Sobotní běh naruby

by Martina November 27, 2010 17 comments

Před odjezdem:
S prvním letošním sněhem jsem se rozhodla vyrazit na "závod" (v uvozovkách, protože rozhodně není v plánu závodit, ale společně si vyklusat s Johari - konečně se zase uvidíme:). Včera jsem se večer docela nabaštila, takže s nedostatkem energie rozhodně nebude problém, nohy snad vydrží pět kiláčků v pohodě, co řeknou průdušky, to se uvidí, protože včera večer se mi asi opět snažily něco sdělit, naštěstí jen tak něco pobrblávaly, tak doufám, že to nemyslely vážně (teď už jsou zase hodné). Zkrátka se strašně moc těším, až si konečně vyběhnu letos v tom mrazivém vzduchu, sních mi bude křupat pod nohama a poklábosím s Johari (jestli nebude mít závodnické tendence a neuteče mi:). Mimochodem, já jedu skutečně jen vyklusat, nebudu závodit, Leono, Honzo, Machy... :)

Po návratu:
Tématem dnešního běhu bylo mít co nejvíce kusů oblečení naruby. Kromě zimních rukavic, které skutečně naruby dát nejdou, jsem měla naruby úplně všechno, včetně ponožek, spodního prádla a čepice. Měla jsem z toho dětskou radost, jak se mi to hezky povedlo. Ovšem po příjezdu na místo jsem začala mít obavy, jestli jsem to nespletla, protože nikdo jiný neměl naruby vůbec nic. Ale jinak panovala příjemná atmosféra, vyzvedla jsem si číslo a uložila batoh. Johari dorazila poměrně na poslední chvíli. Sice se stihla obléct a připevnit si číslo, ovšem už si nestihla odskočit a vypadalo to, že z toho bude mít seriózní problém :) A měla alespoň něco naruby, takže jsem si konečně přestala připadat divně.

Těsně před startem dorazil další závodník oblečený naruby, ještě vtipněji, než my dvě - úkol pojal skutečně obětavě, nejen, že měl oblečení naruby, ale dokonce měl spodní prádlo navrchu a vrchní oděv vespod...
Organizátor nám popřál hezký běh a vyjádřil přání, aby padaly traťové rekordy a ne závodníci (bylo poměrně hladce namrzlo). Odstartovalo se a zábava začala. Prakticky okamžitě jsem se octla na posledním místě startovního pole. Johari, zřejmě hnaná touhou odskočit si na toaletu, vyletěla jako raketa :D Pevně odhodlaná nepřepálit začátek jsem odmítla ji pronásledovat a držela jsem si svoji pozici, i když jsem si ji neudržela dlouho a zhruba po půl kilometru se mi podařilo jednu paní předběhnout. Od té doby se mé pořadí až do konce závodu nezměnilo. A mělo to něco do sebe - my, běžící na konci, jsme měli skvělou možnost sledovat závodníky před sebou a podle toho, kde kdo jak moc bruslil a klouzal se, si vybrat nejméně kluzkou trasu. I když ani to občas nestačilo a v některých místech jsem litovala, že jsem si nevzala na nohy místo běžeckých bot lední brusle.
Zabloudit se mi nepovedlo, stejně tak, jako minout obrátkový kužel a tak jsem po půl hodině dorazila do cíle. Výkon bych hodnotila velmi pozitivně: jednak mě nepředběhl nikdo z těch, co běželi desítku, a také mě po doběhu nebolelo v krku. Čekali jsme v cíli na ostatní závodníky, sluníčko svítilo, tleskali jsme a blahopřáli si a povídali s Johari.
Přišel čas vyhlášení. Moderátor vyzval tu závodnici, která na začátku ukazovala, že má naruby i spodní prádlo (ehm, Johari?), aby se přihlásila, ale ona se zbaběle (nebo snad skromně a stydlivě:) schovávala za ostatní závodníky v hloučku. A tak jsem skromně podotkla, že když se nehlásí, tak i já mám naruby úplně všecko :) Ach jo, asi jsem vážně příliš soutěživá. Nikdo, kdo toho měl naruby víc než já, se nenašel, nebo spíše nepřihlásil (že, Johari?) a tak jsem si vítězně vyzvedla čokošku a Aloe Vera nápoj. Následovalo vyhlašování běžeckých výsledků - klobouk dolů, všichni jsou pěkní rychlíci.
Většina účastníků se spolu s pořadateli odebrala na oběd do blízké restaurace, my se vydaly na MHD. Po půl hodině čekání na autobus jsem se dočkala a vezla se domů. Veškerou promrzlost spravila horká koupel s časopisem Běhej.com (už vím, proč je tolik voskovaný - je určen pro čtení ve vaně, bez následků na něj lze sahat mokrýma rukama).
Další závod je 1.1.2011 v 1h odpoledne :) Už se těším, snad se mi poštěstí se zúčastnit.