Došlo mi, že v minulém příspěvku jsem všechno sepsala tak nějak bezkontextově, jen malou část celého příběhu a proto to možná nedává moc smysl. Možná to vypadá trochu bezdůvodně šíleně :) Napadlo mě, že by bylo dobré sepsat důležité události, které všem těmhle úvahám předcházely, aby to začalo dávat trochu smysl.
Celé to začalo zhruba před dvěma lety. Musela jsem přestat běhat, protože mě začala bolet noha (a později i bedra). Absolvovala jsem klasické kolečko skrz doktory a další specialisty. Utratila jsem slušnou sumu za všechna ta vyšetření, konzultace, nové boty, ortopedické vložky… Po třičtvrtě roce trávení volného času po nemocničních zařízeních místo na trati nenastal žádný výsledek, kromě mé značně zchudlé peněženky. Bylo to je vlastně ještě horší. Docházela mi naděje.
A pak mi kamarád povídá, že má kamaráda - uznávaného fyzioterapeuta. Začala jsem pod jeho vedením cvičit. Ne běhat, ale protahovat se a posilovat hluboké svaly. Trénovala jsem několikrát denně a některé dny i několik hodin celkem. A věci se začaly obracet k lepšímu. Pomalu jsem začala znovu běhat - po roce problémů. Bohužel, v půlce léta se to zase nějak pokazilo. Přes všechnu moji velkou snahu protahovat a posilovat, jako by kouzlo zmizelo. A když byla (a snad i je) moje celková kondice lepší než kdykoliv před tím, musela jsem zase přestat běhat.
Tenkrát mi fyzioterapeut povídá: "Máš to jen v hlavě." Co tím myslel? Co by mohlo být špatně v hlavě? Jediné, co chci, je zase běhat. Co je na tom špatně? Neobjevila jsem nic divného v hlavě a tak jsem to přestala zkoumat a trénovala více a drsněji, nutila jsem tělo regenerovat (už samo to slovní spojení nedává smysl:). Tak moc jsem chtěla být zase schopná běhat, účastnit se závodů všech druhů, být zase spolu s přáteli - spoluběžci. A čím více času jsem byla neběžec, tím víc jsem chtěla znova běhat. Trávila jsem hodiny protahováním a posilováním - unavená po práci, ospalá po ránu, vystresovaná, že nic nestíhám.
Jednou za čas jsem zajela za fyzioterapeutem, ten mi vždycky pomohl (vydrželo mi to vždycky pár dní) a řekl mi, že je to v hlavě. Co tím ksakru myslí, v hlavě? "Samozřejmě, že mám v hlavě všechno v pořádku. Jen to blbý tělo mě bolí. Dělám všechno, co můžu, víc už přece dělat fakt nemůžu."
Po několik měsících, kdy nepřicházelo žádné zlepšení, jsem zase začínala být zoufalá. Najala jsem si trenéra, abych měla jistotu, že chyba není jen v mých tréninkových plánech. Ale tím to samozřejmě nebylo. Ale dostala jsem se přes něho k jeho ženě homeopatce. Moje rodiče na zkoušeli, když jsem byla malá, jestli mi homeopatie pomůže s ekzémy a napomohla. Ale teď jsem byla zoufalá. V dohlednu nebylo nic jiného, co bych ještě mohla zkusit. A tak jsem se rozhodla to vyzkoušet.
Na prvním sezení mi řekla, ať přestanu jíst kravské mléko, že mi dělá problémy casein. A že je něco špatně v mé hlavě. Zase v hlavě?! "Nic nemám blbě v hlavě! Jsem jen trochu ve stresu, to je všechno. Nic nemám špatně v hlavě." Přestala jsem jíst kravské mléko a k mému překvapení jsem se za pár dní přestala nadýmat. Wow, možná na tom něco bude. Bohužel jsem ve stejné době začala mít potíže s úrovní hormonů v těle a bylo to dost nepříjemné. Nebylo mi dobře a byla jsem unavená, většinu měsíce jsem krvácela, cyklus se mi prakticky zinvertoval. To mě docela deprimovalo.
