Vyškolena knedlíkem

by Martina August 08, 2011 24 comments

Psáno v sobotu večer:

Tak nevím, jak začít :) Knedlík byl rozhodně velmi silný zážitek. Byť byl kratší než Bukovina, ale dokázal mě o dost víc vyšťavit a vyškolit. Rozhodně to není akce pro knedlíky :) Ale pěkně od začátku...
Knedlík se tvářil jako krátký závod na pohodu: 450m ve vodě, tak to je brnkačka, ne? Pak 15km na kole, hodně silnice a cyklostezka, zbytek trochu po loukách, nějaké převýšení, ale tak taky pohoda. A pak běh, jen 5 km, tak to už by mě vůbec nemělo udolat, že... Ale všechno bylo úplně jinak :D
Ráno jako obvykle snídaně, sbalit, strečink. Pak cesta na kole z kopce na náměstí (jen kousíček), tam jsem měla sraz a Johari a Vencou, naším dnešním řidičem a fanouškem. Po včerejší výměně plášťů se zlepšila asymetrie zadní pneumatiky, ovšem výrazně se zhoršila u předního kola. Mírně šmajdalo do stran (jen plášť, ráfky v pohodě), ale hlavně nahoru a dolů, takže to tak pořád poskakovalo a na asfaltu kličkovalo, nic moc příjemného, začalo mi to ležet v hlavě, abych si tam kvůli tomu někde nelehla...
Cestu nám zpříjemňovala Fífa, štěně, pořád něco okusovala (moc ráda měla moje nohy ve Vibramech - asi měly to správně aroma:) a probírali jsme kde co, když jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla veškeré doklady a peníze... ale co, neřídím, tak to zase tak nevadí. Pro případ nouze jsem Katku poučila o své pojišťovně a bylo :) Jenže jak jsem to zmínila, zjistilo se, že doklady nemá ani náš řidič. Tak to už začalo být vtipné. Katka honem kontrolovala, jestli alespoň ona doklady a peníze má a mně už v hlavě běžely krásné scénáře, jak nás zastaví silniční kontrola, všichni bez dokladů... a my budeme obvolávat z cely rodiny, aby nás přijeli identifikovat :D Naštěstí nás nikdo nezastavil a Katka měla doklady i peníze, takže bez prostředků jsme také nezůstali :)
Zastavili jsme u pumpy, Fífa dostala napít, Venca vystavil na slunce Johariiny cyklistické boty, které měla ještě od včerejší bouřky mokré a já jsem sundala přední kolo. Kontrolovali jsme, jestli je duše správně, plášť správně, vyfoukly, namasírovali, přifoukli, namasírovali a takhle ještě asi dvakrát, zkrátka kolu se dostalo velké péče, ale bohužel nic moc změna k lepšímu. Takže nervózní jsem z toho byla stejně, ale alespoň už jsem měla čisté svědomí, že jsem udělala, co jsem mohla a teď už je v rukou vyšší moci :)
Vyrazili jsme na cestu a za chvíli Katka povídá, jestli jme jí dali do auta ty boty... ehm, prohledali jsme všechno a boty nikde. Tak otočka a zpět na pumpu, samozřejmě, že se tam ty boty ještě sušily :)
Jak jsme se blížili k místu startu a pozorovali jsme řeku, jak je v ní po těch vytrvalých deštích hodně vody a jaký je v ní proud, začala jsem být vážně hodně nervózní. Bála jsem se tří věcí: že mě odnese proud, že se vyflákám na tom kole a že mi praskne dres :)
Na místě jsme byli mezi prvními. Odprezentovaly jsme se. Čísla nebyla látkovo-papírová jako obvykle, ale jedno bylo zalaminované a druhé rovnou gumové, přišlo mě to designově zajímavé, ale mělo mě to spíš varovat - zpětně mi došlo, že klasicky vyrobené číslo by totiž závod pravděpodobně nepřežilo :).
Času bylo dost, dali jsme si ještě procházku a pomalu se začaly chystat. Nejdřív jsem se v autě narvala do dresu, zase zakřupal, ale jinak dobrý :) Přidělat čísla, nanosit věci do depa, všechno srovnat a na nic nezapomenout... v průběhu příprav jsme potkali Vojtu z týmu a taky jsem poznala Advida (tedy spíš Advid poznal mě a pak teprve já jeho:), tak to mě udělalo radost.
Zbývalo cca 40 minut do startu a tak jsem se vrhla k vodě - tušila jsem, že tentokrát bude skutečně studená a tak mi to bude dělat problém. Do vody jsem se vrhala hodně pomalu :)) A zapomněla jsem si vzít brejličky, takže jsem se tam nakonec jen tak namočila, ale jen stát ty 2 m od břehu v tom proudu nebylo vůbec jednoduché, táhlo to jako blázen.
