Olomouc

by June 23, 2013 12 comments
Letošní ročník se nejdřív trochu tvářil, jako že to úplně nevyjde: Leona nepoběží, Jany kamarádka odřekla, Sára nemá naběháno... ale nakonec se vše v dobré obrátilo a jely jsme: já, ségra, Leona, Sára a její přítel a Jana - ideální počet do vlakového kupé :) A přesně tam přišel první nezapomenutelný zážitek.


V Pardubicích přistoupila Jana. Jen, co si sedla, Leona se vymrštila ze sedadla a začala gratulovat. Janě a mně, k narozkám (opožděné gratulace jsou stejně nejlepší - je to skutečný překvapení:). A najednou, rozepnula batůžek a vyndala dvě obrovské papírové krabice. Do teď nechápu, jak se jí tam kromě těch krabic mohlo vejít ještě něco jiného, natož všechno, co bylo potřeba a co já jsem táhla v kufru :) Pro každou z nás vláčela krásný dortíček! :) A dokonce i lžičky pro všechny! Naservírovali jsme každému kus dortíku na kus krabičky a nebo do víčka od kafe, dokonce i stevard dostal ochutnat.




Ačkoliv předpověď slibovala teploty okolo 22 stupňů s deštěm, vystoupili jsme do tropů, kde nebylo mráčku. V hotelu jsme se orosili, jen co jsme vešli. Slunce se nemilosrdně opíralo do okenních tabulek a my se rosili a rosili :)
Po obědě jsem nejdřív zkusila Leony Orofar na to bolení v krku, co mě trápilo. Vůbec to nepomohlo, možná spíš naopak. A tak jsme skočily za roh do Lidlu pro pomerančovou zmrzlinu a hned bylo líp :)
Ležely jsme na pokoji (oblečené minimálně, ale stejně úplně přehřáté) a povídaly a smály se. Než by řekl švec, bylo půl šesté. Čas na chladící sprchu, převléct a vyrazit na start.

  Sáry osobitý střečink :)


Jana působila jako profík :)

Jana běžela celou půlku, my se Sárou jsme daly dohromady štafetu: Sára první desítku, já ten zbytek. Zbytek výpravy fandil a podporoval nás.
Start se přiblížil. Horním náměstím zněl tlukot srdce, výstřel a Vltava. Dav běžců se pomalu posouval, Leona úplně na měkko povídá, jak je dojatá. A já na to, no, já si poněkud nečekaně... říhla :D Trochu jsem pokazila kouzlo okamžiku, ale mělo mě to varovat...
Zašla jsem si na dolní náměstí na předstartovní masáž. Narazila jsem na pána se zlatýma rukama, parádně mě během několika minut uvolnil záda. Pomalu jsme se vydali na místo předávky.





Sára sice vypadala, jako že už k nám snad ani nedoběhne, ale přiběhla v očekávaném čase a nakonec ještě zvládla mávat a smát se. Předpisově jsme si předaly a najednou jsem se octla v jiném světě. Z tratě to celé vypadá úplně jinak. Garmin mi pípal, jak byl nastaven - střídat chůzi a běh. Ale copak jsem mohla jít, když všichni okolo běží? A tak jsem se asi kilák nebo dva držela jen v běhu. Ale jakmile jsem zmerčila první osobu, co přešla do chůze, taky jsem si odpočinula :D A pak už jsem střídala běh a chůzi podle pípání. Celkem brzo jsem si všimla Jansy. Jansu vlastně vůbec neznám. Ale byl vysoký, v neonově žlutém tričku a na zádech měl nápis Jansa :) Běžel celou dobu v tempu něco mezi 6 a 7 minutami na km. Během bežeckého intervalu jsem ho pokaždé předběhla a během chodecké přestávky mě vždycky předehnal zpátky. Když už jsem ho předbíhala asi po desáté, povídám mu, že je dobrý orientační bod a že si díky němu držím přiměřené tempo. Zafuněl, že mě už taky zmerčil a ho to pěkně vytáčí, jak ho pořád předbíhám :D
A najednou, z ničeho nic, kolem půlky závodu, Garmin napsal, že má plnou paměť (to už psal dřív) a že končí. Jak končí? Tak snad přemaže to staré, ne?! Náfuka jeden předraženej, moc dobře ví, že je to už všechno uploadnuté a že to může smazat! Ale on né, ať si to prý pěkně promažu ručně. Takže od této chvíle spočinula veškerá zodpovědnost na Jansovi. Mým úkolem teď bylo, sledovat jeho.
Za odměnu jsem ho psychicky šetřila - nepředbíhala jsem ho, vždycky jsem ho jen nenápadně doběhla a přešla do chůze.
Byl hic. Nezdálo se to, ale byl strašnej hic. Nikdy, skutečně nikdy, jsem si nedávla na závodě houbičku za krk. Přišlo mi to jako zbytečnost, navíc to nevypadá elegantně, dělá to hrb za krkem... ale tentokrát jsem ji tam měla celý závod. Cítila jsem, jak jsem rudá, jak se přehřívám. Pila jsem vodu, chladila se houbičkou, proběhla pod sprchou... ale pořád mi byl hic. Do toho mi mírně stávkoval žaludek. Pálila mě žáha, vzduch i kdovíco ještě se mi hrnuly zpátky do krku. Fuj. Tep nebyl moc vysoko, nohy moc nebolely, jen mi bylo strašné horko a nepříjemně kvůli tomu žaludku. Do toho mě bolelo v tom krku. Byla ta konstantní krize, skoro celý závod. Na druhou stranu, to nebyla až tak moc velká krize. Vlastně to možná ani krize nebyla. Prostě mi bylo jen blbě a vedro :)
Ale zpátky k Jansovi. Od půlky se tedy moje myšlenky točili jen kolem něho: "Jansa už je daleko, je potřeba popoběhnout." "Ha, mám tě, Janso!" "Janso, ty snad zrychluješ?" "Kdybys Janso tušil, že jsem ti pořád v patách, hahahá!"
Asi tři kiláky před cílem jsem na občerstvovačce nenápadně předběhla. Od té chvíle to bylo jenom: "Kde je Jansa?" "Je to dobrý, Jansa mě ještě nepředběh." a "Makej, nebo tě Jansa dá." Nakonec mě Jansa nedal! Muhehe :D (Nutno podotknout, že to nebyl štafetář, ale běžel tu výheň celou :)