Příští návštěvu už našla jen drobné problémy a opět zmínila něco v hlavě. "Proč si pořád všichni myslí, že mám něco v hlavě? Vypadám snad jako blázen nebo co?" Pořád jsem nemohla běhat, bylo mi blbě a byla jsem unavená. A pořád jsem moc chtěla běhat. Byla zima, dlouhé noci, hodně tmy a málo naděje. Nevzdala jsem se. Jen jsem zkrátka nebyla šťastná. Byla jsem na hraně toho věřit, že ještě někdy vyběhnu bez bolesti a strachu a druhou možností, že tenhle den může být ještě zatraceně daleko.
Jednoho večera jsem jela k fyzioterapeutovi spolu s přítelem. Oni cvičili a já jsem si jen tak seděla na gauči a pozorovala je. Michal (fyzioterapeut) si myslí, že tomu alespoň trochu rozumím (což je pro mě od takové kapacity velká čest) a tak mi na tu chvíli půjčil dvě knížky, o kterých se domníval, že by mě mohly zajímat. Jedna z nich byla zvláštní, jmenovala se Syndrom pánevního dna. Příznaky byly bolest v okolí pánve a možná i gynekologické problémy. A příčina? Nebudete tomu věřit, ale psali, že v hlavě! Ovšem tahle knížka byla konkrétnější ohledně toho tajemného problému v hlavě. Psali o výčitkách.
Pomalu jsem tedy znova začala zkoumat svoji hlavu, tentokrát pozorněji a už jsem věděla, čeho se chci dopátrat. Mám nějaké výčitky? Vždycky jsem se snažila žít a dělat věci tak, abych nikomu neubližovala a dělala lidi šťastné. Takže z čeho bych mohla mít výčitky? Pochopila jsem to poměrně brzo - sama k sobě. Moje stravovací návyky, jak jsem psala v článku někdy nedávno. Koupila jsem si knížku, jak přestat jíst jako malé rozmazlené děcko a od té doby jsem už snad udělala slušný pokrok. Už si umýt užít jídlo a nepřejídám se. Žádné další výčitky. A kupodivu, od té chvíle se moje hladiny hormonů zázračně postupně vracejí do normálu. A pomalu ustupuje i moje bolení zad.
Aktuálně mám od Michala zakázáno posilovat každý den, mám jen třeba každý druhý den. Můžu se protahovat, užívat si výlety, kolo a plavčo. A vůbec život se vším všudy, co mi nabízí. Hlavně zůstat v pohodě a nestresovat se. Užívat si každodenní radosti a být šťastná. Snažím se těch rad držet a zatím se mi to líbí :)
Dneska jsem dočetla Born to Run. Četla jsem ji už podruhé, zhruba po roce - a myslím, že každé další čtení mi přináší něco nového mezi řádky, co jsem dřív přehlédla, protože jsem si to zkrátka nedokázala uvědomit. Došlo mi, že moje úvahy v minulém příspěvku o spoluběžcích zkoumající tempo a cílový čas, byly chybné. To já jsem ta, co to dělá, to, co mě rozčiluje, ne ostatní. Tak snad další problém z hlavy vyřešen :)
Je to legrační, pozorovat, jak pomalu objevuju svoji hlavu a posouvám se kupředu :) Doufám, že tentokrát to už chápu správně. A i když mi to nepomůže fyzicky, určitě to nebude na škodu, ba naopak.
Celé to začalo zhruba před dvěma lety. Musela jsem přestat běhat, protože mě začala bolet noha (a později i bedra). Absolvovala jsem klasické kolečko skrz doktory a další specialisty. Utratila jsem slušnou sumu za všechna ta vyšetření, konzultace, nové boty, ortopedické vložky… Po třičtvrtě roce trávení volného času po nemocničních zařízeních místo na trati nenastal žádný výsledek, kromě mé značně zchudlé peněženky. Bylo to je vlastně ještě horší. Docházela mi naděje.