Následovala rozprava zahájená přivítáním na adrenalinovém závodě - cože? Jaký adrenalinový závod, já přijela na triatlon... Bylo nám vysvětleno, že jestli chceme doplavat k bójce na druhé straně řeky a ne půl kilometru za ní, tak kvůli proudu musíme plavat prakticky o víc jak 90° jinam a stejně tak po cestě zpět, abychom nebyli odneseni za výlez. Z toho jsem měla fakt strach, ještě, když mi Johari ukazovala, kam až jí to odneslo před 4 lety. Koho udolá voda po cestě přes řeku tam, nemusí plavat zpět a může tam vylézt a pak ho dopraví na druhý břeh do depa lodí, hlavně se neutopit a nenechat se odnést do Drážďan :)) Šmarja, jestli vymysleli tohle, tak to bude asi skutečně těžký. Další instrukce byly vesměs v tom duchu, že v lese je to kluzký a těžký, dlouhý krpál nahoru a pak kluzký dolů a že kdo není přeborník na MTB, měl by kolo spíš vést jak nahoru, tak dolu. To už mi tedy začal tep stoupat a fakt jsem si říkala, že přežít bude asi zase jediný cíl :) V závěru cyklistické části se budeme s kolem brodit a na běhu se bude lézt po šikmé stěně s pomocí lana. Tak to bude něco :)
Nakonec jsme se ještě narychlo dohodli, že Advida zapíšeme do týmu místo Lovce, abychom byli čtyři, což byl minimální počet na tým. Jen jsme nemohli pořád přijít na jméno, tak jsme instruovali Vojtu, aby prostě něco vymyslel a nahlásil (díky, Vojto!) - bylo už jen 5 minut do startu.
Honem jsem zase vlezla do vody, abych se stihla znovu aklimatizovat, pač byla opravdu studená, spousta lidí měla neopreny. Tak jsme se tam tak rozplavávali a to byla velká sranda. Dycky si někdo lehnul proti proudu a plaval kraula a přitom dokonale stál na místě (a nebo ho to trochu unášelo po proudu). Tak jsme se tam tlemili, že je to výborný plavecký trenažér... :D Tentokrát jsem rozplavání moc neodflákla, protože jak byla voda studená, tak se mi špatně dýchalo, když jsem ponořila hlavu a tak jsem si tam na místě docela slušně zaplavala, než jsem měla pocit, že už se cítím jakš takš dobře a jsem schopna do vody vydechovat i nosem. Než jsme ale odstartovali, docela jsem znova zmrzla :)
Start! Vrhla jsem se do vody, ale po pár tempech jsem normálně vzdala kraula! Byla jsem na sebe trochu naštvaná, že jsem se na kraula vykašlala, ale fakt to nešlo. Jednak jsem se v té studené vodě nemohla pořádně nadýchnout, když jsem ponořovala obličej, což by se asi brzo zlepšilo, ale hlavně jsem potřebovala pořád kontrolovat, kam plavu. Plavala jsem šikmo proti proudu, jako všichni, jak nám bylo doporučeno, ale reálně jsme plavali šikmo po proudu. Oči jsem střídavě upírala proti proudu na místo, kam jsem měla pocitově plavat, otáčela hlavu dozadu, jak moc mě to unáší správným směrem. Bylo to psycho, pořád odhadovat, jestli mě to tedy odnese před bójku a nebo za bójku... nakonec to docela vyšlo, u bójky mela, dostala jsem nějaký ten kopanec a taky jsem jich pár rozdala :) Střídala jsem kraula s hlavou nad vodou a prsa. Následoval sice úsek, kde se plavalo celkem rovně, tam bych toho kraula asi i mohla dát, taky jsem to zkoušela, ale nějak mi to dýchání nešlo, bylo to děsně vysilující a nemělo to žádný efekt, nijak jsem se nezrychlila, takže jsem přešla definitivně na prsa. Dokonce jsem se tu potkala s Johari, tak jsme prohodily i pár slov :) A pak následoval přesun zpět na druhou stranu řeky, takže zase boj s proudem, plavala jsem zase šikmo proti proudu, ale neslo mě to šílenou rychlostí. Tady se nedalo odpočívat, to byl fakt skoro boj o život, nechat se odnést k jezu za most se mi vůbec nechtělo a tak jsem do toho dávala energie, co jsem měla. Modrý koberec se začal blížit (po proudu), ale ke břehu ještě daleko... nakonec jsem se na něj ale strefila! Zvládla jsem to, nebyla jsem poslední, docela ve skupince, skvělý pocit, ale tedy funěla jsem jako lokomotiva a byla jsem přehřátá i po té studené vodě.
