonu pohoda. Obdržela jsem poměrně chutný gulášek, pivo jsem vynechala. Zjistila jsem, že kdybychom byly každý o 15-20s rychlejší, mohli jsme být i jako tým na bedně, takhle jsme byli 4. Ale o to nám přece vůbec nešlo, všichni jsme byli spokojení, že jsme to zvládli se ctí a máme už alespoň malilinkaté právo se nazvat triatlonisty :D

Radost až na kost!

A dneska? Dneska taky pohoda, akorát když jsem ráno sedla na kolo (jely jsme s Johari na brusle), tak mě teda pořádně zabolel zadek (nebo spíš rozkrok). Na příště to asi fakt bude chtít něco s cyklistickou vložkou :)
Tedy zkrátka radost až na kost! Nebylo to jednoduché, ale ani to nebylo nic nezvládnutelného. Už se těším(e) na další :)
Ještě krátké shrnutí časů:

plavání: 750m (IMHO spíš 600m) - 17:02
kolo + T1: 21km (necelých, převýšení cca něco přes 180m) - 55:42
běh + T2: 5km (převýšení cca 70m) - 31:45
celkem - 1:44:30