A je to tady!

by Martina April 05, 2011 9 comments

Né, nenechte si mýlit, zatím ještě neběhám, ani nejezdím na kole. Ale celkem mi to nevadí. Věci se daly za posledních čtrnáct dní totiž vážně do pohybu :) Až do dnešního dne jsem váhala, jestli to sem napsat, nebo nebo ne, protože zatím byl každý optimistický a nadějný příspěvek brzo následován něčím méně veselým a to se mi vůbec nelíbilo. Takže teď budu psát tak nějak zpětně a doufám, že se pobavíte, protože občas to byl vážně vtipný kolotoč.

21.3.2011

První jarní den, venku je sice ještě dost chladno, ráno mrzne, ale přes den svítí sluníčko a je krásně. Úplně mě to táhne ven, na kolo, běhat, chodit, cokoliv, hlavně něco dělat venku. Situace si ale bohužel žádá jiné aktivity. Den začal vesele. Pečlivě jsem si naplánovala program téměř na minuty, abych byla všude včas, abych nemusela nikde čekat a abych nikam nepřišla pozdě. Na zastávce mi automat sežral padesát korun a jízdenku mi nedal. Podařilo se mi nahlásit závadu na uvedené číslo, peníze mi dokonce vrátí, ale protože nemám číslo účtu v hlavě, budu si pro ně muset na poštu. Za měsíc. Stojí to za to? Po dvaceti minutách cesty jsem zjistila, že nemám potřebné klíče a tak jsem vystoupila na zastávce uprostřed městského okruhu a než se mi podařilo najít podchod do protisměru, autobus přijel a taky ujel. Takže na úřad jsem přijela o hodinu později, což ale nakonec vůbec nevadilo, protože se ukázalo, že území, kde chceme náš závod vést, patří jinému úřadu (asi o deset metrů) a tak jsem tam jela zcela zbytečně.

Druhý bod programu byla návštěva mé praktické lékařky. Po hodině a čtvrt se na mě dostala řada. Od Listopadu bolí uzliny? No jo, jsou takové větší. Tak na krev a uvidíme. Hm hm, vybavily se mi všechny ty diagnózy, co mi lidi psali do online tréninkové deníčku. Fuj. Snad to nic nebude. Vzala jsem papír a šla. Najednou si člověk uvědomí, jak je život krásný a jak je úžasné, že se můžu takhle projít venku.

To pravé dobrodružství mě ale čekalo až večer. Kdybych tušila... Byla jsem objednaná na fyzioterapii k Michalovi, doporučil mi ho dobrý kamarád – prý je nadšený, schopný, pořád se něco nového učí a pracuje s vrcholovými sportovci. To je tak trochu sen každého raněného sportovce, dostat se do vrcholových rukou. Vždycky nevěřícně koukám na tu televizi, když hovoří o sportovci, jeho zranění a za kolik dní je fit v plné formě. A my, obyčejní smrtelníci, řešíme taková zranění týdny, měsíce, roky a kdo ví, jestli ho vůbec někdy vyléčíme. Cesta to byla krkolomná, ale dorazila jsem tam. Přivítal mě velmi energický člověk, než jsem se stačila svěřit se svým problémem, už měl základní diagnózu skoro hotovou (asi bylo užitečnější na mě koukat, než mě poslouchat). Než jsem se stihla nějak nadechnout, už jsem ve spodním prádle prováděla různé prosto cviky a poslouchala, co všechno je na mě špatně. V poměrně rozsáhlých skriptech o vadném držení těla, které mám doma, nezapomněl snad na jediný bod, včetně např. přetížených žvýkacích svalů a nebo ochablého transverzu, na kterém jsem celou zimu tak poctivě pracovala. Na konec mě nezapomněl uklidnit, že to všechno spravíme.

Když jsem tam tak ležela a snažila se udržet v požadované pozici, klepala jsem se, potila jsem se, na břiše mi vylezla obrovská pneumatika. Ach jo.

