Frankfurt rozhodně nezklamal :D

by Martina June 20, 2010 4 comments

Letos jsme vyrazily s posílené sestavě - Leona, Sára, Peggy a já. Výlet byl akční od samého začátku. Ne, počkat, on byl akční ještě před tím, než začal. Odlet byl v pátek ráno v 6h z Ruzyně. Ve čtvrtek, den před odletem, ač jsem vstávala před pátou ráno, jsem se k balení a dalším přípravám dostala až po půl deváté večer... během dne jsem se jen marně snažila vytisknout letenky - Lufthanse nefunguoval web. Večer se mi to nakonec povedlo přes portál pro mobilní telefony. V pátek ve 4h ráno jsem už byla na nohou. Na letišti jsme se sešly podle plánu okolo půl šesté.
A protože už to začínalo vypadat, že se věci konečně vyvíjí podle plánu, následovalo více než hodinové sezení v letadle na letišti - z neznámých příčin je uzavřena jedna runway a proto se tvoří takové zpozdění, letadla nestíhají vzlétat a přistávat. Konečně jsme se pohli. Těsně před naším vzletem nám před čumákem přistálo jiné letadlo, hned za námi už jelo další letadlo, pěkná tlačenice... nakonec jsme se ale šťastně vznesli a absolvovali příjemný let až do Frankfurtu.
"Naše šutle", jak to Leona krásně nazvala, nás odvedla na hotel. Tam jsme byly lehce zklamané, protože jsme měly objednaný apartmán "de luxe" a vyklubal se z toho sice hezký pokoj, ale abychom se tam vešly čtyři, tak s rozloženým gaučem a přistýlkou. Navíc chyběly ručníky. Zašly jsme na recepci, podělit se o naše zklamání. Tam s námi sice soucítili, ale vysvětlili, že pokoj pro 4 jednoduše nemají a přistýlky jsou jediné řešení. A tak jsme se s tím smířily a šly si vybalit. Když už jsme se tam hezky zabydlely, po prvním spláchnutí se rozbil záchod - protékal. Ale ne jen tak jednoduše - voda se valila jako z potrubí, ale co hůř, byla to horká voda. Z toalety se stalo vřídlo (opět Leony termínus technikus:). Mno jo, ale když je potřeba si odskočit, nedá se nic dělat, než jsme to stihly nějak řešit, Leona si musela odskočit. Když se vrátila, pravila: "Jestli je něco fakt strašnýho, tak je to sedět na záchodě ze kterýcho teče teplá voda.". Přišlo mi to vtipné, ale jak je to neuvěřitelně trefné, jsem pochopila, až když jsem sama musela... bylo to neuvěřitelně příšerné, takové hrozné napařování... mno hrozné. Naštěstí zrovna přišel zaměstnanec hotelu a přinesl ručníky. Informavaly jsme ho o problému s toaletou, na což nás uklidnil, ať si neděláme starosti, že to vyřeší. A tak jsme si sbalily batůžky a vyrazily do města.

Vřídlo místo záchodu....

Než jsme tam došly, přisly mi hned dvě sms, ať se okamžitě ozvu, že jsem v pořádku, že na Ruzyni se srazila dvě letadla, z toho jedno Lufthansy do Frankfurtu. Později jsem si o tom četla na netu, co se stalo - prý se ťukly dvě letadla, jednomu upadlo křídlo, nikomu se nic nestalo. Mno, bodejť by né, když tam byla ráno taková tlačenice...
Ve městě to žilo fotbalem. Na spoustě aut vlajky z oken, na zrcátkách, anténách, lidé pomalovaní národními barvami, s vuvuzelami... ale nejen Němci, ale také Srbové, proti kterým Němci v pátek hráli. Připadala jsem si jako v JARu, totální fotbalové šílenství, ale přitom skvělá uvolněná atmosféra. I když Srbové vyhráli, Němci nebyli zklamaní, vítězství jim přáli. Všichni byli veselí a křičeli a jezdili a troubili a mávali vlajkami, ať už to byli Srbové, nebo Němci.

 Tohohle zajímavého ptáka velikosti labutě je možné potkat u řeky :)

Po cestě zpátky jsme samozřejmě bloudily, to by jinak nebyl ten správný výlet. I letos jsme se den před závodem parádně unavily, ale tentokát jsme alespoň vynechaly puchýře. Leona sice po cestě pořád nadhazovala, že by po návratu šla ještě běhat, ale v podstatě jí to nikdo nevěřil :D Ona by tedy možná ještě šla, ale nám se rozhodně nechtělo.
Po návratu na hotel nás čekalo velké překvapení - záchod stále, i po nějakých sedmi hodinách, protékal, úplně stejně. Tentokrát už jsme naběhly na recepci a vysvětlily situaci. Informace o rozbitém záchodě se k nim zjevně vůbec nedonesla. Recepční navrhl řešení, že nás přestěhuje jinam. Dostaly jsme klíček, vyvezly jsme se do pátého patra, vyběhly to do šestého (tam už výtah nejezdil), vlezly do pokoje a zjistily, že tam dvě přistýlky určitě nenacpeme. Tajně jsem doufala, že bychom mohly dostat ten krásný střešní apartmán na rohu. A taky že jo :) Jinam jsme se zkrátka nevešly. Sice jsme se pak půl hodiny zase stěhovaly, ale prostor je prostor a tak jsme byly moc spokojené :)
Jediný problém tvořila zase moje přistýlka, stejný problém, jako loni - jakmile jsem pohla i jen palcem u nohy, příšerně vrzala.

 Konečně "de luxe" pokoj :)

Letos jsem překvapivě neodpadla hned po návratu na hotel, ale až dost pozdě. Když už jsme se konečně odhodlaly spát, nechaly jsme otevřeno na balkón a zatáhly jsme kovové žaluzie přes balkónové okno, dole jsme nechaly asi půl metru mezeru. Ulehly jsme a asi po pěti minutách se ozvaly z balkónu kroky. Chvíli jsme poslouchaly, co to je, jestil nás neklame sluch. Vylezla jsem s z postele, protáhla se za závěsem k balkónovým dveřím, skrčila se na bobek a poslouchala a pozorovala. Nikde jsem nic neviděla. Nejednou se ale někdo objevil asi 2m ode mně, taky mezi oknem na balkón a závěsem. Lekla jsem se, cukla sebou, možná i vydala nějaký zvuk a byla jsem připravená situaci řešit, když jsem si uvědomila, že je to Sára, že s tam připlížila taky pozorovat, co to dělá ty zvuky :D Nakonec se ukázalo, že zvuky vydává vítr, který vlní žaluziemi :)

 O zábavu nouze nebyla...

Ráno jsme se vzbudily docela hezky vyspané, i když jsme byly z toho předchozího ponocování takové trochu praštěné. Důkazem bylo Sáry stolování v restauraci, kdy ji nůž plný lazaní několikrát za sebou spadl na ubrus a udělal tam strašný nepořádek. Dalším důsledkem únavy byly (zvlášť moje) záchvaty smíchu. Tolik, jako ve Frankfurtu, jsem se snad nenasmála za celý letošní rok. Občas jsem až přemýšlela, jestli jsem někde omylem nesnědla nebo nevypila něco omamného, protože jsem se smála a smála a tekly mi slzy a byla jsem rudá a nedokázala jsem se přestat smát :D
Bylo sobotní odpoledne a čas vyrazit na závod. Leona měla jen kraťoučké šortky a stěžovala si, že se jí budou třít stehna o sebe. Prý, až při závodě uvidíme kouř, tak jí chytla stehna :)

Favoritky

Došlo i na fotbálek

Vyzvedly jsme si čísla, trička, prošly expo a koupily pár užitečných věcí (mimochodem jsem dostala pásek na číslo na triatlon:). Zjistily jsme, že letos se neběží 5km, ale 5.4. Zvláštní distance, ale co... Stihly jsme ještě konec rozehřátí a protažení, zařadily se do koridoru (po loňských zkušenostech relativně dopředu). Padl startovní výstřel a dav se začal pomalu sunout vpřed.
Ještě, že jsme se nahrnuly dopředu, ale i tak jsem se celý první kilometr akorát prokousávala dopředu. Nekonečný dav růžových třiček, ale nikdo se nikam nehnal. Dámy klusaly, pochodovaly s hůlkami... musela jsem kličkovat, běhat přes obrubníky... ale alespoň mi ten první kilák hezky utekl. Na konci jsem potkala a předběhla i Sáru. Kde skončila Leona a Peggy, jsem vůbec netušila, někam se mi ztratily hned po výstřelu. Jako už to bylo loni ve Frankfurtu a jako to nikdy není v Čechách, pořád jsem jen předbíhala desítky a desítky závodnic. Druhý kilometr jsem přehlédla a když jsem míjela ukazatel třetího, vidím před sebou Leonu. Fíha, ta letos frčí! A to bylo řečí, jak zdechne na druhém kilometru... a ještě mi říkala, že si myslela, že jsem před ní a že mě chtěla dohnat. To mi něco připomíná :) (viz. loňský výlet) Zkusila jsem ji předběhnout zrovna, když jsem míjela občerstvovačku. Nic jsem si nevzala, ty zbylé 2km přece musím uběhnout bez pití. Následoval relativně krátký, ale o to prudší kopeček nahoru. Minula jsem ceduli čtvrtého kilometru a pokusila se ještě mírně zrychlit, protože už zbýval jen kilometr a navíc jsme konečně vyběhly z lesa na asfalt.

Přípravy na závod

Od té chvíle to ale bylo už dost těžké, už to neběželo samo ani omylem. Bylo to mírně do kopce a cedule 5km ani cíl nikde. Když jsme se konečně blížily k cíli, koukla jsem na hodinky a vidím, že v cíli bych měla být zhruba v čase 26 minut. To mi přišlo podezřele rychlé. Ale vidina cíle mě hnala dál a ještě jsem zrychlila, co to šlo. Ukázalo se ale, že to bylo podezřelé oprávněně. Těsně před cílem jsme odbočily zase do lesa, směrem od cíle. A sakra. Dav už jen tiše běžel, nikdo nemluvil, všechny jen funěly. Po chvíli následovala cedule sedmého kilometru. To jsem začala seriózně přemýšlet, jestli jsme omylem nevystartovaly na osmikilometrový běh, který měl startovat až po nás, jestli běžíme správně. Protože od cedule 4km to bylo už děsně daleko a od cíle jsme byly pořád dál a dál. Mé myšlenky přerušila spoluběžkyně, která se mě ptala, jestli běžíme 8, nebo 5km. Evidentně jsem nebyla zmatená sama. Sotva jsme si vyměnily názor, slyšela jsem podobné diskuze i z řad dalších bežkyň. Nakonec se ale před námi vynořila cedule 5km a cesta se otočila o téměř 360 stupňů, přímo do cíle. Ulevilo se mi, protože jsem si rozvrhla síly na 5km a představa, že by zbývaly další kilometry mě docela děsila. Už jsem dost nemohla. I těch 400m navíc mi dalo dost zabrat.

 Radost po závodě

Nakonec jsem blaženě proběhla cílem, dala si vodu a melouna a sešly jsme se s holkama. Vyměnily jsme první dojmy, vyzvedly dárkové tašky pro přeživší a šly se osprchovat do hotelu. Vrátily jsme se ještě na vyhlášení, to už se ale docela ochlazovalo. Po cestě do hotelu jsme nakoupily večeři a užily si další zaslouženě vegetní večer. S Peggy jsme se domluvily, že do sedmi vstaneme a půjdeme se vyklusat.
Ráno, ačkoliv jsem našla naprosto jednoduchou cestu (pořád rovně), jsme samozřejmě v lesích okolo Frankfurtu lehce zabloudily :D Proběhly jsme se ale hezky, bylo krásně, potkali jsme docela dost běžců, kteří nás i pozdravili... zkrátka běh jedna báseň.

 Ranní výklus

Cesta zpátky už proběhla celkem normálně :)

Ještě přidám čísla ze závodu:
Byla jsem 97. z 1680 běžkyň. Celkový čas 29:18 na 5.4km. Na pětce jsem byla za 27:23, což je tedy jen o několik maličko vteřin rychlejší než loni, na druhou stranu mě ještě čekalo dalších 400m a tak tam nebyl žádný velký finiš. V podstatě spokojenost :)