A pak mi kamarád povídá, že má kamaráda - uznávaného fyzioterapeuta. Začala jsem pod jeho vedením cvičit. Ne běhat, ale protahovat se a posilovat hluboké svaly. Trénovala jsem několikrát denně a některé dny i několik hodin celkem. A věci se začaly obracet k lepšímu. Pomalu jsem začala znovu běhat - po roce problémů. Bohužel, v půlce léta se to zase nějak pokazilo. Přes všechnu moji velkou snahu protahovat a posilovat, jako by kouzlo zmizelo. A když byla (a snad i je) moje celková kondice lepší než kdykoliv před tím, musela jsem zase přestat běhat.
Tenkrát mi fyzioterapeut povídá: "Máš to jen v hlavě." Co tím myslel? Co by mohlo být špatně v hlavě? Jediné, co chci, je zase běhat. Co je na tom špatně? Neobjevila jsem nic divného v hlavě a tak jsem to přestala zkoumat a trénovala více a drsněji, nutila jsem tělo regenerovat (už samo to slovní spojení nedává smysl:). Tak moc jsem chtěla být zase schopná běhat, účastnit se závodů všech druhů, být zase spolu s přáteli - spoluběžci. A čím více času jsem byla neběžec, tím víc jsem chtěla znova běhat. Trávila jsem hodiny protahováním a posilováním - unavená po práci, ospalá po ránu, vystresovaná, že nic nestíhám.
Jednou za čas jsem zajela za fyzioterapeutem, ten mi vždycky pomohl (vydrželo mi to vždycky pár dní) a řekl mi, že je to v hlavě. Co tím ksakru myslí, v hlavě? "Samozřejmě, že mám v hlavě všechno v pořádku. Jen to blbý tělo mě bolí. Dělám všechno, co můžu, víc už přece dělat fakt nemůžu."
Po několik měsících, kdy nepřicházelo žádné zlepšení, jsem zase začínala být zoufalá. Najala jsem si trenéra, abych měla jistotu, že chyba není jen v mých tréninkových plánech. Ale tím to samozřejmě nebylo. Ale dostala jsem se přes něho k jeho ženě homeopatce. Moje rodiče na zkoušeli, když jsem byla malá, jestli mi homeopatie pomůže s ekzémy a napomohla. Ale teď jsem byla zoufalá. V dohlednu nebylo nic jiného, co bych ještě mohla zkusit. A tak jsem se rozhodla to vyzkoušet.
Na prvním sezení mi řekla, ať přestanu jíst kravské mléko, že mi dělá problémy casein. A že je něco špatně v mé hlavě. Zase v hlavě?! "Nic nemám blbě v hlavě! Jsem jen trochu ve stresu, to je všechno. Nic nemám špatně v hlavě." Přestala jsem jíst kravské mléko a k mému překvapení jsem se za pár dní přestala nadýmat. Wow, možná na tom něco bude. Bohužel jsem ve stejné době začala mít potíže s úrovní hormonů v těle a bylo to dost nepříjemné. Nebylo mi dobře a byla jsem unavená, většinu měsíce jsem krvácela, cyklus se mi prakticky zinvertoval. To mě docela deprimovalo.
Příští návštěvu už našla jen drobné problémy a opět zmínila něco v hlavě. "Proč si pořád všichni myslí, že mám něco v hlavě? Vypadám snad jako blázen nebo co?" Pořád jsem nemohla běhat, bylo mi blbě a byla jsem unavená. A pořád jsem moc chtěla běhat. Byla zima, dlouhé noci, hodně tmy a málo naděje. Nevzdala jsem se. Jen jsem zkrátka nebyla šťastná. Byla jsem na hraně toho věřit, že ještě někdy vyběhnu bez bolesti a strachu a druhou možností, že tenhle den může být ještě zatraceně daleko.
