Lokální extrém mě běžecké funkce

by Martina December 05, 2010 9 comments

Dneska jsem měla jet k tetě na oběd. Ovšem od té doby, co jsem se přestěhovala, to k ní mám blíž a MHD je umístěné tak nešikovně, že to bude rychlejší možná i pěšky. Dobrý nápad, k tetě poběžím. Našla jsem si hezkou trasu, včera jsem se dokonce domluvila s tátou, že mi tam přiveze suché oblečení na převlečení.
Plán to byl dobrý, děsně jsem se na něj těšila. Nakonec ještě volala ségra, nejdřív mi nabízela, že mi půjčí běžky, abych si to mohla střihnout na běžkách, ale to jsem okamžitě zavrhla vzpomínajíc na školní celodenní výlet na běžkách, kde jsem seriózně myslela, že zhynu. Cílem tůry byla jakási hospoda, ale když jsem tam konečně dorazila, celá urvaná, vyčerpaná, zpocená, od sněhu od hlavy až k patě, všichni se akorát zvedali, ohřátí a najezení a hned se jelo zpět na chatu. A můj stav celkem nikoho nezajímal, zkrátka odjeli. Nebýt jediné kamarádky, asi bych tam zůstala brečet u stolu v hospodě :) Néé, to zase né, ale měla jsem toho teda fakt plné kecky. Takže běžky jsem zavrhla. Pak ale dostala ségra nápad, že se ke mně přidá a na běžkách pojede ona. To už znělo o moc líp :)
Nastal den D, při snídani zvoní telefon, volá ségra. Když jsem to zvedala, říkala jsem si, že je možná nemocná (v týdnu na ní něco lezlo), nebo zaspala, nebo je dopravní kolaps... ale její oznámení mě skutečně dostalo. Volala, že nemůže najít běžky (bydlí s rodiči v bytě 3+1). Nakonec se ukázalo, že běžky má asi u kamarádky, nebo u přítele... zkrátka jsem nakonec vyrazila sama.
Trasa měla mít 9.3km, ze začátku z kopce, pak rovinka a ve finiši krpál nahoru. Pamatovala jsem si, že se mám stále držet po hlavní cestě, žádné odbočky do lesa... Běželo se mi hezky, akorát ten dvoukilometrový úsek mezi Lipenci a Černošicemi mi připadal děsně dlouhý, navíc jsem ho čekala jako pláň a ony tam byly chatky. Ale moje druhé já na to hned povídá, že nemám frflat a mám si vážit, že vůbec můžu vyběhnout na takovou hezkou cestu. Až jsem doběhla na křižovatku, která mi podle mapy nebyla vůbec povědomá. A nikde ani noha. A tak jsem běžela dál a dál, až jsem konečně potkala paní se psem. Samozřejmě, že jsem byla úplně mimo cestu, zaběhla jsem si asi 2km od původní cesty. Proto se mi to zdálo tak dlouhé :) Zpětně jsem uvažovala, kde jsem to zvrtala. Pak mi to došlo. Ona totiž ta hlavní nebyla v jednom místě odhrnutá od sněhu a navíc byla označená jako slepá, takže jsem automaticky odbočila na vedlejší, která byla hezky projetá... ach ta zima, sníh to všechno mění a mate. Zhruba po hodině jsem byla, už poměrně vyčerpaná (od půlky léta je mým vrcholem 35 minut běhu) a to jsem byla teprve v půlce původní trasy -  zrovna se mi podařilo napojit se na původní cestu. Ale alespoň už jsem věděla, kde jsem. Říkala jsem si, že jsem to podcenila, že jsem si měla vzít alespoň něco k pití... další dva kilometry jsem měla malou duševní krizi. Ale čas od času mě něco zastavilo a vyfotila jsem si to a to mě vždycky celkem dostalo do pohody. Pak už jsem běžela podél trati a napjatě jsem očekávala vlak, kterým pojede zbytek rodiny, těšila jsem se, že si zamáváme. Vlak měl ale 20 minut zpozdění, takže se žádné mávání nekonalo.
Poslední kopec už jsem jenom vyšla, na běh už jsem náladu neměla a hrozně jsem se těšila do tepla na tety koláčky a čajíček :) (teta má vždycky napečeno a má to strááášně dobrý)
Po cestě zpátky, vlakem, se mi povedlo pobavit celý vagón a hlavně ve zdraví přežít parádní akrobatický kousek. Vlak zastavoval a já zjistila, že žádný východ není blízko a tak jsem svižným krokem pospíchala skrz vagón, abych se dostala k nějakým dveřím. Byl to takový ten dvouposchoďový vláček a mě čekaly schody do přízemí, takovým 6-7 poměrně vysokých schodů. Jenže kombinace sněhu zalezlého v podrážkách, sněhu na podlaze a nečekaně prudkého brzdění vlaku udělala své a všechny ty schody jsem nedobrovolně zdolala jedním dlouhým letem vzduchem hlavou napřed. Před přistáním jsem se elegantně chytila zábradlí, které jsem tím pádem krásně obkroužila a přistála jsem na obě nohy (dopad nebyl za plný počet bodů, trochu jsem balancovala:). Fakt se mi ulevilo, protože až do samotného konce jsem si nebyla jista, jestli mi zůstanou všechny zuby a všechny kosti neporušené :)
Takže zážitek skvělý, i když ještě maličko delší, než jsem čekala :)

Tady už jsem běžela špatně :)