Nejlepší je moc neběhat aneb jak jsem zdolala Pardubice

by Martina April 17, 2010 5 comments

Alespoň se to tak zdá. A k tomu ještě pořádně jíst. Od Pražského půlmaratonu jsem tréninku bohužel moc nedala a hle, zlepšila jsem se - 2:13:47. Mno je tohle možné? :)
Tento týden se opět odehrál v pekelném tempu. Vůbec jsem neměla čas se půlmaratonu věnovat. Nestihla jsem si ani projít trasu, propozice, vůbec jsem netušila, kde je start a cíl, jestli je doprovodný program... nic :) Akorát včera večer jsem honem něco nachystala a šla jsem spát. První půlku noci jsem spala jako miminko, ale ta druhá byla pekelná. Co půlhodinu jsem se vzbudila zpocená a můj mozek křičel "běžíš půlmaraton, už zítra!" a za chvíli "moc jsi toho nenatrénovala" a potom "ráno se musíš podívat, jaké má být počasí" a za půl hodiny "a nezapomeň si sluneční brýle", to jsem vstala a šla si to napsat na lísteček. Ulehla jsem a za chvíli zase "běžíš půlmaraton!" a potom "a u snídaně se podívej,  jaké jsi měla posledně tempo, ať můžeš alespoň tušit, za kolik to doběhneš, ať to nepřepálíš...", to jsem si šla taky zapsat. Ráno jsem se vzbudila jako zpráskaný pes a šla se honem osprchovat. Připadala jsem si jako blázen. Ale voda jako by to ze mě spláchla a začala jsem se moc těšit.

Ráno jsem najela a stravu osvědčenou z Pražské půlky -  k snídali jablko, kefírek, ovesné polštářky, raději bez obvyklých mandlí, po cestě rýži s banánem a hodinu před výběhem tyčinku od Enervitu.

Tentokrát jsem jela s Johari - cesta skvělá a nad očekávání rychlá. Dorazili jsme tam okolo desáté a byla příšerná zima. Sluníčko sice svítilo, ale vítr nás mrazil do prstů. Vyzvedly jsme si startovní balíček a pokochali se Labem. Během příprav a převlékání jsem upustila na zem iPod a to byla velká chyba, protože pak nechtěl hrát. Už jsem se smiřovala s tím, že jsem o něj bohužel přišla, až mi došlo, jak ho spravit - stačilo si dát sluchátka do uší (měla jsem je kolem krku) a hned to hrálo :D Pomalu jsme se vydaly ke startu. Musím říct, že Pardubice jsou moc krásné. Všude spousta zeleně, obrovské množství cyklistických stezek a cyklistů, milí lidé... Praho, máš ještě co dohánět. Na startu jsme marně sháněly kadibudky. Nic. To bylo tedy dost nepříjemné, dohanlo mě to k tomu, že jsem opruzovala v nějaké cukrárně, jestli si u nich můžu odskočit... naštěstí to nebyl problém. Odbila dvanáctá hodina, z rozhlasu se linula jména Keňských borců a pak se porouchal. Pár minut se nic nedělo, začal se mi trochu zvedat žaludek - stála jsem v poledne na ostrém slunci a v davu, vzduch se moc nehýbal. Pak se najednou dav rozhýbal, až potom (docela záhada) se ozval výstřel a vyrazili jsme na trať. Po kilometru jsem měla pocit, že už mě snad všichni předběhli, protože mě z ničeho nic už nikdo nepředbíhal. Ohlédla jsem se a úplně jsem se vyděsila. Pár metrů ze mnou asi tři nebo čtyři běžci a za nimi doprovodná vozidla a konec! Aha, říkala jsem si, tak dneska je ten den , kdy je mi opět souzeno doběhnout poslední. Koukla jsem na tepák, jak jsem na tom. Nic. Tepák si přestal ukazovat. Potvor. To mi dělá poslední dobou čím dál tím častěji. Do konce závodu už neukazoval. V podstatě to nebylo špatné, alespoň jsem si nedělala starosti, jestli nemám vysoký tep... prostě jsem běžela a odmačkávala kilometry. Běželo se mi moc hezky, na chvostu, ale hezky. Podle mezičasů jsem si říkala, že jsem to asi pěkně přepálila, ale cítila jsem se dobře a tak jsem si řekla, že zpomalovat nebudu, jestli odpadnu, tak odpadnu. No a co. Na konci prvního kola mě předběhli Keňané, ve druhém kole mi pár metrů nad hlavou proletěl krásný obrovský čáp s roštím v zobáku. To bylo krásné. Protože občerstvovačka byla na osmém a patnáctém kilometru, celou dobu jsem si nesla na opasku dvě lahvičky. První kolo mě pěkně štvaly, každých 200m jsem si je musela upravovat... ale pak jsem upila a už to bylo v pohodě. Možná bych měla skutečně zvážit nosit je na úrovni pasu a ne na zadku. V podstatě po celou dobu jsem se cítila báječně, po prvním kole mě začala bolet kolínka, klasicky, ale jinak pohoda, žádná krize nepřišla. Hlídala jsem si, abych běžela zhruba konstatním tempem, zrychlovat jsem začala až v posledním kole.  Pár lidí jsem předběhla, ale moc jich nebylo. Za to mě předběhlo v druhém kole skutečně dost lidí - o kolo :) Ale v podstatě to bylo příjemné, protože jinak bych byla na trati skoro sama.

Uběhlo to krásně a byla jsem v cíli. Protáhla jsem se, došla si pro koláče a banán (poukázku na guláš jsem přenechala nějaké slečně, co doprovázela přítele běžce). A to je tak všechno. Nic moc zajímavého, ale bylo to celé moc příjemné. Cítím se báječně. Sluníčko, milí lidé, krásné město, příjemná cesta... super.
A asi taky proto, že jsem měla vlastní pití a pila každých 20 minut  občas i častěji, mě dnes nebolí hlava :)

Mezičasy: