Olomoucký půlmaraton aneb jak jsem zariskovala

by Martina June 27, 2010 11 comments

Tentokrát většinu omáčky téměř přeskočím, protože ji bylo strašně moc a navíc není moc publikovatelná :) Budu se víc věnovat samotnému závodu.
Jak už je to u mě poslední dobou obvyklé, před závodem nebyl čas na žádný stres, žádné plánování strategie a podobné šaškárny. Tak akorát jsem stihla někde na fóru postřehnout, že poběží pár vodičů, ten nejpomalejší na 2:00. Jak ráda bych zase běžela s vodičem... ale 2h, to je nad mé síly. Zlepšit se za 2 měsíce o 13 minut? V podstatě bez šance. Na druhou stranu, když poběžím bez něj a pokusím se běžet na nějakých 2:08, což jsem viděla jako mnohem reálnější čas, budu se tam plácat sama, se stopkami, tabulkou s časy na čísle, pořád si hlídat správné tempo, počítat... a nebo taky ne, poběžím na pohodu, ale to se zase pravděpodobně nezlepším. A nebo neběžet podle času, ani na pohodu, pořádně zabrat, jenže to se zase odvařím hned na začátku.
Ale co, zkusím toho vodiče. Je to dost rychlé, ale když to nezkusím, budu si pak do dalšího závodu říkat, že jsem to měla zkusit. Risk je zisk. Stejně mi pořád všichni říkají, že se podceňuju a že když zaberu, mám na víc... tak schválně.
Vodič působil jako prima chlapík, každého poplácal po zádech a povzbudil. Musím uznat, že to na mě docela fungovalo, začala jsem si trochu věřit. Věděla jsem, že to bude drsné, ale špetka naděje, že to zvládnu, tu byla. Kromě mě se k němu přihlásilo ještě dalších asi 10 borců, většina znich vypadala, že na ty 2h má s klidem, připadala jsem si tam trochu jako páté kolo u vozu :) Ale vesměs samí příjemně působící lidé (jako ostatně téměř všichni běžci.). Rozebírala se strategie: prý se rozběhneme pomalu, nemáme se ničeho bát. To mě uklidnilo ještě víc.

Ozval se startovní výstřel, dav se hrnul kupředu. Byla jsem jen několik desítek vteřin od startovní čáry, na start jsem se dostala v pohodě, ale pak byla nějaká užší ulice a utvořil se trochu špunt. Brzo se to ale lehce uvolnilo a z našeho vodiče se pomalu stal běžecký ďáblík. První tři kilometry jsme běželi naprostém davu, kličkovala jsem jako kamzík, abych ho neztratila, ulice byla úzká. Kdybychom se drželi jen v prostoru vyznačeném kužely, tak bychom se do ní snad ani nevešli. A tak se dav roztáhl i přes kužely, pořád jsem do někoho šťouchala lokty, šlapali jsme si na nohy... a bohužel jsem byla neustále vytlačována přesně do pruhu, ve kterém byly postavené ty proklaté kužely. Tep jsem měla ke 180, kličkovala jsem mezi lidmi, hlídala jsem si, abych neztratila vodiče a do toho jsem se pořád musela dívat pod nohy, aby mě nepřekvapil nějaký ten kužel a "nehodila jsem držku".
Říkala jsem si, že to přece nemůžu vydržet celé dvě hodiny. Rozhodla jsem se, že až mi tep stoupne nad 180, zpomalím a vodiče opustím, protože jinak nedoběhnuani desítku. Pořád jsem doufala, že se tělo uklidní, přizpůsobí se tempu a tep klesne. Ani omylem. Na třetím kilometru už jsem přesáhla 180 a tak jsem zpomalila a koukala, jak mi vodič mizí v davu. Teď zpětně jsem si spočítala, že po tom třetím kilometru jsme měli naběhnuto na čas 1:57:05. To tedy nebyl moc pozvolný start. A to jsme první půl kilometr v podstatě šli. Jakou jsme tedy měli rychlost na tom třetím kilometru raději nevědět :D
Běžela jsem dál, snažila se držet tep co nejníž, ale protože to zrovna bylo dost do kopce, pod 175 jsem se nedostala. V hlavě mi běžely titulky na blog jako "Pozor na vodiče" nebo "Není vodič, jako vodič", "Risk nemusí být zisk", "Jak jsem poprvé vzdala"... :D Samozřejmě se mě snažily dohnat myšlenky typu "Úplně jsi se utavila, to nemůžeš doběhnout celé, máš po startu tep jako v cíli..." Za pár minut jsem se koukla před sebe a vodiče už jsem dávno neviděla.
Funěla jsem vpřed a říkala si, že to nějak dopadne. Možná jsem se naprosto přecenila, ale přece to teď nevzdám. Na pátém kilometru mě vodič na 2h předběhl. Cože?! Vůbec jsem to nepochopila, vždyť mi utekl a určitě jsem ho nepředbíhala. Asi si odskočil. Nicméně běžel tak rychle, že se mi nepovedlo se ho chytit ani na pár metrů, okamžitě mi znovu zmizel z dohledu.
Následující stovky metrů jsem pozorovala, jak se mi jeho balónek vzdaluje a vzdaluje, za nějakou dobu už byl úplně z dohledu. Blížil se konec první desítky a já začala po cestě potkávat další odpadlíky ze skupinky na 2h. V půlce trati jsme byli s 30s náskokem na 2h (když bychom dokázali udržet tempo), vodič byl v nedohlednu před námi. :D
Druhá polovina trati byla příjemná, potkávala jsem známé, přátele, i neznámé, s každým jsem běžela pár stovek metrů, nebo i několik kilometrů, co nám tělo dovolilo, tak jsme popovídali. Dav už se rozptýlil a tak jsem mohla pokoukat po městě.