Jednoho večera jsem jela k fyzioterapeutovi spolu s přítelem. Oni cvičili a já jsem si jen tak seděla na gauči a pozorovala je. Michal (fyzioterapeut) si myslí, že tomu alespoň trochu rozumím (což je pro mě od takové kapacity velká čest) a tak mi na tu chvíli půjčil dvě knížky, o kterých se domníval, že by mě mohly zajímat. Jedna z nich byla zvláštní, jmenovala se Syndrom pánevního dna. Příznaky byly bolest v okolí pánve a možná i gynekologické problémy. A příčina? Nebudete tomu věřit, ale psali, že v hlavě! Ovšem tahle knížka byla konkrétnější ohledně toho tajemného problému v hlavě. Psali o výčitkách.
Pomalu jsem tedy znova začala zkoumat svoji hlavu, tentokrát pozorněji a už jsem věděla, čeho se chci dopátrat. Mám nějaké výčitky? Vždycky jsem se snažila žít a dělat věci tak, abych nikomu neubližovala a dělala lidi šťastné. Takže z čeho bych mohla mít výčitky? Pochopila jsem to poměrně brzo - sama k sobě. Moje stravovací návyky, jak jsem psala v článku někdy nedávno. Koupila jsem si knížku, jak přestat jíst jako malé rozmazlené děcko a od té doby jsem už snad udělala slušný pokrok. Už si umýt užít jídlo a nepřejídám se. Žádné další výčitky. A kupodivu, od té chvíle se moje hladiny hormonů zázračně postupně vracejí do normálu. A pomalu ustupuje i moje bolení zad.
Aktuálně mám od Michala zakázáno posilovat každý den, mám jen třeba každý druhý den. Můžu se protahovat, užívat si výlety, kolo a plavčo. A vůbec život se vším všudy, co mi nabízí. Hlavně zůstat v pohodě a nestresovat se. Užívat si každodenní radosti a být šťastná. Snažím se těch rad držet a zatím se mi to líbí :)
Dneska jsem dočetla Born to Run. Četla jsem ji už podruhé, zhruba po roce - a myslím, že každé další čtení mi přináší něco nového mezi řádky, co jsem dřív přehlédla, protože jsem si to zkrátka nedokázala uvědomit. Došlo mi, že moje úvahy v minulém příspěvku o spoluběžcích zkoumající tempo a cílový čas, byly chybné. To já jsem ta, co to dělá, to, co mě rozčiluje, ne ostatní. Tak snad další problém z hlavy vyřešen :)
Je to legrační, pozorovat, jak pomalu objevuju svoji hlavu a posouvám se kupředu :) Doufám, že tentokrát to už chápu správně. A i když mi to nepomůže fyzicky, určitě to nebude na škodu, ba naopak.
I realized that at the previous post I've written just a small piece of the whole story so it may not make sense at all. It may look a little bit insane without a reason now :) I've decided to write the important events that preceded - to make the previous post more meaningful.
It all started almost two years ago. I had to stop running because of the pain in my legs (and later also lower back). I made the common circle through the medical specialists and doctors. I spent quite a huge bundle of money for these examinations, consultations,new shoes and orthopedic insets.
After the nine months of spending my free time visiting medical facilities instead of running there was no result (except my empty wallet). It was even worse.I was running out of the hope.
Then a friend of mine told me about his friend - a respected physiotherapist. I started to train under his leadership. Not at the sense of running yet of course - stretching and strengthening my core muscles. I'd been training few timesa day and sometimes even few hours a day in total. And things started to get better. I started to run again after the year of troubles.
Unfortunately there was some turn at the middle of the summer again. I tried hard to strengthen the muscles and to stretch appropriately however the magic disappeared (even I was able to feel - and still I am - that my overall physical condition is getting better and better). I had to stop running again.
This time the physiotherapist told me: "It'sin your head." What does he meant by this? What could be possible wrong in my head? I just want to run again. What's wrong about it? I found nothing wrong about my head so I stopped to inspect it and train my core harder, push my body harder to recover (pushto recover - funny idea, isn't it?).
I wanted so much to be healthy again, to be able to run again, to take part at races of all kinds, to be together with my friends - fellow runners. And more time I spent as s non-runner more I wanted to be runner again. I spent hours of stretching andtraining my core - tired after the work, sleepy at the morning, stressed by time.Time to time I visited the physiotherapist and he usually helped me (it remained fain for a few days usually) and told that it was in my head. What the hell, I thought, could be wrong in my head? "Nothing is wrong in my head of course. I'm fine. it's just the body hurting. I do everything I can. I'm not ableto give it more."