Ale co, nejhorší máme snad za sebou (omyl), takže honem do depa, dokonce jsem se přinutila z vody i běžet :) (Alespoň mně se to jevilo jako klus.) V depu všechno bez problémů, na kolo jsem vyjížděla ve skupince, což se mi taky líbilo. Jelo se hezky, hlavně, že jsem se měla koho držet, to bylo super. Mno a pak to ale přišlo :) To byla úplná xterra, bahno, kořeny, krpál... nejdřív mě předjela Johari a pak Vojta a několik dalších... v bahně mi to klouzalo jak namydlené s mojí neschopností zdolávat terén jsem sesedla a kolo vedla. Bahýnko bylo poctivé, občas jsem se zabořila i po kotníky, boty dostaly zabrat :) Občas mě někdo předjel, ale spousta lidí tlačila a kdo netlačil, tak občas do toho bahna žuchnul, mno sranda. Pak byl kousek zase klidnější a jela jsem, dokonce jsem se i napila, ale pak zatáčka a kopec, děsný kopec :) Jsem si nestihla přehodit, takže jsem kus jela ve stoje, ale pak už ani to nešlo, tak jsem zase tlačila. Půlka lidí jela, půlka tlačila, rychlí jsme byli všichni stejně. Najednou ale slyším takový divný zvuk, jako by kus přede mnou někdo zvracel. A za chvíli zase... a tak ještě asi 2x, než jsem tu nebohou osobu dostihla, byl to Vojta! Tak jsem se ho 2x ptala, jestli je OK a on pořád že jo, že jo, tak jsem jela dál. A jak se jelo po serpentinách, tak jsem ho slyšela ještě asi třikrát, možná i víckrát. Měla jsem o něj fakt starost, blbý pocit, Vojta, taková opora týmu, a takhle mu to nesedlo... Následovala dlouhá lesní pasáž, pořád do kopce, tu jsem prakticky celou tlačila kolo před sebou v bahně, ale stále jsem viděla, že kus přede mnou někdo jel a nevzdaloval se mi, za mnou široko daleko nikdo, tak jsem to nehrotila, myslíc na Vojtu, aby se mi taky neudělalo špatně :) A nebo jsem se nevyflákala, já, takové terénní tele. Už jsme byli pěkně vysoko, už jsem se těšila, až z toho proklatého lesa vyjedeme zase na silnici a až to bude konečně z kopce. Měla jsem pocit, že mám za sebou už alespoň 20 km a ještě jsme asi nebyli ani na osmém - ještě jsme totiž nebyli na otočce... Netušila jsem, jaký mám čas, ani jak jsem daleko, opět jsem si totiž nezapla stopky a tentokrát mi nefungoval ani tachometr - jak jsme tunili to kolo, tak jsem si tam pootočila se snímačem a tak nesnímal. A pak konečně, otočka!
Mno, ale krpál dolů po takové originální hrbolaté dlažbě ze skály, chvíli jsem jela, brzdila, jak to šlo, ale pak už to bylo tak prudké, že to prakticky brzdit nešlo a hlavně to na hrbolech smýkalo, tak jsem zase kolo vedla a bežela za ním. Kde se vzal, tu se vzal, prořítil se kolem mě Vojta, úsměv na rtech a povzbuzoval mě. To mi děsně zvedlo náladu, Vojta žije a už je mu asi dobře, takže všechno super! Asfaltový úsek byl hezký, ale proti větru, takže jsem celou dobu ležela na řídítkách, jak to šlo. A vyplatilo se, sice mě jeden závodník dojel, ale dalšího jsem stáhla já a tak jsme poslední km jeli společně tři. Na silnici jsme se jakš takš vystřídali, ale to už byl jen kousek, následoval zase terén, ale teď naštěstí spíš jen louky, to už se dalo. Jenže, najednou nám nějak zmizelo značení a zabloudili jsme :) Tak jsme tam tak popojížděli dokola, až se nám povedlo se napojit na trasu a pokračovali jsme. Měl následovat brod. Na ten jsem se těšila už od bahnitého úseku, bylo mi děsné vedro, potřebovala jsem se ochladit a byla jsem celá od bahna. A brod nezklamal. Brodili jsme dvě takové menší řeky. Proud byl, ale šlo to. Voda většinou ke kolenům, občas i po pás. Vzpomněla jsem si na tátu, jak měl minulý týden starosti, aby nenateklo do ložisek, když jsme kolo myli. Tak jsem kolo popadla a zvedla ho do výšky, aby zůstalo nad vodou. První brod v pohodě, krásně osvěžující. Druhý taky v pohodě, ale byly tam na dně veliké šutry a klouzalo to... k tomu ten proud, mno nebudu to napínat, uklouzlo mi to, koupala jsem se až po uši (doslova), kolo na mě spadlo... než jsem se z toho vyhrabala.. takže má péče o ložiska přišla vniveč, namočila jsem si kapesníčky, nářadí, všechno jsem krásně vykoupala (ještě v neděli jsem z pumpičky pumpovala vodu:). Ale bylo to náramně osvěžující :D
Pak už jen pár desítek metrů do depa a honem na běh. Tam jsem hned zahla na špatnou asfaltku, naštěstí mě diváci a komentátor rychle přesměrovali na správnou cestu :) U cesty horda fanoušků a fakt povzbuzovali všichni úplně úžasně, podél všech tras, to bylo moc krásný. A tady stál takový malý chlapeček, akorát jsem k němu funěla po schodech nahoru a on povídá tak upřímně mamince, zcela evidentně naprosto zklamán našimi výkony: "Já bych je stejně skoro všechny předběh.". Během prvního kilometru jsem doběhla nějakého závodníka, jinak nikde nikdo. Prokládal běh chůzí, snažila jsem se ho povzbudit, ale moc se nechytal a nakonec jsem ho předběhla a opustila. Po schodech na most, tam uprostřed chodníku leželo číslo na gumičce. Úplně jsem si představila, jak tu někdo funěl do těch schodů a pak do kopečka, už nemohl a demonstrativně odtrhnul to číslo, hodil ho tam a skočil z toho mostu :D Jak mě tohle napadlo...? Sil na rozdávání jsem neměla, nemohla jsem pochopit, že to bylo jen 450m ve vodě (ono proti tomu proudu člověk uplaval asi o trochu víc) a 15km na kole. Přišlo mi to jako věčnost a nekonečná vzdálenost, bylo mi děsné vedro.
