Maratonská štafeta

by Martina May 09, 2010 6 comments

Ve sprše jsem si říkala, že asi ani nic psát nebudu, protože je to stejně pořád totéž - člověk dorazí na start, rozběhne se, doběhne do cíle a je to. Nakonec se mi ale vybavilo pár zajímavých momentků a tak přeci jen něco sepíšu :)

Včera jsem si dala krátkou pomaličkou projížďku na kole. Už po cestě jsem cítila, že množství alergenů v ozvduší je skutečně nebývale vysoké. Večer už mě slzely oči, rýma tekla jako voda z kohoutku a v krku pocit jak při angíně. Můj celkem obvyklý stav od května do července. Bohužel, přes noc se to ještě zhoršilo, moc do růžova jsem se nevyspala. Noční košili jsem propotila do posledního centimetru, posmrkala obrovský kapesník a každé poknutí bolelo. Ráno jsem se z toho pokoušela nějak vyhrabat, ale moc se mi neulevilo. Sbalila jsem si Ventolin (dneska to vypadalo, že by mohl být skutečně potřeba) a vyrazila jsem. Po cestě na tramvaj mi byla nečekaná zima na nohy. Aha, zapomněla jsem si džíny a jdu jen v kraťasech. Co se dá dělat, vrátit se už nestíhám.
Běžela jsem druhý úsek. Startovala jsem tedy uprostřed Těšnovského tunelu - docela lahůdkový vzduch, tma, že nebylo pořádně vidět, kdo přibíhá. Ono ostatním ta tma asi tolik nevadila, ale já jsem další členy týmu viděla poprvé dnes ráno a to jen na pár minut. Takže identifikovat, jestli ten, kdo se blíží, náhodou není Patricie, která mi má předat štafetu, bylo dost obtížné. Naštěstí byla rychlá jako blesk (a všichni jsme měli oranžová třička, skvělý nápad Leono!) a asi 42 minut po startu maratonu už jsem také běžela. To byl ale docela problém. Všichni okolo mne běželi v tempu 4 minuty na kilometr :D Přesně, jak jsem předpokládala. Navíc po vyběhnutí z tunelu následoval kopeček. Snažila jsem se nenechat vyvést z míry a užívala jsem si běh mezi opravdovými borci :) O další perličku se postaral tepák - předevčírem jsem si dala posilovací intervalový kruhový trénink a tak jsem si ho nastavila, aby mi pípal vždycky po 45s (cvičení) a pak po 15s (odpočinek, přesun na další stanoviště). A samozřejmě jsem ty intervaly zapomněla zrušit a tak poctivě každou minutu dvakrát zahrál melodii. To bylo docela na palici :)
V centru to šlo - hodně diváků (což bohužel znamenalo hodně i cigaretového kouře), běželo se mi hezky. Druhá polovina byla ovšem dost krušná. Diváci skoro žádní, zato sluníčko začalo pracovat na plné obrátky. Modlila jsem se za každou občerstvovačku, začala jsem používat houbičky (které byly asi lehce nasaponátované, alespoň podle chuti a aromatu:) a strašně jsem se těšila na sprchu. Měla jsem pocit, že hořím, skutečně jsem byla asi dost přehřátá. Musela jsem zpomalit. Sprchu jsem úspěšně minula. Nechápu, jak jsem ji mohla přehlédnout, když jsem ji tak zoufale vyhlížela, ale stalo se. Poslední dva kilometry už jsem se vážně těšila, až štafetu předám. Už 100m před předávkou jsem měla pásku sundanou a mávala jsem s ní nad hlavou. Dorazila jsem na předávku a nic. Nikde nikdo. Chvíli jsem tam pobíhala sem a tam a hledala dalšího, ale bez úspěchu. A tak jsem se postavila a z plna hrdla zařvala "Bééééďooo!". A hle, z davu se vynořil Béďa, převzal štafetu a bylo. Hodně se mi v tu chvíli ulevilo. Potkala jsem spoluběžce z kolegiálního týmu, Tomáše, a čekali jsme na třetího, abychom se společně odebrali na místo srazu. Po docela dlouhé době přiběhl a vypadal dost vyčerpaně. Pak na hodně dlouho zmizel, měla jsem o něj obavy, zvlášť, když jsem právě zmerčila odjízdějící sanitku. Tomáš mě ale uklidnil, že jsem vypadala po doběhu stejně příšerně a taky jsem v pořádku :) Nakonec jsme se našli a dobře to dopadlo :)

Jo a čas asi 55:44, takže nejen zlepšení, ale opět hezké číslo. Já vždycky doběhnu v nějakém krásném čase :)

Tři čtvrtiny našeho týmu (barva oblečení nemusí

nutně vyjadřovat naše politické sympatie.)