Do Prčic!

by May 18, 2014 10 comments
Pochod Praha-Prčice, celodenní odtučňovací kůra spojená s pravidelnými a vydatnými bahenními zábaly dolních končetin aplikovaných ve vlastní pohodlné obuvi - kompletní zážitek včetně několika oplachů přírodní dešťovou vodou za atraktivní cenu 30 Kč. No nekupte to!

Celé to začalo už dva roky zpátky. Katka rozmrzele vykládala, jak chtěla dojít do Prčic, ale zbytek party jen zdržoval a pak se vzdali. A že za rok pudem spolu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že se mnou to lepší nebude, protože ji moc dobře znám a vím, že Katka je někdo jak Chuck Norris - tu nic neporazí, energie má nekonečně, nic jí nebolí... Nebo možná jako Kobra 11, protože její tempo je vražedné...

Loni to nevyšlo, měla jsem chřipku a byly povodně. Jo, to se mi tenkrát ulevilo, když mě chřipka zachránila před pochodem. Ale letos, nic. Zdravá jako řípa, musela jsem vyrazit. Moje panika vrcholila v pátek večer. Snažila jsem si sbalit oblečení, ale počasí bylo šílené, byla jsem přesvědčená, že ať si vezmu cokoliv, bude mi zima, protože bude zase fičet ten severní vítr a bude lejt. A představa vesele si poskakující Katky vedle mě, až nebudu moct... Vůbec jsem nechápala, proč se balím, proč tam jedu, proč se prostě nezamknu doma a nezalezu si do postele. Byla jsem přesvědčená, že i když tvrdí, že "kam dojdem, tam dojdem", stejně bude chtít jít až do konce. A že letos to budu já, kdo bude zdržovat a remcat. A to ještě prohlubovalo totální paniku. V důsledku svého duševního stavu jsem udělala jednou z mnoha blbostí následujících 24h. Místo malého běžeckého batůžku jsem sivzala skoro krosnu a malý baťůžek jsem si pro jistotu nevzala ani s sebou ke Katce. David na mě před odjezdem starostlivě koukal, snažil se mě uklidnit a nakonec rezignoval s tím, ať hlavně napíšu, že jsem dojela v pořádku.

Ke Katce jsem dorazila asi v půl deváté, lilo jako z konve. Dokončila jsem přípravy oblečení a jídla na zítra. Co bylo hotové, jsem rozdělila do sáčků, chia semínka nasypala do lahve, ovoce a zeleninu nachystala na linku, abych je ráno umyla a nakrájela. Kolem půl desáté přijela Katka, byla v tom lijáku na kole na volejbalu... ideální regenerace před výkonem. Popovídaly jsme, koukly na počasí, půjčila mi na zítra kalhoty (měla jsem jen se širokými nohavicemi, které se strašně pletou pod nohy, zvlášť když nasáknou vodou) a kolem půl jedenácté jsem usla jako dřevo.

V noci jsem se párkrát na pár vteřin vzbudila a buď jsem v duchu zajásala, protože zrovna nepršelo, nebo jsem zoufala, protože lilo. Ve 3:40, 10 minut před budíkem, jsem se vzbudila a nepršelo. Jo! Honem vstávat, oblíkat, krájet a pytlikovat. Dokonce jsem stihla i vydatnou snídani. Před pátou jsme už seděly v autě a před půl šestou jsem už byly na trati.

Původní plán, střídat minutu chůze a minutu běhu, vzal za své, protože jednak se drala ven moje ultimátní snídaně a navíc jsem neměla dobrý pocit z achilivek. Katka to naštěstí nekomentovala, oběma nám bylo jasné, kdo je slabší článek a tak se od začátku snažila mi to ulehčovat, jak to šlo. Ne, že by tedy nehnala jako splašená antilopa a neměla hromadu poznámek, jak nás všichni předbíhají, ale bylo vidět, že se hodně krotí kvůli mně a že ji skutečně vytáčí, jakým šnečím tempem jdeme, ale že se snaží mi to nekomplikovat, dokonce mi ustavičně nabízela, že mi ponese tu krosnu, což mě samozřejmě přišlo strašně blbé, proč by měla tahat krosnu, když je to jenom moje vlastní blbost.

Všechno šlo dle očekávání. Protože jsem letos neurazila indiánským během ani 15 km, krize přišla kolem 15 km. Vlastně to možná bylo už na 12, kdy jsem začala být seriózně zdeptaná, dle očekávání, jak byla Katka pořád o dva tři metry přede mnou a vesele poskakovala a povzbuzovala mě k vyšší rychlosti, zatímco já se snažila držet tempo, které jsem schopná udržet co nejdéle. Snažila jsem se jí vysvětlit, že zatímco ona chodí a běhá desítky a stovky kilometrů s kočárem, já dojdu 100m na zastávku a pak 100m do kanceláře a o víkendu si s ní jednou týdně vyklušu. Pocení na TRX, cvičení na záda a jóga se do běžecké ani chodecké vytrvalosti zkrátka nepočítají. Katka kontrovala, že přeháním, že chodí 5, maximálně 10, ale já moc dobře vím své.

