Závod na 5K ve Frankfurtu

by Martina July 22, 2009 0 comments

For English version please use Google Translate service.

Odjezd

V pátek jsem vstala ve 3:20, za deset minut přijel táta, dali jsme si čaj a kafe a vyrazili jsme na letiště. Ještě, že toho tátu mám, jinak bych musela vstávat ještě o hodinu dřív a plahočit se tam MHD. Byla jsem tam už v půl páté, Leona měla v plánu dorazit na pátou a letadlo nám letělo v šest.

Zašla jsem na informace zjistit, jak je to s těmi lithiovými bateriemi. Na letence, kterou jsem si vytiskla, totiž jasně stálo, že není povolené transportovat jakékoli lithiové baterie. Ale podívejte se do notebooku, do foťáku, do telefonu... všude lithiové baterie. Paní u přepážky na mě koukala jako na blázna, že to nikdo neřeší. Nechala jsem si zabalit tašku – ještě, že jsem v ní neměla nic křehkého, protože zabalenou jsem ji dostala zpět v poloviční velikosti, než jsem jim ji podala, dokonce odpovídala povoleným rozměrům příručního zavazadla. Čekala jsem fronty na odbavení, ale nikdo nikde, odletová hala téměř liduprázdná. Odbavila jsem si tašku a za chvíli dorazila Leona se Sárou... Ještě si stihli koupit snídani a vydaly jsme se k letadlu. Při kontrole jim kupodivu nevadila žádná z mých lithiových baterií, ale obrázek mého batůžku na rentgenu byl docela vtipný – přes půlku obrazovky zabíraly podrážky mých silničních botiček :) - co kdyby se mi zavazadlo ztratilo....

V letadle jsem si sobecky sedla k okýnku a hned jsem se vyděsila – všichni ostatní přede mnou i za mnou měli okénka ze dvou skel, ale u mě to vnitřní sklo chybělo. Byla jsem z toho krapet nervózní, ale nakonec jsme nespadli a za necelou hodinu přistály ve Frankfurtu. Už, když jsme kroužili nad městem, byly vidět blesky a míjely jsme bouřkový mrak. Ještě, že jsme měli domluvený hotelový odvoz, protože Frankfurt byl po příletu pod jednou velkou sprchou. Až na to děsivé počasí všechno klapalo líp než švýcarské hodinky, měla jsem pocit, že to vychází až podezřele dobře.

Den před závodem

V hotelu jsme byly před osmou, pokoj jsme měli mít až od dvou odpoledne, ale byli moc milí a byl pro nás připraven už takhle brzo ráno. Trochu jsme si odpočinuly a vyrazili se podívat do města. Příšerně jsme zabloudily :) Ale nakonec jsme tam došly. Jak pravil můj profesor, který ve Frankfurtu bydlí a byl tak hodný a doporučil mi, kam se máme podívat – Frankfurt je město mladých a přistěhovalců. V jedné s těchto skutečně hodně mezinárodních ulic jsme našli arabské bistro s heslem - „sněz, co můžeš, za 4.9 Eura“. To se nám zamlouvalo :) Když jsme vešly dovnitř, byli tam sice samí muži poněkud netradičního zjevu, většina z nich asi dělnici, ale už jsme se styděly prchat. Nakonec jsme nelitovaly - jídlo bylo dobré a najedly jsme se skutečně dosyta. Naproti tomuhle bufetu byl latinskoamerický taneční klub, vlevo od něj židovský obchod se zeleninou, vlevo od něho arabský obchod se zeleninou... zkrátka město přistěhovalců.

Prošly jsme město, hlavně jeho nákupní zónu. To byl docela nářez – troufám si říct, že stovky obchodů všech značek. Nakupování ve Frankfurtu mě ale dost překvapilo. Téměř všechny ty obchody vypadali jako hadřince třetí kategorie, i když v nich prodávali ty nejluxusnější značky. Všechno si můžete v klidu prohlédnout, osahat, očuchat... za zády vám nestojí prodavačka a hlídač a nezkoumají, jestli si to nestrkáte do kabelky. Všude spousta lidí, naprostá pohoda. Jediný problém byl, že se nám tam toho moc nelíbilo. Ale nakonec jsme si každá přišla na své – i když já jsem ulovila pouze dvoje kalhotky :)

Do hotelu jsme se vrátily po neuvěřitelných sedmi hodinách chození. Nohy mě celé bolely, chodidla pálila a na levém jsem měla dva velké puchýře. Musely jsme ujít aspoň půlmaraton. A zítra závod – tak to jsme naprosto ukázkové běžkyně – den před závodem se takhle zřídit. My jsme chtěly jet zpátky tramvají, ale jízdenka byla tak nekřesťansky drahá, že jsme si řekly, že sportovkyně to přece ušlapou celé a nebudou se šetřit v tramvaji....