Teď už nikdo za mnou, nikdo přede mnou... sledovala jsem šipky a občas se ptala kolemjdoucích a diváků, když jsem si nebyla jistá. Jedna holčička mi dokonce ochotně hlásila, že jsem třináctá žena. Tak to mě dostalo, protože před startem Katka říkala, že koukala na startovku, že letos přijelo hodně ženských, celých třináct :D Ještě v tomhle záchvatu smíchu jsem dorazila na občerstvovačku s vodou, vyprahlá jako Sahara jsem si zastavila a pořádně se napila. Bohužel holky nevěděly ani na kterém jsou km, ani jestli bude ještě další občerstvovačka ještě někde dál.
Následoval výlez po laně po strmé stěně, to byla příjemná změna, ale taky jsem to nijak nehrotila, pořád nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Tuhle část jsem si už jen užívala, sledovala šrumec na protějším břehu v depu a v cíli, usmívala se na svět.
Přes most a po schodech k zámku. Schody byly dlouhé, náročné, ale bylo slyšet komentátora, jak vyhlašuje jména závodníků v cíli. Taky pravil, že na poslední závodníky se ještě chvíli počkáme - s tím mi nezbylo, než souhlasit :) Ohlédla jsem se a kde se vzal, tu se vzal, asi 200m za mnou další závodník. To mě donutilo se zase trochu zmáčknout a přidat. Ale asi zbytečně, protože pak jsem ho až do cíle neviděla ani na dlouhých rovinkách. Takže zbytek cesty zase sama, občas jsem si nebyla jista, jestli běžím dobře, třeba na náměstí jsem volala na lidi na zahrádce hospody, jestli bežím dobře a všichni hrozně ochotně ukazovali, že jo :) Zkrátka diváci byli úžasní, takoví srdeční a ochotní, stejně jako všichni organizátoři.
Tak nějak jsem to docupitala do cíle, tam byla ohromná atmosféra, hrozně moc lidí a po proběhnutí cílem mi gratuloval pořadatel, ale zase tak strašně upřímně a ohromně, úplně mě to dojalo. A jak jsem celou druhou půlku závodu přemýšlela, jestli se za rok vrátím, tak v ten moment jsem o tom přemýšlet přestala (tím tedy nechci říct, že jsem odhodlaná tam je za rok zase:). To byl prostě báječný moment.
Závod, co jsem naprosto podcenila, co se jevil jako brnkačka a nakonec to bylo fakt náročné. Bukovina byla procházka růžovým sadem oproti tomuhle peklu na Labi. Ať vypadá podle propozic jak chce, bylo to poměrně těžké a já to nakonec tak nějak zvládla, měla jsem z toho dobrý pocit, zážitek naprosto jedinečný. Kdy jindy se koupete i s kolem a lezete po betonové stěně ve městě? :) V cíli tedy euforie, jako vždycky. Meloun, koláček, vodu a sdělit si zážitky s ostatními. Všichni nadšení a spokojení, Vojta v pohodě, Johari jako vždycky bez tréninku pokořila půlku týmu a Advid, ten taky skončil moc dobře :)
Ptala jsem se Vojty, jak nás nakonec vlastně nazval a prý "Skrytá síla". To se mi moc líbilo, jenom jsem to asi měla vědět před závodem, abych tu sílu zavčas odkryla .)
Využila jsem služeb místních hasičů a nechala si osprchovat kolo a taky sebe, protáhla jsem nohy a odnesla věci z depa. Pak jsme ještě zašli na vyhlášení a jelo se domů.
Takže voda mě do Drážďan nedonesla, na hubu jsem si nedala a dres vydržel (dokonce byl moc pohodlný:), takže velká spokojenost! Organizace a divácká kulisa výborná, jediné, na čem by se dalo ještě zapracovat, bylo značení trati a výsledky. Časomíra byla ruční, ale proč ne, spíš jde o to, že výsledky nebyly nikde vyvěšené a tak dokud je nepublikují na webu, nemám vůbec představu, za jak dlouho jsem to zvládla, ani jak jsme si vedli jako tým. A vyhlašování týmů a štafet se konalo až na afterparty od 18h v restauraci, ale kdybychom se chtěli účastnit, dorazili bychom domů asi až pozdě v noci... Ale vzhledem k tomu, že jsem doběhla někde snad 89., jak na mě někdo řval před cílem, myslím, že jsme tam zase tak nechyběli, ale stejně trochu škoda.

