Baroko desítka - navzdory všemu

by Martina September 08, 2013 23 comments

Náš gang

Najdi rozdíl (nápověda: někdo se prohodil s fotografem;)

Je čtvrtek, 4:45. Z ničeho nic se budím. Ha! Přesně teď mi má zvonit budík, jsem dobrá. Čekám. Nic. Pořád čekám. 4:47. Nic. Kruci. Krám jeden nespolehlivej. Kontroluju, má zvonit a nezvoní. Jaké štěstí, že jsem se vzbudila i bez něj. Vylezu z postele, otužím si břicho, slupnu tyčinku, napiju se a oblékám. V kolik že mi jede autobus. V 6:03? Cože? Proč jsem si dala budík na 4:45?! Co teď budu tech 45 minut dělat?? Jsem ale trdlo. Spát? Ne. Co když by zase nezvonil... dávám kratší jógu a vyrážím.
Vyrážím na svůj běžecký trénink. Trénuju teď ve skupině s mistryní světa. Fakt, nefalšovanou mistryní světa. To jsem teda ještě tou dobou nevěděla... takže jsem zkrátka jela na Stodůlky, kde jsem měla sraz s Ivou a se ségrou a kde jsme strávili krásnou společnou ani ne hodinku běhu.
Jsem tam jako první, začínám kroužit a čekám, až se holky připojí. Nejde to. Cítím zablokovaný kotník, poctivě ho rozcvičuju. Daří se. Ale nohy jsou jako z kamene, hlava je dneska přímo odporně líná. Krize jako blázen. Naštěstí už jsme všechny a tak nezbývá než přestat přemýšlet a začít se snažit. Nějak jsem to rozběhala. Dozvídám se, že Iva je mistryní světa a jak to vlastně celé bylo. Neuvěřitelné, vtipné, obdivuhodné, dojemné, zkrátka celé ráno mi ta historka rozsvítila. Iva je zkrátka borec!
V práci svačina a ... a práce. Všem okolo je horko, mně je zima, husí kůže mě neopouští několik hodin v kuse. Před obědem se mě kolegyně ptá, jestli jsem OK, že mám fialové rty. A má pravdu. Teplý oběd dělá divy. Odpoledne se situace otáčí. Potím se, kůži mám studenou, ale je mi hic. Na poslední chvíli se mi dostává pozvání na obchodní večeři. No odmítněte... luxusní jídlo s luxusním výhledem a ještě k tomu "neformální" atmosféra. Okolo půlnoci se rozcházíme. Jsem spokojená, příjemný a užitečný večer. Jenom jsem dost unavená. A pořád se potím. Dochází mi, že mám asi teplotu. Poprvé v životě se tak neskutečně těším do postele, že odmítám půl hodiny čekat na autobus a platím si taxíka.
Šup do postele. Noc stojí za starou bačkoru. Bolí mě břicho, přemýšlím, kudy půje večeře ve, potím se, je mi zima, je mi vedro, pak zase zima... ráno přemýšlím, jestli vůbec pojedu do práce. Nakonec jsem se vyhrabala.
Ale ani večer to pořád není žádná hitparáda. Volám Leoně, že možná nepřijedu. Potřebovala jsem slyšet, že když mám teplůtku, tak mám hezky ležet doma a odpočívat. Ale to jsem se spletla :) Dozvídám se, že musím přijet aspoň fandit. Hm, to se tam mám jako postavit a vysvětlit Stínovi, že jsem sice přijela, ale nevyklušu ani desítku, protože mi vlastně nic moc není? Zůstat doma by bylo o tolik jednodušší! :)
Padám do postele. Nemám nic nachystáno, nevím, kde to je, nevím, kudy se běží... nastavuju budík na 5:15. Ráno se rozhodnu.

Ráno se budím a první, co zkoumám, je, jak mi vlastně je. Zjisťuju, že to není tak zlé jako včera. Vlastně, až na to, že bych klidně ještě půl dne spala, se cítím dobře. Teplota tak na hranici. Vsadím se, že mi nic není, že je to jen mé oblíbené PMS. Jedu. Vyklušu.

