Zkoušení

by Martina August 02, 2011 16 comments

Tento týden jsem zkoušela - nejdříve sebe, pak kombinézu.
V sobotu odpoledne byla u našich na chatě v plánu sešlost rodiny a známých. Na chatu je to kousek přes 40km, tak akorát na to, abych otestovala, jak jsou na tom aktuálně kolena. Tak jsem hned nahlásila, že se dopravím na kole. Počasí mělo být příznivé, pršet mělo začít až odpoledne.
Sobota ráno, rodina na chatě, přítel si bere auto a frčí taky k rodičům a venku... venku od 4 ráno prší. Ale žádné mrholení, vážně prší. Asi 2h jsem pobíhala od okna k počítači a od počítače zase k oknu, pořád dokola, mezi tím jsem nadávala a přemýšlela, co dělat. Johari, která měla jet původně se mnou, odřekla, za což jsem se na ní nemohla zlobit, protože počasí bylo vážně děsné a její plán jet hned zase zpět do Prahy byl skutečně hodně nereálný. Přítel mi nabízel, že mě odveze autem, ale to by chudák přijel naprosto pozdě k jeho rodičům, to jsem nechtěla. Koukala jsem IDOS, že bych jela vlakem, našla jsem jediný spoj, který tu vzdálenost jel neuvěřitelných 7 hodin a 52 minut. To byl tedy dobrý výsměch. Rodiče radili autobus, ale to bych musela jet do centra, pak z centra zase zpět na periferii, nějaký ten přestup a ještě by mě vyzvedávali autem kdo ví kde. A celou tu dobu bych akorát koukala z okénka a říkala si, že jsem měla jet na kole. Tak to tedy ne. Zrovna déšť mírně povolil a tak jsem sedla na kolo a vyrazila. Prvních 10 kiláčků šlo, rovinka a nebo z kopečka, pršelo méně. Po 15 km jsem si dala svačinku, i když jsem si říkala, že je ještě brzo, že nejsem ani v polovině, udělala jsem dobře, protože co přišlo po tom... Začala pršet poněkud hustě, k tomu šílený vítr, sotva dvanáct stupňů a navíc to bylo pořád do kopce. Rozhodně to nebylo na to si někde zastavit a vychutnávat svačinku. Trasu jsem jela poprvé, takže jsem každý dva kiláky zastavovala a kontrolovala mapu... Posledních 15 km jsem jela už jen na představu, že tam za chvíli už přece musím dojet a dostanu teplý čaj a něco teplého k jídlu, převlíknu se, zahřeju se. Byla mi dost zima, mokrá až na kost a vůbec to nejelo a moc to foukalo, dost velká beznaděj. Ale v batohu jsem měla telefon, byla jsem domluvená s tátou, že když by přišla fakt velká krize, tak mu zavolám a někde mě naloží. Tachometr jsem už měla přepnutý, aby ukazoval jen kilometry a nepřeskakoval mezi jednotlivými hodnotami, abych si při každém pohledu na něj mohla říct už jen tolik... :) A překvapivě to docela fungovalo.
Nakonec jsem tam dorazila, ale měla jsem fakt dost, málem jsem nedokázala ani slézt z kola, chvíli to vypadalo, že padnu před barákem do příkopu :) A pak přišlo všechno to, na co jsem se celou druhou půlku cesty tak těšila: sprcha, suché oblečení, teplé ponožky, teplý čaj, ovesná kaše s banánem.... aaaaaachh.
Povzbudivá informace byla, že kolena celkem OK, akorát levé lehce pobolívalo večer, ale moc ne. Večírek se moc vydařil, prakticky několik hodin non-stop vyprávění úžasných historek, to mám děsně ráda. A taky jsem měla chlebíčky, dort, řízky a koláčky :)
Druhý den se počasí snažilo napravit si reputaci a jen občas trochu mrholilo, ale jinak nepršelo a oteplilo se na celých 15 stupňů. Tak jsme dopoledne pořešili s tátou kolo - všimla jsem si, že mi děsně šmajdá zadní kolo. Nakonec se ukázalo, že kolo je OK, šmajdá jen pneumatika. A tu chci co nevidět vyměnit, takže není co řešit. Další úkol bylo kolo odslimákovat pomocí tlakové myčky. To byl děs běs, slimáci děsně držely, ale to nejhorší jsme nakonec úspěšně sundali (co to bylo platné, když po příjezdu domů jsem musela sundávat další, bléééé).
Po řízku a dortu jsem na to sedla a frčela domů. Oproti sobotě pohodička, z kopečka, vítr se trochu uklidnil, skoro nepršelo, doma jsem byla o 45 minut rychleji, než v sobotu. A kolena dobrý! I když únava teda znatelná, takže dobrý trénink :)
Hned další den, v pondělí, jsem se rozhodla, že je na čase otestovat tri-kombinézu. Po tom dortu a chlebíčkách blbý nápad, opět jsem se do ní nemohla dostat a měla jsem pocit, že na mě každou chvíli praskne. Ječmínku, Nikie v neoprenu! :)) Hlásím se do klubu.
Zase lilo jako z konve, tak jsem se vydala na nějaké běžecké intervaly - přes kombinézu jsem hodila ještě bundu - proti dešti a jako sukénku pro případ, že by kombinéza vážně praskla :) Měla jsem v ní takový kompresní pocit, ale všechno šlo hladce a běželo se mi v ní hezky.
Dneska přišla řada na testování kombinézy na kole a ve vodě. Čím víckrát jsem si jí už oblékla, tím víc jsem přesvědčena, že nejsem závodnice velikosti L, ale velikosti XL. Jinak řečeno, nejsem velká závodnice, ale extra velká závodnice :) Měla jsem si objednat větší, i když mi podle tabulek měla být tahle přesně. Do batůžku jsem sbalila ručník, cyklokalhoty (ehm, ano, kdyby kombinéza praskla:D) a vyrazila jsem na kole směr bazén. Na kole už jsem docela cítila únavu z předchozích dní, v bazénu, hlavně ze začátku, to byla katastrofa, ale kombinéza super, nikde nepraskla! :))
Tolik zkoušení všeho možného, zítra dodělám nohy na bruslích, nashromáždím další energii lívanci u rodičů a budu nabírat síly na sobotu :) A modlit se, abych se do soboty moc nezvětšila a materiál kombinézy zůstal stále tak hezky pružný :)