Doplněno v neděli a pondělí:

Tak nakonec jsem byla 81. z 94 závodníků, mezi dvanácti ženami 9. a jako tým zase bramboroví! :) Teda teda, kdybych já do těch našich týmů nelezla, mohli být zase na bedně... :)) (I když tentokrát to tak těsné nebylo.)
Plavání + T1: 00:09:38 (69., 450m +- obrovský proud)
Kolo: 01:02:54 (85., cca 15km, to byl tedy ostuda)
Běh + T2: 00:29:13 (74., 5km)

Na závěr nějaké fotky, směs od Venci, přítelkyně Vojty, přítelkyně Advida a dalších bezejmenných fotografů, děkuji!

Fífa, každé ucho jinak, jako vždycky :)

Seznámení se s Advidem

Rozprava: "To jako opravdu budu brodit s kolem?!"

 "To poplaveme tam?"
 

Bylo tam vážně nádherné prostředí

Před startem s Advidem

Do vody se lezlo hezky pomalu :)

Uprostřed polovina týmu: Vojta s Katkou, já jsem ta vzadu,

co se jí nechce dát ruce do vody :D

Start!

Nejsem v Drážďanech, hurá!

Můj výraz po výlezu z vody asi mluví za vše...

 Johari a já v depu...

Bylo mi takové vedro, že mám vyplazený jazyk :-o

 Hurá, konečně venku s lesa :)

Ta, co to ustála, to je Johari. To pod ní nejsem já,

ale přesně tak jsem dopadla taky :)

 Johari statečně šplhá

Už jen pětku a je to doma...

 Asi nepotřebuje komentář :)

Mám dost..

Mňam :)

A knedlík už mi nikdo nevezme .)

 Sprcha se hodila