Na 21. km Katka nadšeně vykřikla: "Sem chodíme na procházky! " No nezabili byste ji? :-D

Co 5km jsem si dávala svačinu, kombinovala jsem tyčinky, ovoce, zeleninu, vejce na tvrdo a dokonce jsem si dala i šunku :-) a halva jako desert. Asi 20 km to fungovalo, pak jsem musela začít jíst víc ovoce a tyčinek, protože na dveře klepal hlaďák. Přece jen nejsem zvyklá na takové vzdálenosti.

Zkrátka krizičky střídaly krize a já byla fascinovaná tím, že i krize, co se tváří úplně kriticky, za chvíli jednoduše zmizí. A Katka trpělivě držela mé šnečí tempo a nosila mi batoh, když jsem svačila. Zastavit nebo zpomalit totiž nepřipadalo v úvahu, to jsem si netroufala ani navrhnout.

Hodiny plynuly a nám docházela témata k řeči, ale většinou jsme šly ve skupině a tak jsme mohly poslouchat cizí historky. Nuda to rozhodně nebyla. Teda Katka říkala občas, že se nudí, ale já jsem prostě jen šla a šla a pocit nudy jsem určitě neměla.

Krize se držely déle a déle, ale pořád se střídaly. Vždycky za chvíli začalo něco bolet víc než to před tím, tak to aspoň nebylo monotónní. Když už svaly skutečně nechtěly jít, tak jsme se na chvíli rezeběhly. Teda to byl spíš jak klus zombie, ale zapojily jsme jiné svaly, tak to na chvíli trochu pomohlo.

Ale pak už nešlo ani jedno a já si začala říkat, že možná nastal čas to vzdát. To jsme právě dorazily na 28. km, kde jsme měly jedinou, asi 5 min přestávku - došla jsem si na čistý záchod s toaletním papírem :-) Za těch pár minut jsem se nějak zregenerovala a kde se vzalo, tu se vzalo, odhodlání, vydržet ještě aspoň na další kontrolní bod - 43 km. To bych ten maraton aspoň někdy ušla, ne? :-) Ještě ráno mi 15km přišlo jako dlouhé a teď na pokraji sil už mi to přišlo jako jako skoro nic. Asi se mi nedokrvoval mozek nebo co. Zkrátka jsme vyrazily dál. První asi 2km šly, ale pak začalo strašně bolet právě chodidlo ze strany. Dělala jsem, jako že nic. Takových krizí už dneska bylo a zase odešly... Jenže tohle se nechtělo vzdát. Už jsem nevěděla, jak šlápnout, abych netrpěla. A pak to Katku napadlo: "A proč máš vůbec ty boty? " Ha! Sundala jsem pravou a bolest se hned zmenšila o 80%. Za chvíli jsem jen tak z radosti sundala i levou. Hliněné a travnaté cesty byly dokonalé. Ale pak zase přišel ostrý štěrk a musela jsem se obout. Jsem udělala velkou chybu. Nechtěla jsem (se) zdržovat a tak jsem nohu jen ometla a obula. Bolest v chodidle se vrátila plnou parou. A k ní se za pár set metrů přidali vznikající puchýře. To asi ty zbytky hlíny mezi nohou a botou, došlo mi. Kruci. Aspoň jsem si vzala ponožky a pajdala dál. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli víc bolí puchýře, nebo to chodidlo uvnitř. Ale puchýře nakonec postupně tenhle stupidní souboj začaly prohrávat.

Nepomáhalo chodit, nepomáhalo běhat, nepomáhalo svačit ani pít, vůbec nic. Pomáhalo chodidlo odkřupnout, ale při každém dalším kroku to zapadlo zpět a zase to bolelo jako čert. Katka na mě musela co pár minut někde čekat. Viděla jsem, jak moc chtěla běžet dál až do cíle, naplno, ale nechtěla mě tam nechat. "S tebou už příští rok nejdu, " zcela bez emocí, ale pevně povídá. V duchu se mi strašně ulevilo.

Posledních asi 5 km k další kontrole byl očistec. Přecházely nás davy lidí, já nevěděla, jestli dřív padnu vyčerpáním nebo bolestí. Došlo mi, jak mě to i přes to všechno ale strašně baví. Zase jsem se dostala o kus dál. Nový vzdálenostní rekord, pocity za hranicí představivosti. Třeba něco podobného inspirovalo E.L. James k napsání 50 odstínů šedi. Bolí to jako čert, ale stejně to je úžasný pocit. Katka zavolala V., aby me odvezl a já se s křečovitým výrazem a přestávkami plácala dál. V lese mě stejně nikdo nevyzvedne, musím dojít ke kontrole. Ta nakonec byla až na 44. km. Kilometr před ní jsem myslela, že budu brečet. Kde je? Už tu měl být! A Katka mě utěšovala, jak kdybych měla umřít :D Těším se na její blog, ta se mnou musela mít zážitek...

