Valašské počty

by June 02, 2014 11 comments
Nohu ve škrobovém obvazu jsem měla do konce týdne a prakticky celý další týden mi ještě nebylo příjemné moc stát nebo chodit. A vůbec to byl dost hektické, takže suma sumárum, 0 km po svých od Prčic.

Ve čtvrtek večer opékání prasete a mejdan v práci. V pátek honem sbalit, na chvíli (na oběd :) do práce a vyrazit na skoro 5h road trip směr Valašsko. Balení mi šlo celkem rychle: asi vůbec nepoběžím, maximálně si někde v okolní přírodě vyklušu pár kiláků, takže jsem něco naházela do kufru a vyrazila.

Večer jsem konečně přistála na místě, ale na recepci jsem je pobavila, protože jsem vůbec nevěděla, do které chaty se jedu ubytovat. Holky znám od vidění, maximálně přezdívky. Tak zkouším hlásit Leony jméno a nic. Nakonec jsem jí musela volat (ještě byli na cestě). Holky známé i neznámé se se mnou zdraví, objímají mě a hlasitě a přátelsky halekají a chechtají se. Po pěti hodinách v autě osvěžující, ale únava mi nedovolí v jejich společnosti zůstat moc dlouho. Nadšení Báječných žen v běhu je zkrátka slyšet na míle daleko. Bydlím v druhé chatce, o trochu klidnější.

Během večera ještě několikrát probíráme, co budu dělat zítra. Sama nad tím pořád přemýšlím. Úplně se na to vykašlat? To se mi nechce, je tu krásně, to si nechci nechat ujít. Vyběhnout a otočit se dřív (před otočkou)? To budu vypadat jako podvodník! Nevím. Asi se zkusím nějak sunout kupředu a uvidím, jak to dopadne.

Ráno je krásně. Ok, poběžím. Ukazuje se, že na parkoviště u startu to máme ještě skoro hodinu jízdy. Z parkoviště nás bere kyvadlový autobus směr start. Z autobusu přestup na mikrobus. Máme štěstí, na start nás odveze Vlastík - chudák (kdo tam byl, ví :). Do mikrobusu pro 7 se nás i s řidičem nacpe 18 a jedem :-)

Registrace i všechno ostatní probíhá skvěle, je krásně. Kdyby mě ta noha náhodou nebolela, bylo by fajn dát celých 15, už jen pro ty výhledy. Odstartuju a někde to otočím.

Postupně startují běžci na 50km a na 30km. Blíží se čas i našeho startu. Organizátoři vysvětlují, že trať je ve stavu, že nemohou na 7.5km dát občerstvení a otočku, protože se tam nedostanou. "...ale jen si seběhnete 2 km dolů a budete tam... ... se to sice přiblíží půlmaratonu..." Nakonec nám dali hlasovat: buď prodlouží limit na 4h, nebo půjdeme společně kus po trati a tam odstartujeme, abychom to neměli o tolik delší. Děkuji, ale radši to překonám vlastním tempem, říkám si. A asi i všichni ostatní. Jednohlasně hlasujeme pro delší limit a delší trasu.

Odstartovali jsme a já si v duchu počítám. Takže 15km, otočka měla být na 7.5. Ale budou 2 km navíc, takže otočka bude na 8.5 km. Ale co když to budou 2 km tam a pak ještě 2 km zpět? To je na 9.5 km je otočka. To asi mysleli spíš, protože to je celkem 19 km a to už se blíží půlmaratonu....

Z počtů mě vytrhne mírná bolest chodidla. A je to tu. Je to v Prčicích. Ten samý pocit jako před 14 dny. Měla bych to otočit, abych nedopadla stejně. Ale mé druhé já se nedá odbýt. Holka, to jsi šla. Dneska víš, že chůze ti nesvědčí a tak zkoušíš běžet. To bude dobrý. Prostě nechoď a běž a bude to dobrý.