Bylo devět večer, já ležela naprosto tuhá v posteli. Holky koukaly na telku a občas jsem zaregistrovala nějakou salvu smíchu, ale byla jsem tak strašně unavená, že mě to vůbec nevadilo a spala jsem dál jako dudek. Až během noci, kdy únava trochu polevovala, jsem si začala všímat toho, jak ta moje postel příšerně vrže. Kdykoliv jsem se jen pohla, začala vydávat naprosto děsivé zvuky :) (které byly samozřejmě podnětem pro další záchvaty smíchu)

Závod

Byl den D. Ráno jsme si užily snídani v posteli (ono taky kde jinde, když židli jsme měly na pokoji jen jednu) a vyrazili na krátkou procházku. Koupili jsme tužky na líčení – modrou, bílou a červenou – musíme si na sebe přece namalovat naši vlajku, když už jsme tu ty elitní reprezentantky českých běžkyň .) Taky jsem dost nutně sháněla náplast na puchýře, abych vůbec mohla vyběhnout. Balíček stál 5 Eur, ale co by člověk nedal za běh bez bolesti... Ještě jsme zašli na oběh – do italské restaurace, kde nám vařil tuniský majitel – prý má nejlepší boloňské špagety široko daleko. A asi měl pravdu, byly výborné. Došly jsme na hotel, převlékly se, namalovaly si vlaječky a vyrazily směr start.

Vyfasovaly jsme sratovní číslo, trička (letost s velým nápisem Naturtalent na prsou – jako že jsem prý přirozený talent - haha), potítko s kapsičkoku, pamětní náramek... a když jsme si šly pro čip, zjistili jsme, že je na něj záloha. Ale nám už trochu došla hotovost :) Takže nastalo hledání bankomatu, naštěstí úspěšné. Já jsem zjistila, že jsem v pokoji zapomněla pěněženku, ale pro jistotu (asi, aby se to vyrovnalo) jsem s sebou omylem táhla pas.

Před startem byla docela zima a foukal vítr. Seděly jsme v závětří u stadionu a vůbec si neuměly představit, že bychom měly za chvíly vyběhnout. Následovalo společné hromadné rozcvičení na fotbalovém hřisti – to bylo fajn. Protože byla na velkém fotbalovém hřisti, človk měl kolem sebe docela dost místa. A hlavně jsem se konečně zahřála. Přesunuly jsme se do startovního korydoru – tam vznikla trochu tlačenice. Ještě jsem vyfasovala balónek – nejdřív jsem si ho přivázala ke své klokaní kapsičce, ale pak jsem se rozhodla ho spíš vypustit při startu, jako ostatní, ale nešel mi odvázat... nakonec Sára tu šňůrku překousala :) V klokaní kapsičce jsem měla navíc kromě obvyklého kapesníku a dýchatka ještě foťák a už zmiňovaný pas. Byla docela velká a těžká, ale nekonec mi při běhu vůbec nevadila. Ani jsem to na startu moc neřešila – po skoro dvou měsících flákání a pouze příležitostného tréninku jsem neměla žádné velké ambice.

