Odložilův memoriál a jak jsem do toho šlápla

by Martina June 16, 2012 6 comments

Zase jsem dlouho nic nepsala a nahromadilo se mi toho tolik, že už si to všechno ani nevybavím. Takže hezky pěkně od začátku - sportovně kulturní zážitek na Odložilově memoriálu a můj běh....

Odložilův memoriál

O minulém víkendu jsem postřehla, že hned v pondělí odpoledne je na Strahově memoriál Josefa Odložila. A já se vždycky chtěla na něco takového podívat osobně, ne jen v telce. Nebylo nad čím váhat, pojedu!
Úderem třetí hodiny jsem osedlala kolo a vystřelila z práce jako žhavá střela, směr Strahov. A ouha, cesta, kterou jsem si naplánovala, je pro cyklisty zavřená. Tak jsem jela jen tak podle hrubého směru - strahovské stadiony přece nemůžu minout :) Slunce pálilo a na Strahov je to teda skutečně solidní krpál. A pořád nikde nic. Jela jsem kolem zastávky, tak jsem se ptala, jestli jedu dobře a dostalo se mi povzbuzení, že už jen jedna serpentina a kousek. Hurá, dostanu se tam.
Nakonec jsem to tam našla, zamkla kolo a hrnula se na stadión. Žádné davy lidí se nekonaly, vstupné se neplatilo. Tak to je něco!
Hnedle jsem zalezla do první řady, ke startu sprintů, protože se to tam už řadilo. Chvíli jsem čekala, že mě odtamtud někdo vyhodí nebo tak, přece není možný, abych si jen tak přijela, bez lístku zalezla do první řady na meetingu, kde startuje spousta úžasných lidí (třeba Bára Špotáková, Zuzana Hejnová, Silke Spiegelburg nebo Jarda Bába). Za mnou seděl zřejmě nějaký trenér, protože pořád hrozně pokřikoval někam ke koulařskému sektoru, jednu radu za druhou. A místo vyhoštění z místa mi spadla čelist ještě níž, protože kdo si sednul vedle? Nikdo jiný, než Petr Svoboda! Asi jsem na něj chvíli trapně zírala. Nevěděla jsem, jestli mu mám něco říct, nebo radši mlčet. Hrozně mu fandím, aby konečně tu Achilovku vyléčil. Nic inteligentního mě nenapadlo, tak jsem radši mlčela a koukala na závod.
Hmhm, pozice u startu není špatná, ale trochu není vidět na cíl. Tak jsem popadla helmu a tašku a přesunula se k cíli, opět první řada, přesně u čáry, mohla bych dělat rozhodčí. Po cestě jsem ještě nekolikrát zírala, kdo všechno se přišel taky podívat, připadala jsem si, že do takové společnosti snad ani nepatřím, samí legendární sportovci.
U cíle to bylo fajn, dokud jsem nedostala žízeň (po výšlapu na Strahov se nebylo čemu divit). Ale co dělat? Vodu jsem neměla a opustit své úžasné místo? Co když se tam nahrne hromada lidí? Tak jsem to riskla a nechala si na sedačce helmu a s sebou si vzala jen tašku. K pití se neprodávalo nic jiného, než půl litru piva a nebo malinovky. V životě jsem ji nepila, ale teď nebude zbytí, budu jí muset ochutnat. Zase tak zlý to nebylo, ale jednou za pár let to určitě stačí :)
Disciplíny jely jedna za druhou, pořád bylo na co koukat a komu fandit. A hlavně tak z blízka! Neskutečně motivační se s takovými lidmi potkat osobně, sedět jen pár metrů od dráhy. Nejzvláštnější bylo, jak jsou obyčejní :) Televize hrozně zkresluje. V telce vypadají všichni jako supermani. Na živo jsou to úplně obyčejní lidi. Kdybych měla tenčí izolační vrstvu, vypadám úplně stejně :) Prostě normálně :)
Poseděla jsem si tam něco přes dvě hodinky a akce se chýlila ke konci, lidi začali odcházet. Já jsem si ovšem při vstupu vyplnila lístek do závěrečného slosování o divácké ceny a tak jsem čekala, až bude losování. Obloha se zatáhla a začalo trochu foukat... že by nakonec ještě pršelo? A losování pořád nikde... po půl hodince jsem se dočkala, konečně!
Tak co můžu vyhrát? A sakra. Ceny byly gril, vysavač, chladící vinotéka... zkrátka všechno o rozměrech, co by se sotva vešlo do auta. Ale já jedu na kole! Jejda, hlavně, aby mě nevylosovali. Co bych dělala? Zavolala Nikie, že nepřijedu? Zavolala D, ať mě přijede s kolem a vysavačem vyzvednout na strahov autem? :D Losování se děsně protáhlo a malinovka o sobě začala dávat vědět, prostě jsem si musela odskočit. Ještě, že i na toaletách bylo docela dobře slyšet, koho losují. Nakonec se všechny ceny rozdaly a mě se ulevilo, že nic nemám :)) Sedla jsem na kolo a frčela na Anděl, kde jsem měly s Nikie sraz. Po cestě domů nás stihl docela slušný deštík, ale bylo teplo a jely jsme relativně v tempu, takže to celkem nevadilo :)


Bosa...

 Už běhám něco málo přes 20 minut. A pořád mě to moc baví :) Michal mi sice včera říkal, že on by teda tolik na boso běhal, ale pak už radši mlčel. Ale to je jiná kapitola. Odjede mi totiž na rok kamsi na Kavkaz, takže jsme včera na rychlo měli poslední hodinu před odjezdem, kde se mě snažil naučit všechno, co se mu za ten rok nepovedlo :) Né, prý už jen dobrušujeme ten diamant. Celkem přehledně jsme si shrnuli, na co se mám soustředit. Tak jsem zvědavá, jak se bez jeho péče obejdu. Rozhodně mám ještě pořád co cvičit.

Ale zpátky k běhu. Mám spoustu zajímavých poznatků. Např. pořád nevím, co s horkým asfaltem a betonem i dlažbou... jak na to svítí sluníčko, rozehřeje se to a prostě mi to chodidla spálí. Po návratu, ale i při běhu, mě začnou pálit a je to dost nepříjemné, nedá se v na tom moc dlouho běžet. Co budu dělat na závodě, který je přes poledne? :-o To musím ještě nějak vyřešit. A nebo nebude horko a nebude co řešit :)
Co je ovšem úžasné, to jsou louže. Nejen, že je to příjmné osvěžení, ale umyje to i drobné kamínky, které jsou na chodidle přilepené a zbytečně koušou. Kaluže jsou super!
Někdy v týdnu mě dokonce jeden starší pán nazval novodobým Abebe Biklou v ženském podání, ovšem nezapomněl dodat, že budu mít ploché nohy :) Chudák Abebe se asi otočil v hrobě při tohle srovnání, ale mě to teda samozřejmě potěšilo, že jsem jsem přirovnávána k takovým velikánům .)
Možná se taky ptáte, jestli jsem už šlápla do Toho. Ano, bohužel. Bylo To schované v trávě a jak bylo bláto, aby bych si nevšimla, kdyby to tak strašně nesmrdělo. Ach jo. Ale venku byla spousta louží a mokré trávy... :) A doma mýdlo :) Prosím, uklízejte po svých chlupatých miláčcích! :)

P.S.: (16:22 neděle) Vypadá to, že horký chodník není problém, je to špatnou technikou :)