Každou minutu, každou vteřinu

by Martina January 13, 2012 20 comments

Od té doby, co jsem si před Vánoci koupila Kindle, hodně čtu :) A je to překvapivě motivační. Čtu si hlavně v posilce, když trávím nějaký delší čas na kardiu. Takže možná ta kombinace endorfinů a dojemných příběhů, kdo ví. Každopádně dneska jsem si uvědomila, že se zbytečně honím a trápím za něčím, co asi není až tak úplně potřeba. Ale pěkně od začátku.
Včera večer jsem ležela na lehátku u fyzioterapeuta, obličej v bolestivé grimase - platím mu za to a ještě to bolí jako blázen, proč že já tam chodím? Takže obličej v bolestivé grimase zastrčený v díře lehátka. Mimochodem došlo mi, že jeho nohy bych poznala s jistotou, ale obličej si vybavuju skoro ztěží. Zrovna jsem mu říkala, že vlastně už ani na nic netrénuju, jen si tam chodím cvičit. Po roce a půl plánování a zklamání už nemám myšlenky, že letos to bude olympijský triatlon, příští rok polovičňák... ani se netěším na jarním PIM půlku. Zkrátka nic neplánuju, protože to nemá smysl. Kdo ví, jestli by to vyšlo, akorát bych měla stres a možná zase zklamání.
Závody teď moc nebudou - zvlášť po tom posledním už nemám potřebu se někam cpát, ne vždycky je to dobrý nápad, ne vždycky se to dá užít (i přes velkou snahu). Neříkám si, že už nikdy. Říkám si, že letos asi ne. Možná ani za rok. Ale možná už letos, možná už za rok. Kdo ví :)
A dneska mi něco došlo. Proč já tak ráda jezdila/běhala závody? Protože jsem soupeřila s ostatními? To celkem určitě ne, už jen proto, že často kolem mě nikdo ani v dohledu nebyl :) Protože jsem soupeřila sama se sebou! Pokořovala jsem své vlastní výkony, časy, vzdálenosti, pocity, lenost, zkrátka sama sebe. Člověk prožil nezapomenutelné, v tu chvíli žil skutečně na sto procent. Vnímal tělo, domlouval mu, měl ho rád, fandil mu, byl mu vděčný a zbožňoval ho za to, jak dokáže spolupracovat s hlavou. A stejně tak hlava - s jakým nadhledem člověk najednou viděl své pocity a myšlenky. Jak by řekli znalci východních filozofií, nastala jednota těla a duše, už nebylo tělo a duše (teď ne ta od kola), všechno bylo "jedno". A to to bez závodu nejde? Není to jedno, jestli si běžím sama někde se startovním číslem na hrudi a nebo bez něho? Fanoušek u trati a medaile v cíli sice potěší, ale závod sama se sebou můžu přece vést kdekoliv a kdykoliv. A v čemkoliv! Dokonce bych ho měla vést pořád, každou minutou, každou vteřinou. Závod ve správném držení těla, v nadhledu na věc, být nejlepší, jak dokážu. Uvědomovat si, co dělám, proč to dělám, jako to dělám. Být atlet s každým nádechem, s každým výdechem, držet vzpřímené tělo, být klidná a v souladu se světem, chápat svoje pocity a pocity ostatních, přát a nezávidět, překonávat překážky a krize s nadhledem - jsou ostatně jen součástí tréninku. Celé je to trénink a závod zároveň.
Kvůli tomu, že nemám plán, nemám v diáři datum, kdy se zase  budu tlačit na startovní čáře, přece nemá smysl na všechno kašlat. Všechno je trénink. Všechno, co udělám, může být součástí mého vlastního závodu. Pořád jsem na trati, ať právě dělám cokoliv! Pořád se můžu snažit a být na sebe hrdá, radovat se z pocitu, že to dělám pořádně.