První běh do práce

by Martina August 21, 2012 5 comments

Advid psal do minulých komentářů, že mám prý psát častěji. Tak teda píšu :)
Včera panovalo rekordní počasí - rekordních 40.4 stupňů naměřili jen několik kilometrů od nás. V autobuse po cestě domů bylo alespoň 50, normálně se pod námi tvořily loužičky z odkapávajícího potu a cizí lidí se dávali vesele do řeči, jak je to strašný, tyhle hypermoderní autobusy kde se prakticky téměř nedají otevřít okna. Zkrátka saunování bylo včera v ceně.
A tak, když jsem po tomhle zážitku včera dorazila domů a koukala do svého tréninkového plánu na tento týden, kde mám na dnešek alespoň krátký běh (a večer masáž, hurá :), říkala jsem si, že odpoledne po návratu z práce, až bude zase přes 30, tak se k běhu určitě nedokopu. To budu zase sesmažená z autobusu a bude se mi chtít tak akorát lehnout si do studený vany. A tak proč nejít ráno, že? Protože ráno jsem rozespalá a pochybně se motám, nebo by to bylo moc brzo po snídani a nebo bych se vrátila moc pozdě z práce, protože bych tam přišla moc pozdě… takže to bylo jasné: poběžím kus cesty do práce.
Počasí se přes noc trochu umoudřilo a v pět ráno bylo příjemných 23 stupňů s lehkým deštěm. V klidu jsem si dopřála snídani a v běžeckém a žabkách, s batohem na zádech, kde jsem měla oblečení a boty do práce, jsem sedla na autobus. Následovala romantická cesta přívozem. Přívoz miluju. Nejen tu cestu, ale i to čekání. Čekat někde na autobus na zaplivané zastávce, to má člověk jen plnou hlavu toho, kdy už to pojede… ale čekání pa přívoz, v zeleni u řeky, pozorovat kachny a mladé, ještě šedivé, labutě, červánkovou oblohu, trénující veslaře, to je nádhera a spíš si vždycky říkám: "Ještě chvíli, ještě nejezdi...".
Ale zpátky k tématu :) Na přívozu jsem uklidila žabky do batohu a hned po přistání jsem vyběhla. Samozřejmě jsem si vzpomněla na Honzu - to je jeho trasa (pidičást jeho trasy). Cesta byla nádherná, kolem řeky. Ptactvo, spící bezdomovec, kaluže na chodníku, takové to měkké ranní světlo. Možná i jen tohle stačí k tomu, aby to z člověka udělalo ultračlověka. Možná je to ono :) Na nábřeží sice zase v obvyklých místech nepořádek, střepy, láhve a kelímky, ale na to už jsem zvyklá z kola. Co mě ale potěšilo, po předposledním mostem stála okolo stezky skupinka mládeže s kytarou, bavili se a povídali. Chvíli jsem měla podezření, jestli tam ten binec není po nich, ale na to vypadali moc střízlivě. Jak jsem probíhala mezi nimi, začali hrát a skandovat, ať se s nima usměju, že je na světě krásně. Měli pravdu, bylo úžasně. A tak jsem až do práce doběhla s úsměvem na rtech.
Doufám, že budu takhle běhat častěji. I když se zima nemilostrdně blíží, je ještě daleko. Ještě aspoň párkrát to snad letos dám :)
A teď z jinéhou soudku. Už to začíná být jisté, v říjnu snad budu dělat dobrovolníka na Londýnském půlmaratónu kolem Hyde parku. Hrozně se těším. Podle toho nadšení a energie, která z organizátorů úplně čiší a sálá, to bude obrovský zážitek. Všechno se zda být úžasné propracované, od trati až po dobrovolničinu. V přihlašovacím formuláři dokonce můžete napsat, jestli tam jdete s nějakým běžcem a podle toho, kdy se očekává, že doběhne, tak vás zařadí do dobrovolnické skupiny, abyste mohli skončit, až bude v cíli a mohli se mu věnovat a nemusel na vás čekat, až skončíte atd.
Zatím to na mě působí neuvěřitelně pozitivně, že to není jen byznys, že skutečně jde o to, aby si ho každý mohl úplně nejvíc užít. A taky za poslední tři roky se jim povedlo vybrat 11 milionů liber pro různé charity. Takhle to má vypadat...