Běžecké botičky od April :)

Zjišťuju, že jsem nevyprala. Vytahuju smradlavou podprsenku, která ležela od čtvrtka v tašce, marně hledám kalhoty. Aha, ty jsou ještě nevybalené z minulého víkendu z Nike běhu... (ty jsou aspoň čisté). Objevuju, že je vidět, že jsem si nestihla ani oholit nohy a už vůbec jsem nestihla nazdobit nehty válečnými barvami. No co, není to módní přehlídka.

Přijíždím za deset minut konec prezentace. Tak akorát. Okamžitě potkávám snad všechny, co znám. Kam se podívám, tam je někdo, koho znám. A poznávám nové tváře, snažím se asociovat s přezdívkami. Sluníčko svítí, atmosféra je úžasná, jsem moc ráda, že jsem jela. Jen, kdybych nemusela běžet. Chce se mi spát. Nejradši bych to zalomila někde na lavičce a pěkně si na tom sluníčku pospala.

Geniální věc: příruční větráček se zabudovaným rozprašovačem!

Vyvstává otázka, jak připevnit čip na kotník, když jsem si nevzala žádnou šňůrku. Ptám se Pavla, jestli nemá náhradní tkaničku. Nemá, ale duchapřítomně ukazuje na dárkovou taštičku, kterou třímám v ruce. Ta má hned dvě tkaničky jako ouška. Geniální. Rozebírám taštičku, beru jednu šňůrku a vážu si jí kolem kotníku. Pro jistotu ještě zabezpečím zavíracím špendlíkem a je to :)
Poslední půlhodinu před startem trávíme s Leonou spolu. Leona je hrozně akční, šla by se rozklusat. Ale já na to nějak nemám. Svoluju alespoň k méně náročné rozcvičce, pro jistotu si rozhýbávám kotníky. Zavírají se mi oči. Asi bych měla sehnat sirky a neinstalovat si je mezi víčka. Ale je mi stejně krásně.
Dračí Hanka nás straší, že začneme a i skončíme během okolo Velké louky. Je skutečně hodně velká, má skoro dobrý kilometr. A je do neviditelného kopce. Taky se dozvídáme, že startujeme asi 2 minuty před půlmaratonci a maratonci. Trochu mě to vyvádí z míry. Strategicky jsem si naplánovala, že se zařadím někam nakonec a tempo těch nejpomalejších maratonců přijmu za své. Ale takhle budu na konci trdlovat sama a ještě se přeze mě za chvíli přežene celé startovní pole těch, kteří běží dvakrát nebo čtyřikrát tolik? No to teda potěš koště, to bude zase trapas.

ll po doběhu :D

Start proběhl tak nějak nenápadně. V davu jsem si sundala boty, povídali jsme si s April, Ivou a Advidem a najednou jsme běželi. Žádná louka! Přímo na trať. Hurá. A ani se přes nás nikdo neprohnal, protože ti chudáci tu louku skutečně obíhali a pak běželi jinudy než my.
Pvní čtyři minuty jsme se s Leonou držely spolu. Moc jsme toho nenapovídali, protože Leona měla sluchátka a dělala, že mě neslyší. Tak jsem si aspoň předváděla, jak si potápěči ukazují rukama a jak se ukazuje žralok a jak kladivoun. A pak jsem měla chodeckou přestávku, za kterou jsem byla fakt ráda. Měla jsem se rozběhat... A tím mi Leona utekla :)
Ale vůbec jsem neběžela sama. Celou cestu byl někdo poblíž, pořád jsme se s někým předbíhali, povzbuzovali a občas i trochu popovídali. První asi třetina byla báječná. Lesy, počasí bez chybičky, cesty hliněné bez štěrku, občas trochu asfaltu, ale naprosto minimálně. Cestičky, že skoro nebyly vidět - vystlané mechem (nejpohodlnější boty na světě), jehličím, nebo jen obyčejná hlína. Občas jsem přešla do chůze, jak mi pípal Garmin, nebo když byl kopeček, kde nemělo cenu běžet.