Za další 2 km je bolest už celkem jistá, ale taky je jisté, že ji skutečně nezpůsbuje běh, ale chůze. Hm. Jsem někde na 7 km. Občerstvovačka je tak za 1-2 km. To dám. Teď se přece neotočím. A mé první já kontruje: "Budeš litovat holka, jak se pak dostaneš do cíle, až to bude zase bolet jako sv***?" Ale mé druhé já je neoblomné "Jen si kecej, co chceš. Tohle je běh, to nebude bolet, to půjde. Loni to šlo, co by to nešlo letos? Když nebudu tolik chodit a budu víc běhat, bude to OK!"

Někde kolem 8. km se obě má "já" přestali hádat a shodly se na tom, že tady něco nehraje. Kde jsou běžci, co se mají už vracet a běžet proti? Mé nerudné "já" začalo plácat něco o tom, že občerstvovačka je ještě někde píšerně daleko. Mé optimistické "já" se mu hned vysmálo: "Tak se zpátky běží možná trochu jinou cestou, nebuď takový skeptik."

Netrvalo to dlouho a začala jsem potkávat borce v protisměru. A sakra. To znamená, že občerstvovačka je ještě ukrutně daleko? Ale dyť už jsem až tady, teď se přece neotočím! Trvalo to věky. Plácala jsem se dál a dál a pořád lidi proti. Už jsem se dokonce začala ptát, jak je to daleko k otočce? Ptala jsem se asi 5 lidí. Každý tvrdil, že už jen kousek. Až jsem konečně potkala Leonu a ta mi dala přesnou informaci: "Otočka je na 11.4!" Cože?! To se teda příblížíme půlmaratonu, ale z druhé strany! Ale teď už to teda fakt neotočím.

Občerstvovačka byla luxusní. Meloun, tyčinky, čokoláda, banány, rohlíky, bonbony, ionťák, voda, pivo... Super.

Cesta z pátky byla z počátku náročnější, přeci jen 2 km seběh jsem musela zase vyběhnout nahoru. Ale pak to celkem šlo. Bylo znát, že nejsem mezi zrnem, ale spíš mezi plevem. Tu a tam někdo bojoval s křečemi, tu a tam někdo zvracel, šlečna brečící kvůli bolesti kolena, zkrátka užívačka se vším všudy. Pomoc bohužel všichni odmítali (zůstat na trati s odpadlíkem a čekat na příjezd horské služby by byla dobrá výmluva, jak to nenápadně vzdát).

Někde na 15. km jsem měla mírnou krizi, asi blížící se hlaďák (měla jen něco málo na občerstvovačce a trochu Kubíka od Leony - možná jsem to trochu podcenila). Čas na skvělou veganskou energetickou tyčinku! Radostně jsem ji za pochodu vytáhla z batůžku, roztrhla obal a v tu chvíli, naproto ladným a plynulým pohybem, tyčinka po elegatním oblouku zmizela daleko v roští u cesty. Celá. Ani jsem nezpomalila. Uklidila jsem obal a hledala něco dalšího. Naštěstí jsem měla jestě neveganskou tyčinku z Decathlonu, zase od Leony. Taky bodla :)

Poslední kilometr jsem běžela už snad jen silou vůle. Nohy byly naprosto gumové, stehna a lýtka totálně grogy, chodidlo nedovolilo jít, jen běžet. Teda, on to byl spíš připos**ný výklus, ale sama sobě to nazývám během :) Ale čím rychleji se budu pohybovat, tím dřív budu v cíli, takže nebylo nad čím váhat. Prostě nezbylo nic jiného, než pokračovat. Vlastně už jsem byla v takové dobré setrvačnosti.

A najedou jsem byla v cíli! Leona s foťákem, snad už i učesaná a nalíčená, v naprosté pohodě. Já se musela prvních čtvrhodinu opírat o dřevěné zábradlí, abych vůbec mohla stát. Ale pak už to bylo prakticky jen lepší. Pořádně jsem se oblékla, dala teplou klobásu a čaj a bylo líp. Zima byla, ale rozhodně žádná šílená zimnice, jako posledně. Chodidlo bolelo, ale dalo se to. Joooo! Naprostý zázrak. Tohle jsem vůbec neplánovala, vůbec nečekala. Já uběhla (do kopců teda spíš šla) přes 22km, převýšení skoro 750m. Wow!

