Žiju a těším se :)

by Martina July 10, 2011 6 comments

Už dlouho jsem nic nenapsala, tak to dneska zkusím napravit.
Minulý týden jsem si válela šunky u moře - po příjezdu jsem měla krizi nejdřív motivační, pak mi bylo fakticky blbě i fyzicky, ale pak jsem trochu potrénovala a zablbla, takže alespoň něco.
Nejvíc jsem plánovala plavat, protože to jsem teď doma hodně flákala. V moři se mi moc líbilo, i když tedy hned první pokus jsem si střihla v parádních vlnách a v půlce plánované vzdálenosti jsem se vzdala, protože jsem už vypila skoro celé moře a vůbec mi to nešlo. Každou chvíli jsem dostala zásah vlnou přesně, když jsem se nadechovala, hned mě to zase vyhodilo nějak do vzduchu, takže místo, abych zabrala rukou ve vodě, jen jsem jí máchla ve vzdchu, mno docela mě to zrušilo. Pak jsem naštěstí objevila hezkou pláž v zátoce, kde vlny nebyly a tam to byla pohoda. I když teda do nosu mě to po nějaké době pálilo taky.

Jeden den bylo trochu chladněji :)

Kolo se nekonalo, nebylo ho tam jak dopravit. Běh měl podobu ranního klusu na lačno s rodinou, takže spíše sporadicky. Jen občas jsem se odpojila a dala si toho víc.
Ale celý den člověk pořád někam chodil pěšky, asistovala jsem při výlovu obrovské škeble, zkusila si windsurfing, zkrátka pořád se něco dělo.
Po návratu opět tréninková krize, tentokrát způsobená spíš nedostatkem času a následující krize motivační (z přežrání u tetičky a u rodičů...).

Z počátku to nebylo jednoduché :D

Do mého prvního startu na triatlonu zbývá necelý týden, minulé tři dny jsem netrénovala prakticky vůbec, včera večer jsem zbodla dva velké koláče (to mi tetička pro jistotu zabalila ještě na doma), tak dneska mi mé svědomí velelo si dát ještě cyklistický trénink. A protože na kole pojedu ještě zítra, rozhodla jsem si dát si ho jen kratší a pak ještě kousek běžet, abych si vyzkoušela obávaný přechod. Naplánovala jsem si takovou hezkou trasu, první půlku po silnici a druhou lesem. Jenže pak jsem zjistila, kolik je hodin a polita studeným potem, že takhle nestihnu uvařit oběd (stejně jsem ho nestihla a jedli jsme až odpoledne:), jsem honem vyrazila. Až před barákem mi došlo, že jsem zapomněla svoji protahovací rutinu, ale co, tak se protáhnu až po návratu, hlavně honem vyrazit.

 
Jelo se krásně, hezká silnice podél vody, už zbýval asi jen kilometr do odbočky do lesa, když tu najednou za sebou slyším spoustu hlasů, křičí "Ahoj!" a předjíždí mě jeden cyklista za druhým. Peloton asi dvaceti, možná i třiceti chlapíků na silničních kolech, zabírali celý pruh a pěkně kolem prosvištěli. Hmm, to si je jako mám nechat ujet? Těch se přece musím zkusit alespoň kousek držet! Tak jsem na to šlápla a podařilo se mi je dohnat. A tak jsem poprvé v životě vlála na konci takového krásného balíku :)) A byla to děsná pohoda. Sice jsem teda šlapala trochu víc, než oni, ale jelo se mi báječně. Najednou tachometr neukazoval 26, ale 34. A to jsem si občas i trochu odpočinula. To bych nikdy neřekla, jak se takhle jede krásně. Mno samozřejmě, že tu mojí odbočku jsem plna nadšení minula a ještě chvíli se za nimi vezla. Ale pak mi došlo, že jedu na horáku a oni na silničce, že jsou to chlapi a taky že to asi hned neotočí a nepojedou domů vařit :) Tak jsem se po pár kilácích odpojila, otočila to a jela hledat svoji odbočku do lesa. Takhle s nějakou tlupou jezdit na výlety, to by bylo něco.
Cesta lesem byla akční - cyklostezka vypadala trochu jinak, než jsem si ji představovala. Byl to děsivý krpál lesem, kopec jako blázen a po noční boučce stezka připomínala spíš vymleté koryto potoka plného šutrů a kluzkého bahýnka, takže jsem poměrně dlouho musela kolo tlačit. Samozřejmě, když se vyjede na kopec, musí se taky s kopce dolů, což bylo snad ještě horší :) Domů jsem dorazila jako prase po rochnění, ale šťastná jako blecha.
Během cesty jsem taky přišla na to, že se na kole neumím občerstvit - vyndat lahev by ještě šlo, ale zandat jí zpět mi vůbec nešlo, rozbalit tyčinku jsem se po zkušenosti s pitím za jízdy ani nepokoušela. Ale co, nějak to za týden odimprovizuju, ono nakonec možná ani nebude potřeba jíst za jízdy.
Šoupla jsem kolo a přilbu do kočárkárny a honem ještě vyběhla alespoň na kratší běh. Nohám to bylo moc příjemné, takže pohoda. Mnohem větší sranda asi bude výlez z vody, protože už v Chorvatsku se mi po plavání pěkně motala palice, když jsem vylezla na břeh :)
Takže za necelý týden si konečně odbudu svoji premiéru. Děsně se těším! :)