Jenže pak přišla prostřední část. Všechno stejně krásné, jen ty pohodlňoučké a měkkoučké lesní cestičky začaly být vysypané hnusným ostrým štěrkem. PROČ? Proč jsou skoro všechny stezky v Čechách poštěrkované? Co je špatné na staré dobré hlíně pokryté jehličím, trávou nebo mechem? Takže jsem se několik kilometrů tak trochu rozčilovala nad těmihle otázkami. Pořád jsem popocházela, snažila jsem se běžet u kraje nebo prostředkem, když to tam bylo o trochu lepší. Jakmile byl metr nebo dva bez štěrku, hned jsem popoběhla, jen abych zase musela zastavit a baletit na štěrku na dalších metrech. Energie byla. Ale ten štěrk zkrátka neumím. A lidi mě samozřejmě předbíhali, což mě rozčilovalo ještě víc. Ženský s houbama v ruce, důchodkyně, zkrátka všichni. Grr :)
Naštěstí všechno jednou končí, i štěrkové cesty. Poslední třetinu jsem běžela témeř bez zastavení. Strašně se mi chtělo běžet a nechtěla jsem na plýtvat ty krásné cesty bez štěrku na chůzi. Do té můžu přejít, až zase bude poštěrkováno.
Značení kilometrů bylo asi o 250m posunuté. Všechno nasvědčovalo tomu, že celá trať bude asi trochu kratší. Zbývalo ještě asi 500m a už vidím v dálce cíl. Jo jo, bude to asi o 250m kratší. Běžela jsem na pohodu, protože přece jen jsem věděla, že dnes nemám svůj den, nechtěla jsem tělo moc zatěžovat. Ale posledních 250m, tak to trošičku rozeběhnu, jen o maličko víc... Pár metrů před cílem ale najednou hradba dobrovolníků. Louka! Oni nás ještě vedou na tu louku! Na louce to pražilo a smažilo. To je něco pro Leonu, říkám si. Asi ve třetině louky už byla desítka za mnou. Jenže do cíle to bylo ještě dobrých 500, možná i 700m. Tak s tím jsem nepočítala. Ale přece už teď nepřejdu do chůze, už jen kousek! V poslední zatáčce, když mi přestalo svítit sluníčko do očí, vidím, jaká je situace. Asi 30s přede mnou běží Leona. A někde v půlce mezi mnou a ní Iva a April. To se tam hezky sejdeme, raduju se.

12Honza na stupních

Dobíhám poměrně utavená. Beru si vodu a koláček a všímám si, že Iva nejednou leží za pořadatelskou budkou, Leona ji drží nohy nahoře a manžel jí polévá hlavu vodou a fotí. Iva se tváří, že to vůbec není dobré a tak voláme zdravotníka. Dostáváme karimatku a čekáme, jak se situace vyvine. Leona se raduje, že utavila mistryni světa a všichni se tomu smějeme jak malé děti. Je to jasné, Iva není zvyklá běžet tak pomalu = dlouho. Nakonec se z toho Iva pomalu oklepala a zase jí bylo fajn.
Zbytek dne trávíme posedáváním, poleháváním a postáváním na louce. Regenerujeme svaly pomocí párků s hořčicí a Sprite. Čekáme, až všichni doběhnou.
Zase se mi chce strašně spát. Na sluníčku je mi vedro, ve stínu zima, žaludek občas trochu plave, motá se mi hlava. Ale co. Nic se po mě nechce, tak zkrátka polehávám a odpočívám, nasávám atmosféru a přírodu, cítím se šťastná.
Někdy odpoledne se slavnostně rozloučíme, to je akce asi na půl hodiny, spousta podávání rukou, objímání a pusinkování :) A pak společně vyrážíme k autům. Tam už se loučíme jen stručně a hurá domů.
Cesta domů se mi zdá o dost kratší než ranní cesta tam. Doma pořádné večeře a tolik očekávané postel :) Za rok chci jet zase!