Tak jsem se dočkala...

by Martina July 19, 2012 7 comments

Tak včera byl slavný den, už na mě došlo... :)
Zažila jsem skutečně zážitkové odpoledne. Po práci jsem si jela vyzvednout kolo ze servisní prohlídky. Ještě jsme se domluvili, že mi zkusí dát užší řidítka, protože mě bolí ruce z těch originálních, asi jsou moc široká - proto jsem taky převážela kolo s ponožkama na řidítkách, aby na nich nebyla ani škrábka a daly se ještě v pohodě vyměnit.
Vyměněno, ať to jedu vyzkoušet. Tak jsem si zacvakla nohu, šlápla do toho, chtěla si sednou a jet. Ale jako bych se zadkem propadla do hlubin, sedlo nikde. Tak koukám, co je s ním. A ono bylo až úplně dole. Mno tak slezu, nastavím si ho a pojedu, ne? Mno jo, ale kterou že nohu to mám zacvaklou a na kterou stranu se teda chci naklonit? Jó, to je přesně ta situace, kdy bych mohla spadnout. Hmm, ztrácím rychlost, to bych to teda měla nějak začít řešit, nebo fakt spadnu. Takže pravá zacvaklá, levá volná? Jó, dobrý, ještě je volná. A nakláním se na… sakra už nejedu, tak honem, naklonit se na tu správnou stranu a nohu na zem! Takže pravá nacvaklá, ješíš proč se sakra nakláním doprava? To není dobrý! Doleva, honem, nakloň se doleva. Dobrý, uf, nakláním se doleva. A sakra, mě se při tom dramatu zacvakla i levá. Pravou se mi ale povedlo vycvaknout, zkus to ještě znova doprava, honem, honem! Hmm, tak to už asi nepůjde, pomalu se sunu k zemi. To snad není možný, já fakt padám, no to je teda sranda :)) Ale v pohodě, stojím na místě, prostě si kecnu na zadek, ne? Takový měkký žuch udělám. Oops, to nějak nabralo grády, zrychlujeme, musím to trochu zbrzdit, ale jak, tak třeba kolenem… :)
Takže včera byl ten slavný den, kdy jsem si poprvé kecla díky nášlapům, odřela si kolínko (léčba šokem.) a narazila zadek :) Na kole ani škrába, kromě, pozor, řidítek :)) Ta byla na konci úplně rozšmelcovaná. Hm, tak to už asi vrátit nepůjde :) Tak jsem si v obchodě umyla z kolene štěrk a polila kysličníkem, měli tam ze mě samozřejmě děsnou prču :) Nastavila jsem si sedlo a vyzkoušela řidítka a naštěstí dobrý :) A jsou dokonce výrazně lehčí, než ty minulý, takže super (a už je mám i označené.)
Zážitkové odpoledne ale ještě pokračovalo :) Nejdřív jsem po pár kilometrech zjistila, že jak mi sundavali brzdy atd., tak mi sundali i kroužek, na kterém jsem dostala plastové výplně na cestu do brzd, když sundám kolo. A zapomnělo se na to. Takže jsem se musela vracet a už jen, jak mě viděli ve dveřích, tak bylo jasné, že čekají zase nějakou perlu.
Zarážky se našly a já se konečně vypravila domů. Ještě, že jsem se vracela, protože díky tomu se mi poštěstilo předjet takovou speciální skupinku bruslařů. Pravidelně na stezce potkávám pána na bruslích, jezdí jen v šortkách, sportovní postavu, opálenou, ale vězte, že mu táhne tak na sedmdesátku - ovšem jediné, jak je to poznat, jsou bílé vlasy a ehm, pružnost kůže. Jinak je to určitě duší a tělem mladík, protože jezdí jako drak a jezdí snad každý den několik hodin, protože ho potkám skoro vždycky. A dneska jela skupinka, vedl ji tenhle pán a za ním asi čtyři další, docela výrazně mladší. Sotva mu stačili, ten poslední na mě dokonce křičel, jestli se může chytit, že jim moc nestačí. Jeli skoro 30km/h.
Pokaždé, když ho míjím, cítím obrovský obdiv a přemýšlím, jak to dělá - jako že bych taky v takovém věku chtěla takle drandit na bruslích :) Zkrátka s takovým tréninkovým nasazením, rychlostí, ani vytrvalostí tam nikoho jiného nepotkávám, natož v takovém věku a hlavě s takovou obrovskou radostí, kterou do toho dává. Ovšem tentokrát mě za chvíli předjeli zpátky. Ale pak jsem zase předjela já je, ale za chvíli mě zase vzali zpátky. Jeli většinou tak kolem 25km/h. Fičel slušný vichr a já fakt měla na tom kole co dělat. A oni mě předjeli na bruslích! Byla jsem z toho úplně paf :) Respekt!

P.S.: Koleno je lepší, ale že by se mu chtělo na závod, to si nejsem jistá. Bolí stále občas i při chůzi. Nabídka z minulého příspěvku je stále platná a pokud ji nikdo nevyužije, tak propadne :( Tak se konečně někdo odhodlejte!