After a few months with no progress I started to be desperate again. My coach (which a hired in a hope that there was something wrong in the training I planned for me myself and someone else would make a better training for me) recommended me to visita homeopath - his wife. My parents tried a homeopathy to help my with my allergy and eczema when I was a baby but I didn't work. But I was desperate. I had no other possible solution to follow at that moment. I decided to try it.
She told me that I should stop eating the cow milk as I can't process the casein. And that there is something wrong in my head. In my head again?! "Nothing is wrong with my head! I may be a little bit stressed but nothing else. Nothing is wrong in my head."
I stopped eating the cow's milk and I was surprised that in a few days/weeks I stopped to flatulence. Wow, there may be something about it. However at this period of time I started to have problems with my level of hormones and I was very uncomfortable.I felt tired and sick for the most of the time and I was bleeding for the most of the time. It depressed me a lot.
My next visit she found some smaller problems and the problem in my head again. "Why do they think I'd got something in my head all the time? Do I look likea lunatic or what?"I wasn't able to run, I felt sick and tired. And I still desired to run. I wanted it so so much. There was a winter with long nights and just a little bit of hope. I didn't give up. I just wasn't happy. I was at the edge between believing that one dayI would run again without a pain and fear and the other option - that this day could be a dammed far away from me.
I visited physiotherapist one evening together with my boyfriend. They were doing some exercises and I was just sitting on the couch and watching them. He lent me some books that he considered to be interesting for me as I know a little but about how thebody works. One of them was strange. It was about some syndrome called pelvic floor syndrome. The symptoms were pain at the area near to the pelvis and possible also some gynecologic problems. And the cause? In the head!
However this book specified more exactlywhat could be wrong in the head. It were regrets.I slowly started to examine my head more carefully. Do I have any regrets? I always try to behave at the way not to hurt anyone and I love if I can make people happy. So what could be a cause of my regrets ? I've discovered it quite soon.
It were my eating habits - as I have described at the post some time ago. I bought a book how to stop eating like a stupid child and I think I've made a big progress since this time. I can enjoy the food and I don not overeat. No more regrets. And since this momentmy hormone levels got slowly to the normal miraculously - at least now it looks like that. Also my pain slowly backed away a little bit.
Now I have forbidden to train physio-training every day (by my physiotherapist). Just every second day. I can stretch and enjoy walking/jogging, riding a bike and swimming. And the life and all it offerse to me. Just to stay relaxed, do not get stressed. Enjoy the everyday pleasures and stay happy. I try to meet this advice andI like it :)
I've finished the Born to run book today. I read for the second time after a year - and I think that every next reading can give something more, something between lines that I hadn't discovered last time because I was not ready for it.
I realized that my words at the previous post about the fellow runners examining the pace and finish time too much was a mistake. It's me who does this. It aren't the other runners doing that what irritates me. It's that I do it. It seems to be anotherproblem in my head to be solved :)It's funny to watch how am I slowly moving forward and discovering my mind :)
I hope I'm on a correct way this time. Even if this is not going to help me physically it be certainly useful and beneficial.
It all started almost two years ago. I had to stop running because of the pain in my legs (and later also lower back). I made the common circle through the medical specialists and doctors. I spent quite a huge bundle of money for these examinations, consultations,new shoes and orthopedic insets.
After the nine months of spending my free time visiting medical facilities instead of running there was no result (except my empty wallet). It was even worse.I was running out of the hope.
Then a friend of mine told me about his friend - a respected physiotherapist. I started to train under his leadership. Not at the sense of running yet of course - stretching and strengthening my core muscles. I'd been training few timesa day and sometimes even few hours a day in total. And things started to get better. I started to run again after the year of troubles.
