Běžecká parodie

by Martina September 28, 2010 8 comments

Nedávné běžecké setkání mi přineslo spoustu inspirace a motivace, např. 12honzade zapříčinil, že jsem si na lednici vyvěsila tréninkový plán (ne snad proto, aby mě odrazoval od přemíry jídla, i když možná to bude vedlejší efekt, ale aby i přítel věděl, kdy mám jaký trénink a pořád se mě neptal a pak se nedivil...).

Ještě nemáme tiskárnu, takže jsem ho smolila postaru hezky růčo

Vy, co máte dobrý zrak, už víte, že na dnešek mi připadl můj první běžecký trénink. Druhý mě čeká pozítří, ve čtvrtek. Už včera mi ale začalo být jasné, že jestli ve středu podstoupím očkování, po kterém mamka i ségra prý nemohly 2 dny téměř zvednout ruku, čtvrteční trénink asi padne. To nebude ideální začátek, vypustit hned čtvrteční trénink... možná ho posunu na pátek, uvidíme.
Včera večer jsem si láskyplně hledala trasu na mapě, protože od stěhování jsem ještě běhat nebyla a vůbec to tu neznám. Našla jsem si dvě různá kolečka, napůl v lese a napůl mezi domy - zaběhnu je hezky za sebou, to dá 4 kiláčky a budu spokojena (plán byl 25-35 minut na tepech do 147).

Už v noci mi ale začalo být jasné, že tak jednoduché to dnes nebude, ze spaní mě budilo bolení břicha - mé pravidelné měsíční bolení břicha. Ráno jsem se nasnídala, břicho jako v ohni, ale hlava odmítala přijmout fakt, že bych měla vynechat i první trénink. To by celý trénink začal prakticky až o týden později a to už nevydržím.

Nechala jsem snídani trochu odtrávit a začala se vypravovat. První problém byl najít boty - všechny naše boty nám leží uprostřed místnosti v asi osmi igelitkách (o tom, že máme botník, se mi zatím jenom zdá). Prohledala jsem všechny dvakrát, ale boty nikde. Ani jedny. To přece není možné, že bych zapomněla staré boty v minulém bytě? To je přece blbost... Nakonec jsem je našla v sklepě. Proč máme všechny boty doma a jen mé běžcké ve sklepě nechápu. Tedy napadá mě jistý scénář (že by tak smrděly, že by je tam přítel nenápadně odklidil?), ale to se mi moc nezdá :D

Vyběhla jsem. Z počátku naprostá euforie - ten vzduch, ten svobodný pocit... už po pár desítkách metrů ale euforie zmizela a pomalu, ale jistě začala přicházet krize. Začal mi vadit intenzivní déšť, protože mi dost mrzly prsty. V díře po osmičce to jen lehce šimralo, nohy zatím v pohodě. Běžela jsem podle plánu, ale cesta vypadalo úplně jinak, než na mapě - místo pohody v lese jsem se dostala na liduprázdný plac s garážemi. Nikde ani noha, jen déšť bubnoval do plechových střech. Raději jsem to otočila s tím, že než abych se bála, že mě někdo praští po hlavě, dám si dvě kolečka po tom druhé okruhu. Byl to velmi mírný kopeček, tep jsem měla místo do 147 přes 170, v díře po zubu místo šimrání začalo pořádně kutat při každém došlapu, dostala jsem mírné, ale vytrvalé křeče do břicha, bylo mi strašné horko, i když jsem měla úplně ledové ruce, v botách mi šplouchalo a zvedal se mi žaludek. Doklusala jsem první kolečko a zalezla domů.

Tak to bylo tedy fiasko. Místo 4km jen něco přes 2, místo 30 minut 17 a místo nízkých tepů vysoké. A o pocitech ani nemluvě :) Ale už se moc těším na další běh :)