Odpoledne jsem měla v plánu odjet a přesunout se asi 200km na jih - na teambuiding. Ale už bylo moc pozdě, byla jsem moc unavená a kolegové po telefonu příliš ovínění na to, abych vyjela. Přespala jsem v Bečvě a ráno se vyhrabala v 6h, abych tam dojela na snídani. Čekala jsem, že tam přijedu, oni se budou pomalu trousit na jídlo, pokecáme, odpočinem... ale jaké bylo moje překvapení, když jsem tam dojela a všichni stáli na parkovišti, věci v autech... Tak alespoň držím prvenství v nejvtipněší době příjezdu - jen pár minut před odjezdem. Ale tak alespoň jsem nabrala kamaráda a nejela těch dalších 300km domů sama :) Mimochodem jsme vzali i stopaře, kteří nám rozmluvili navigaci a navigovali nás prý lépe. Výsledkem bylo, že když vystoupili, tak jsme se ještě asi hodinu motali po vesnicích, než se nám povedlo se vrátit na původní správnou trasu :D Ale koho by to trápilo? Byl to jen další zážitek. Zkrátka naprosto super víkend!

Dnes jsem tedy chodila zase ze schodů pozadu, ale tu radost to nezastíní!

P.S.: Když pominu, že na Valaššku nazývají míli kilometrem, organizace byla naprosto dokonalá. Můžu jen doporučit.

Radost byla tak velká, že ani není vidět, jak jsem měla dost :)

Mno, detail nohy... asi to fotografku něčím zaujalo

Tady je vidět, jak se opírám, jak jsem šokovaná, že jsem to zvládla a jak je Leona úplně v pohodě.

11 comments:

  1. Teď se tedy musím ozvat - Fakt jsem se po závodu ani nenalíčila, ani neučesala ani nic. Jen jsem si rozpustila culíky a vzala si mikinu :o)) Čekala jsem ovšem vtipnou historku: Objednám pizzu, a ono nic... Škoda :oDDD

    ReplyDelete
  2. Aha aha, koukam, ze Hrb se stava novym Barokem... znamenam si! Jinak ta hruza, ze by chuze bolela vic, nez beh, to bych si urcite po ceste ucuravala...

    ReplyDelete
  3. Leona: Jo, to me taky napadlo, ale trochu pozde. Pizza byla skoro na zvlastni prispevek :)

    April: :D Hrb je proste hrb. Dokonalost sama.

    ReplyDelete
  4. Moc pěkný. Žiješ, noha drží pohromadě a ještě kupa zážitků k tomu.

    ReplyDelete
  5. April, příští rok si zkus Hrb napsat do termínovky, zatím snad všichni blogeři a jejich čtenáři plánují účast , to bys neměla chybět

    ReplyDelete
  6. Koukam, ze uz vsichni maji v kalendarich plno:)! Same skvele akce, no to budou dilemata!! :)
    Gratulace k dokonceni, je videt, ze jsi drsnacka.. 12:)

    ReplyDelete
  7. MireQ: Ze jo! Je to bajecny :)

    12Honza: Dik :)

    ReplyDelete
  8. M, veliká gratulace k hrdinskému výkonu! Vím co je to dát horský "vícnežpůlmaraton" s bolavou nohou a smekám před tebou! Nejvíce mě pobavil "útěk" tvé veganské tyčky. Asi si myslela, že v té situaci by ti moc nepomohla a raději "zdrhla" do křoví :-)))))
    Měla jsi stejnou myšlenku - také jsem se chtěl svést na čtyřkolce

    ReplyDelete
  9. Díky. Víc ale smekám já: dát to celé s tím kotníkem, to je výkon! Doufám, že sis to užil ve zdraví. Ať to běhá! :-)

    ReplyDelete
  10. Mě vždycky fascinuje, když někdo v cíli nevypadá jako kdyby ho polili kýblem vody a profackovali, nýbrž jako když se právě vrací od vizážisty nebo z nějaké příjemné procedůry... Grrr.
    Moc mě mrzí, že jsem se nezúčastnila :-(.
    Jste dobré!!!

    ReplyDelete
  11. Jeste bude prilozitosti.. Ted mi Jana psala na FB: http://rubenczal.webnode.cz/. Jeste nejsem rozhodnuta, ale vypada to zajimave.

    ReplyDelete