Odstartovalo se, já se sunula s davem vpřed. Leona i Sára zmizely někde přede mnou, já uvízla v nějakém cizím hloučku. První půlku závodu jsem pořád čekala, kdy už se ten dav rozplyne a nebudu muset kličkovat – v druhé půlce už mi bylo jasné, že v davu poběžím až do cíle. Na těch 5km byly dvě občerstvovačky :) Po kilometru a půl byla první – tep jsem měla přes 170, ale odmítala jsem zpomalit, protože když nemám natrénováno, tak to holt musím dohnat vůlí, abych neudělala úplnou ostudu. Dvakrát jsem si lokla, většina vody skončila na tričku, ale co. Sotva jsem odhodila kelímek, spustil se přívalový déšť. Během několika vteřin jsem byla celá mokrá, takže co na tom, že jsem se polila na občerstvovačce :) Něco po dvou kilometrech jsem dohnala Sáru. Musela prý zpomalit, protože jí nebylo dobře od žaludku. Chvíli jsme pokecaly, ale pak najednou zmizela někde za mnou. Ale Leonu jsem pořád nikde neviděla, asi mi pořádně utekla. Tep se držel stabilně na 175-183 a já si říkala, že už je to jen kousek, že nemá cenu zpomalovat. A v podstatě to byla pravda – následovala druhá občerstvovačka na 3.2km, tam jsem si taky dala za běhu dva loky. Dál se běželo lesní pěšinkou – bylo tam hezky, přestávalo pršet, ale cesta byla úzká a téměř se nedalo předbíhat – ale možná dobře, alespoň jsem se ještě úplně nevyčerpala. Chvíli jsem běžela a pak si říkala, že už zbývá jen tak kilometr do cíle a tak jsem trochu přidala. Koukala jsem na hodinky a vycházelo mi, že to zase tak zlé nebude, kolem té půl hodiny se vejdu. Po asi 300m jsem potkala ceduli „7“ - značení kilometru do cíle pro ty, co běží 8km. Aha, to jsem vystartovala trochu brzo. Ale tak teď už fakt jen kilák, tak nepovolím, nezpomalím. Chvíli si běžím a najednou cedule „4“. No teda! Takže kilometr do cíle je až teď. Ale už snad opravdu. Vyběhly jsme z lesa a blížili se ke stadionu. Když jsme ho obíhaly, docela jsem se modlila, aby byl cíl tam, co start, a ne dál. Už jsem vážně nemohla – cíl na dohled a já už nedokázala zrychlit. To jsem ještě nezažila – dnes asi poprvé běžím skutečně na plno. Proběhla jsem cílem s tepem 193 a jazykem na tričku. Měla jsem pocit, že kdyby byl cíl ještě o 100m dál, už bych tam nedoběhla. Vyklusávala jsem v cíli a hledala Leonu. Nikde nikdo. Tak jsem si tam stoupla s tím, že počkám na Sáru, protože ta je jen kousek za mnou a pak najdeme Leonu. Sára skutečně za chviličku přiběhla a k mému překvapení kousek za ní i Leona. Tak já jí celou dobu honím a ona je za mnou... prý jsem ji předběhla už na první občerstvovačce. Koukla jsem na hodinky a zjišťuju, že jsem pod půl hodinou. Fíha, nový osobák. Ale za jakou cenu – dost mě bolely nohy :)

Celá akce byla perfektně zorganizovaná až na dvě věci – občerstvení v cíli a zavazadla. Občerstvovací zóna byla dost úzká, byla tam příšrná tlačenice. Ale to ještě nebylo nic oproti tomu, co mě čekalo v úschovně zavazadel. Na každém batůžku bylo nalepené startovní číslo majitele, ale bohužel byly všechny zcela nesystematicky naházené na jedné hromadě. Každá „přepážka“ měla na starosti 1000 startovních čísel a obsluhoval ji jeden až dva lidé a probíhalo to tak, že si zapamatovaly dvě nebo tři čísla, co jim tam rozvášněný dav ukazoval, a prohrabávali tu obrovskou hromadu, který z těch batohů to může být. Skutečně nechápu, proč si to neseřadili podle čísel... Nakonec jsem se dovolala svého batůžku a vysoukala se z té tlačenice. Tahle část byla skutečně jediná vada v závodu, jinak byl perfektní. Vrátily jsme čip – ve frontě už jsem si přečetly vyvěšené výsledky a při vracní čipu nám rovnou vytiskly diplomy. Tedy oficiální čas 27:28 a 168. v pořadí. To je strašně super. Ani si neumím představit, jak by to dopadlo, kdybych trénovala... no uvidíme v září v Praze, tam se pokusím mít natrénováno :) Ideálěn bych chtěla běžet zase volněji a samozřejmě rychleji .)

Ještě jen pro představu, jaký byl celou cestu dav – po tom, co jsem proběhl cílem, tak běhěm necelých dvou minut prohěno cílem okolo 150 závodnic...

Po závodu

Zašly jsme fandit těm, co běžely 8km a pak honem na hotel, protože mi byla pěkná zima – byla jsem ještě pořád úplně mokrá a měla jsem s sebou jen slabou šušťákovku... Na pokoji jsme si daly první pomoc – trochu čokolády a banány, převlékly se do suchého a vyrazily na vyhlášení. Zvolily jsme cestu podle Leony (ano, nepoučeny blouděním z předešlého dne) – teoreticky zkratku, prakticky prodlužku, ale došly jsme tam, tak co :) Ale chvílema jsem myslela, že tam ani nedojdu, protože mě příšerně bolely holeně – ale jako že fakt hodně moc a dost nepříjemně ostře (celou cestu jsem si opakovala, že už nesmím běhat tak na plno, musím se trochu šetřit). Druhou půku vyhlášení jsme stihly. Po cestě do hotelu jsme se stavily v sámošce a koupily si celkem kilo tvarohu :)

Frankfurt je krásné město, žádné dopravní zácpy, všude spusta cyklo stezek a všichni jsou strašně v pohodě. Ale když nemáte kolo a jste po závodě, je všechno strašně daleko.

Celkové zhodnocení závodu: naprosto skvělé. Jedniné vady na kráse byly tlačenice u občerstvení v cíly a zavazadel.

Pohled Leony, která mě do závodu uvrtala :) : http://behajicipulec.blogspot.com/2009/07/reebok-runners-womens-run-2009.html