Srdce jako zvon

by Martina November 29, 2010 14 comments

Dneska jsem měla den plný pokusů a objevů. Důležitá informace je až na konci příspěvku, ale mám nějakou sdílnou náladu, tak mi odpusťte offtopic úvod :)

Cesta autem

Nejdříve jsem ráno poprvé řídila svého Fordíčka na sněhu a ledu. Nějak se do té posilovny přece dostat musím. Říkala jsem si, že když jezdí všichni, zvládnu to taky. Když jsem seděla v autě v naší podzemní garáži a pomalu se přede mnou otvíraly dveře, postupně se zjevovala ta bílá krajina, luxusně hladký a uježděný výjezd z podzemí (zasněžený kopeček nahoru), už jsem viděla, jak dojedu do půlky a pak se Fordíček začne točit dokolečka a pomalu se posune napříč a sjede zpět do garáže, přičemž otluču polovinu světel a ještě zničím výjezd z garáže. Naštěstí zafungovaly zimní gumy a já vyjela. Sníh křupal pod koly a já se začala cítit celkem bezpěčně. Na široké silnici, kde nikdy nic nejezdí, jsem si zkusila, jak to brzdí. Že je skutečná kalamita mi došlo, až když jsem dojela na dálnici, kde to obvykle každý druhý borec mastí 130, i když je tam 80. Ale světe div se, dneska jelo každé jedno auto 40. Občas auto úplně nedrželo směr, který jsem mu určovala a různě tancovalo ze strany na stranu podle vyjetých a namrzlých kolejí. To je najednou pravá zima, panečku.
Už ve chvíli, kdy jsem zaparkovala před posilkou, jsem měla kardiovaskulární rozcvičku za sebou, srdce bušilo jako ďas :) Ještě to odřídím domů, ale zbytek dne se radši budu kodrcat MHD.

V posilce
Po velmi dlouhé době jsem dneska necvičila systémem kruhového tréninku, ale pěkně série za sebou. Došlo mi, jak mě běh vytrénoval. Dolní polovina těla a břicho jsou na tom celkem slušně, to šlo snadno a zdaleka jsem nešla nadoraz. Ale vršek, to je bída s nouzí. Udělala jsem 250 zkracovaček, 150 dřepů, 100 výpadů, pohoda. Ale pak to přišlo. Odlehčené kliky (s rukama na lavičce), horko těžko 50 s přestávkami častěji, než bych ráda. Hlavní problém byla padající hlava, ale ke konci už úplně všechno :) Benchpress jen s váhou tyče - 60 ve třech sériích a úplně na dřeň. Přítahy s gigantickou dopomocí (tahala jsem asi jen 20kg) a opět jen 60 a měla jsem celkem dost. Další cvik na záda šel už lépe, ale to už mě moc nevytrhlo. Zkrátka je evidentní, že běh je úžasně prospěšná aktivita na nohy a břicho, ale zbytek svalů se skutečně moc nezapojí.

Běh na boso

Inspirována článkem na Behej.com jsem si na závěr dala dvanáct minut intervalů na páse, ale na boso. Moc jsem to nevychytala - bez ponožek se mi tam běhat nechtělo, ale ponožky trochu klouzaly, takže jsem musela dávat velký bacha, abych neskončila obličejem na páse. Každopádně to bylo super :) Už po pěti minutách jsem cítila snad každý sval na chodidle, pak se přidaly i lýtka, ale všechno tak příjemně a za chvíli to zase přešlo. Šeptem a se zaťukáním na dřevo: ani achilovky neprotestovaly! Příště si vezmu protiskluzové ponožky a rozhodně si to zopakuju. Nejsem si jista, jestli mám tu správnou techniku běhu přes špičky, skoro se bojím, že ne. Na druhou stranu, co bych chtěla po jednom krátkém běhu... časem na to snad přijdu.

Srdíčko

A teď k jádru věci. Už dlouho, skutečně hodně dlouho, jsem si říkala, že bych se měla nechat vyšetřit, jestli nemám nějakou vrozenou srdeční vadu. Přeci jen, na závodech se často nešetřím, sem tam mi to tam zabuší tak divně, spousta stresu... občas mi to vyvstalo v hlavě, až jsem se objednala na vyšetření. Přemýšlela jsem, co bych dělala, kdybych ji měla. Přestala bych běhat? To bych asi neměla dělat. Ale neměla bych závodit. Vydržela bych to? A mám tam vůbec chodit? Půjdu. Alespoň bude před závodem klidnější i zbytek rodiny (mamka mi před každým závodem říká, ať to hlavně nepřeháním a po doběhu mi píše, že je ráda, že jsem to přežila:). Tak jsem tam dneska byla. Pan doktor byl moc fajn, vyšetřil, pravil, že jsem zdravá jako ryba a že když nepoběžím po chřipce nebo s chřipkou, tak bych měla každý závod přežít :) Takže se mi tak trochu ulevilo, už nemusím při každém divném pocitu přemýšlet, jestli to se mnou za rohem nešlehne :) Blbost, co? Já vím, ale až ode dneška. Možná jsem maličko hypochondr. Zase na každém rohu dneska čtete, že by se tak měl nechat vyšetřit každý sportovec, takže ta hypochondrie vlastně není moje chyba .) A to je hlavní obsah mého dnešního příspěvku - mám z toho radost :) Taková příjemná úleva. To je všecko.