Unfortunately there was some turn at the middle of the summer again. I tried hard to strengthen the muscles and to stretch appropriately however the magic disappeared (even I was able to feel - and still I am - that my overall physical condition is getting better and better). I had to stop running again.
This time the physiotherapist told me: "It'sin your head." What does he meant by this? What could be possible wrong in my head? I just want to run again. What's wrong about it? I found nothing wrong about my head so I stopped to inspect it and train my core harder, push my body harder to recover (pushto recover - funny idea, isn't it?).
I wanted so much to be healthy again, to be able to run again, to take part at races of all kinds, to be together with my friends - fellow runners. And more time I spent as s non-runner more I wanted to be runner again. I spent hours of stretching andtraining my core - tired after the work, sleepy at the morning, stressed by time.Time to time I visited the physiotherapist and he usually helped me (it remained fain for a few days usually) and told that it was in my head. What the hell, I thought, could be wrong in my head? "Nothing is wrong in my head of course. I'm fine. it's just the body hurting. I do everything I can. I'm not ableto give it more."
After a few months with no progress I started to be desperate again. My coach (which a hired in a hope that there was something wrong in the training I planned for me myself and someone else would make a better training for me) recommended me to visita homeopath - his wife. My parents tried a homeopathy to help my with my allergy and eczema when I was a baby but I didn't work. But I was desperate. I had no other possible solution to follow at that moment. I decided to try it.
She told me that I should stop eating the cow milk as I can't process the casein. And that there is something wrong in my head. In my head again?! "Nothing is wrong with my head! I may be a little bit stressed but nothing else. Nothing is wrong in my head."
I stopped eating the cow's milk and I was surprised that in a few days/weeks I stopped to flatulence. Wow, there may be something about it. However at this period of time I started to have problems with my level of hormones and I was very uncomfortable.I felt tired and sick for the most of the time and I was bleeding for the most of the time. It depressed me a lot.
My next visit she found some smaller problems and the problem in my head again. "Why do they think I'd got something in my head all the time? Do I look likea lunatic or what?"I wasn't able to run, I felt sick and tired. And I still desired to run. I wanted it so so much. There was a winter with long nights and just a little bit of hope. I didn't give up. I just wasn't happy. I was at the edge between believing that one dayI would run again without a pain and fear and the other option - that this day could be a dammed far away from me.
I visited physiotherapist one evening together with my boyfriend. They were doing some exercises and I was just sitting on the couch and watching them. He lent me some books that he considered to be interesting for me as I know a little but about how thebody works. One of them was strange. It was about some syndrome called pelvic floor syndrome. The symptoms were pain at the area near to the pelvis and possible also some gynecologic problems. And the cause? In the head!
However this book specified more exactlywhat could be wrong in the head. It were regrets.I slowly started to examine my head more carefully. Do I have any regrets? I always try to behave at the way not to hurt anyone and I love if I can make people happy. So what could be a cause of my regrets ? I've discovered it quite soon.
It were my eating habits - as I have described at the post some time ago. I bought a book how to stop eating like a stupid child and I think I've made a big progress since this time. I can enjoy the food and I don not overeat. No more regrets. And since this momentmy hormone levels got slowly to the normal miraculously - at least now it looks like that. Also my pain slowly backed away a little bit.
Now I have forbidden to train physio-training every day (by my physiotherapist). Just every second day. I can stretch and enjoy walking/jogging, riding a bike and swimming. And the life and all it offerse to me. Just to stay relaxed, do not get stressed. Enjoy the everyday pleasures and stay happy. I try to meet this advice andI like it :)
I've finished the Born to run book today. I read for the second time after a year - and I think that every next reading can give something more, something between lines that I hadn't discovered last time because I was not ready for it.
I realized that my words at the previous post about the fellow runners examining the pace and finish time too much was a mistake. It's me who does this. It aren't the other runners doing that what irritates me. It's that I do it. It seems to be anotherproblem in my head to be solved :)It's funny to watch how am I slowly moving forward and discovering my mind :)
I hope I'm on a correct way this time. Even if this is not going to help me physically it be certainly useful and beneficial.
0 comments:
Post a Comment