Kolem 12. km jsem si takhle běžela a příležitostně konverzovala s Helenou, když tu jsme u trati viděli strážníka, který nás ráno zastavit v pěší zóně, když jsme bezradně bloudily městem a hledaly náš penzion. Navigace nás totiž posílala do jednosměrek v protisměru... tomu jsme se vyhly, nicméně pěší zónu už jsme bohužel přehlédly. Tvářil se podrážděně a přísně, ale nakonec nás nepokutoval a dokonce nám poradil cestu. Asi když viděl čtyři bláznivé a zmatené ženské v autě... tak jsme na něj mávali a ještě mu poděkovaly :) Zdálo se, že má radost.
Diváci u trati byli výborní, úžasně fandili. Stejně kvalitní byl i servis a nabídka občerstvovaček: houbičky, voda, jonťáky, banány, vše podávané do ruky, sprcha na trati, zkrátka úžasné. Bylo dost horko, takže se to všechno náramně hodilo. Navíc trať byla skutečně dost kopcovitá (i na mě:). A to tempo, co jsem nasadila... potila jsem se jako takové to růžové zvířátko a přehřívala jsem se jako naše autíčko :) (budeme s ním muset do servisu)
Ke konci závodu jsem byla sama překvapená, jak se mi daří to děsivé tempo držet. Asi proto, že jsem od Pardubic měla v tréninku 2x přes 20km  a 2x 15km, celkem mě nic nebolelo. Akorát na čtrnáctém mě začali podezřele tuhnout flexory kyčlí a tak jsem si vzala minerální bonbonek a přešlo to.
Na obrátce po sedmnáctém kilometru jsem potkala v protisměru svého vodiče, nebyl mi moc vzdálený, ale na to ho dotáhnout, už jsem zkrátka neměla.
Asi kilometr před cílem jsem potkala nějakého mladého kluka, jak šel. Snažila jsem se ho povzbudit do běhu a pomohlo to. Rozběhl se a dokonce tak rychle, že jsem díky němu ještě trochu zrychlila.
Cílem jsem proběhla v reálném čase 2:04:25 a měla jsem docela dost.
A teď malá vložka k vodiči: jsem ho tu totiž docela ztrhala, ale je dost dobře možné, že na ten čas 2h prostě a jednoduše nemám (skoro bych řekla, že je to velmi pravděpdobné:). Takže bych tu jen chtěla podotknout, že to, že jsem odpadla, asi není jeho chyba. Musím mu přiznat, že kdyby neběžel, nebo mě nepovzbudil do začátku, možná bych se o ty 2h ani nepokusila. Takže i když se splnila má pesimistická představa, že odpadnu hned na začátku, ve výsledku to v podstatě dopadlo skvěle.
V cíli jsem si vzala jablko a jogurt (vyfasovala jsem k němu úplně poslední lžičku, chudáci ti za mnou, asi ho museli jíst rukama:D). Sešli jsme se s ostatními, povídali si zážitky, ale po půlce jablka jsem ho musela vyhodit, protože žaludek dával dost jasně najevo, že ho nechce. Zkusila jsem pomalu cumlat jogurt. Do toho se přiřítila už osprchovaná a upravená Pavlína, co běžela jen jeden okruh, tedy desítku, a hrdě vykládala, že uběhla desítku v téměř stejném čase, jako vítězný keňan půlmaraton, že jí sice bylo pořád dobře, ale těsně před cílem se jí najednou zatmělo před očima a začala zvracet, ale nazstavila se a běžela dál, poblinkala i toho Keňana a pak sebou švihla ve stanu záchranářů :D Mno, každý jsme si to užili po svém .)
Daly jsme si sprchu a šly ještě na after party. Byla docela daleko a mě bylo dost šoufl, ale nějak jsem tam došla. Na dobrém pocitu mi nepřidaly ani ukrutné decibely, které před restaurací pouštěn DJ, otřásaly mi žaludkem, jako kdybych pořád ještě běžela. Restaurace byla moc pěkná, k jídlu byl dobře vypadající gulášek, salátek, chleba a voda. Dala jsem si vodu a suchý chleba, což byla dobrá volba, břicho se mi celkem uklidnilo.
Do postele jsme se dostaly až k půlnoci. I když mi z krátké postele čouhaly do vzduchu chodidla, usnula jsem hned jako dudek.
Ráno v 6h se ovšem spustily kostelní zvony a v podstatě jsme byly všechny hned vzhůru... :) bily a bily, minimálně minutu, možná dvě...
Výlet to byl skvělý, poznala jsem skvělé lidi, moc jsem si to užila. Jako obvykle vyčerpávající, ale neskutečný zážitek.

Časy kurzívou jsou dopočtené