Sedím v autě, z posledních sil do sebe soukám housku a minerálku. Katka a V. na mě koukaj divně. Aby ne, když jsem říkala, že nevím, jestli dřív omdím a nebo se pozvracím. Ale měla jsem radost, že Katka pokračuje a konečně ji přestanu brzdit. Myslím, že někdy tou dobou jsem ji řekla, že s ní příští rok určitě taky nechci jít :-)

V. mě odvezl ke Katce domů, po cestě jsem si ještě koupila pizzu. Rychle jsem si dala teplou sprchu, což bylo docela náročné vzhledem k tomu, že jsem nemohla skoro chodit a do toho jsem měla příšernou zimnici. Snědla jsem většinu pizzy a teplý čaj, ale nestačilo to, zimnice se nedala zastavit. Nakonec jsem asi 2h klepala zubama pod peřinou, než se to zlepšilo. Kolem sedmé večer Katka dorazila, šťastná jako blecha. Došla to až do cíle, úplně hravě. Chvíli jsme si sdělovaly dojmy a pak Katka radostně povídá: "Tak za rok zas, ne?"



10 comments:

  1. Teď vypadám vážně jak sobec a tyran :-D...
    Tak bez emocí, jo? Ve mě se bouřily emoce, že bys koukala :-D. Tempo na mě bylo příliš zdlouhavé, že ty km neutíkaly, nejsem zvyklá chodit tak dlouho, tak jsem se bála, že odpadnu já ;-), ale jinak jsem se samozřejmě nenudila :-). Žes mi vlastně šetřila síly na těch dalších 33 km, jsem pochopila až dnes :-).
    To si piš, že za rok jdeme zas! Může tě zachránit jen jediná věc (a chřipka to není ;-))...

    ReplyDelete
  2. Já se tak snažím tvé sklony k tiranii zamaskovat psaním o tom, jak jsi mi nosila batoh, nenechala mě tam, čekala na mě... A ty to tady pak narovinu přiznáš :-)
    Ehm, uvidíme :-D

    ReplyDelete
  3. :) moc povedeny..
    tak vitej mezi ultras:)... Ja jsem si malem cvrknul,.. jak te zlomilo, na 21km .. sem chodime na prochazky!:)... Asi jako kdyz jsem pri prohlizeni fotek kolegy z jeho vyletu s automobilem po karlstejnsku, pravidelne rikal, jjo, moc pekny.. tady to znam, tady behavam:)..
    Tak za rok zase? Ne?? MSF! 12:)

    ReplyDelete
  4. Ja bych to s tim vitanim neprehanela, dyt jsem to sla, behu tam bylo jak safranu :)
    Doufam, ze na pristi rocnik lip natrenuju. Rozhodne to mam v planu. Takhle to nejde :)

    ReplyDelete
  5. Nožka vypadá dobře :-)...
    Jasně, že jsi ultras, protože jak jsem se právě dočetla, cestou jsme se neustále míjeli s mnoha ultramaratonci (takže jsme šly vlastně stejně rychle jako oni :-) (nemluvě o tom, kolik jsem jich pak předešla :-D...)).

    ReplyDelete
  6. Noha se naštěstí zlepšuje, každý den je v tom velký pokrok, takže si držím optimismus 😃 co kotník?
    Taky po cestě v metru ráno potkávám bezdomovce, ale necítím se jako jedna nich 😉 Ne, to by ode mě byla prostě urážka pro ty skutečné sportovce.. 😃

    ReplyDelete
  7. Fuj, to je ale hnusné přirovnání :-D!
    Ale kdyby ses oblékla jako oni a dělala to, co oni, tak by ses tak třeba začala cítit ;-)...

    ReplyDelete
  8. Jen den na ulici mě homelesakem neudělá ;-):-D

    ReplyDelete
  9. Paráda M a gratuluji. Kousla ses a 44km je pěkná dálka, tak se nepodceňuj. Někdy to prostě nejde :-) a jindy ano :-))
    Letos jsme to s "Kladenskou sekcí" chtěli běžet, ale nakonec mě vyřadil z provozu pochroumaný kotník :-(( (stále jsem rád, že ujdu pár km a o běhu zatím ani nemluvím :-(((). Jinak bychom se na trase potkali :-) No co, dáme si to příští rok :-)))

    ReplyDelete
  10. Dík :-) A hlavně ať to brzo běhá na plno!

    ReplyDelete