Jo, trochu zdrchaná...

Všimněte si jména týmu ;)


Do cíle jsem ze sebe vyždímala poslední zbytky chladu a zasprintovala jsem, s kličkovanou ze strany na stranu mezi diváky, protože tolik dětských ručiček napřažených na plácnutí se zkrátka nedá odmítnout. Když jsem probíhala cílem, pán přede mnou se skoro zastavil, slavnostně a radostně vyhodil do vzduchu všechny houbičky, co měl a začal poskakovat a tančit nějaký oslavný taneček :)
Daly jsme s holkama večeři a vrátily se do hotelu. Nalezly jsme čtyři do výtahu, který vypadal, že byl dimenzován tak pro dva. Dveře se zavřely. A najednou jsme zjistily, že tam nejsme sami! Byl tam s námi komár! Obrovský komár. Několikavteřnou paniku doprovázenou jekotem ukončila až Leona přesně směrovanou ránou. Ráno tam ještě byl. Asi tam bude připlácnutý napořád :)



P.S.: Jsem to tentokrát celé běžela v pětiprsťákách. Na nohách mi pořád straší ty děsné puchýře z minulého týdne. Nějak moc v nich teď běhám. Už abych je zase sundala :)

12 comments:

  1. Směju se celý článek, Janso :oDDD

    ReplyDelete
  2. A to jsem tam jeste nenapsala o pristani mimozemstanu na nadrazi ;)

    ReplyDelete
  3. :-)) Chudák Jansa. Kdyby kolem mě poskovala taková trhlice v pětiprsťákách, asi by mě švihlo. :D

    A nejlepší je ta fotka, jak máš radost z dortu, ta je prostě dokonalá. Sářin strečink se mi taky moc líbil, no prostě piš víc. :)

    Jo a ještě jsem si představil, jak se Leona vymrštila ze sedadla a málem jsem spadl ze židle. :-D

    ReplyDelete
  4. Jé, vy sedíte na želvě. Já napoprvé koukal jen na nohy. :D

    ReplyDelete
  5. Advid: Proto jsem ho taky pak setrila ;) :D Jj, byl to dokonaly vikend :)

    ReplyDelete
  6. Pěkná akcička a ještě lepší její popis :))

    ReplyDelete
  7. Pěkně jsi to popsala, ještě teď se směju :-)
    Zuzka Součková

    ReplyDelete
  8. Ty dorty jsou úžasné!

    Dobrá jste partička koukám ;-) gratuluju

    ReplyDelete
  9. Takovej krasnej vylet, s dortickama, behanim, komarem a Jansou - to nemelo chybu!

    ReplyDelete
  10. Krása, musela to být super "jízda" :-))) Jansa byl pořádnou motivací - chce to si najít na každý závod svého Jansu :-)))))) a je o zábavu postaráno. Fotečky jsou luxusní!

    ReplyDelete
  11. zuzu, ll: Dekuju :)

    Terka: jj, to jsme :) Koukam na Tvuj blog, vypada velmi motivacne! Uz ho mam v zalozkach, hned jak budu mit cas, ho prectu :)

    April: :)) Nemelo!

    Bezkyna: Diky :) Taky zajimavy blog, ten Tvuj :)

    1bubobubo: Jj, bez Jansy by to nebylo ono!

    ReplyDelete