Seznámil mě s programem. Nejdřív mě odtrhával svaly od kůže a svaly od svalů. Prý, že si mám představit kuřecí, jak jdou tam ty vrstvy masa a blány mezi nimi, tak to mám prý nějaké slepené a srostlé a je potřeba to od sebe uvolnit. Jenže když já doma porcuji to nebohé kuře, už o tom neví. Já jsem to cítila setsakramentsky konkrétně a bolestí jsem si víc a víc přetěžovala žvýkací svaly. Přece tam nebudu křičet. Šly jsme pěkně od zad až po lýtka. Au au. Možná jsem křičet mohla - říkal, že hokejisti tam křičí běžně. To jsem ještě nevěděla, jaká bude druhá fáze.

Při druhé fázi jsem si sice taky vydržela nekřičet, ale nějaké zvuky jsem přece jen už vydala a taky jsem si tak trochu kopala druhou nohou do podložky, protože jinak bych asi fakt musela křičet. Uvolňovaly jsme zatuhlé svaly. To se snad ani nedá popsat, zkrátka bolest jako blázen. Během procedury jsme vedli konverzaci k tématu, tedy já jsem se jen snažila, ale občas jsem byla v takovém stavu, že mluvit prostě nešlo. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že jsem na tom maličko hůř, než si myslel. Ale že to nevadí, stejně to dáme brzo do pořádku. Vypotila jsem tam asi litr.

Potom jsme se dostali k odblokování mých bloků v páteři, parkrát to křuplo a bylo hotovo.

Poslední fáze bylo cvičení. Čtyři cviky na protažení zad, nohou, zadku a správné držení těla. Jak často cvičit? Tak alespoň tři až čtyři krát denně. A opakován? Tak pět až sedm.. Jako celkem? Né, v každé sérii, samozřejmě. Aha. Tak takhle probíhá to vrcholové léčení. To jsou minimálně dvě hodiny denně. Spíš víc. Tak strávím tak týden až dva a pak se posuneme. Další sporty zatím nedělat, maximálně plavat. Jak ráda bych šla plavat. Snad se tam brzo dostanu.

22.3.2011

Už včera večer, když jsem se svalila do postele, úplně vyčerpaná, jsem málem vyjekla. Ty záda si ta muka pamatují. A dneska ráno, to byl tedy konec. Když bych se skutálela ze schodů a pak přese mě přeběhlo stádo slonů, mohl by to být srovnatelný pocit. Jako použitý boxovací pytel, jako naporcované kuře.

Čekal mě odběr krve, takže bez snídaně. Ale hladová jsem si netroufla řídit, musel mě svézt David. Ale ten se chtěl nasnídat a to pořádně, takže jsem měla asi hodinu čas a tak jsem se pustila do první dnešní cvičební fáze. Po ránu a ještě k tomu hladová protahovat zkrácené svaly není o nic lepší, než večer a najedená. Nepříjemné, ale nedá se svítit. Jedinečná šance, musí se využít, nesmím to flákat, když mě tak krásně uvolnit. Au.

24.3.2011

Dneska ráno jsem se dozvěděla část výsledků z krve. Prakticky jsem v pořádku. Prý to vypadá na nějaký virus. Každopádně teď budu týden jen čekat a šetřit tělo. Mírně se mi ulevilo. Poslední dny jsem většinu času nedokázala vypnout hlavu, myslela jsem na nejhorší možné scénáře. A nedokázala jsem s tím nic moc udělat. Jak se člověk sám doma, je to konec. Hlava blázní a nedá se to zastavit. Výsledkem bylo, že jsem si musela dělat čaj na nervy, protože se mi zvedal žaludek celý den a kolísá mi teplota. Ačkoliv jsem od malička měla potíže s alergiemi, vždycky jsem se považovala za zdravou. Nějaký ten ekzém a záchvaty dušnosti mě přišly úplně normální a když jsem na vteřinu zapochybovala, jestli budu v pořádku (třeba když jsem se v noci vzbudila a nemohla dýchat, tenkrát ještě ty zázračné spreje nebyly), máma mě vždycky uklidnila. A mámě jsem to vždycky věřila. To, že člověk může onemocnět jen tak a může to být vážné, to mě z ničeho nic napadlo až na gymnáziu, když jsem ležela doma s horečkou a venku bylo krásně. Strašně jsem se té myšlenky lekla a od té doby z toho mám nějakou fóbii.

Ale zpátky ke cvičení. Docela jsem si to vychytala. V každé pozici mám vydržet dvacet až třicet vteřin. Nastavila jsem si na hodinkách intervaly po třiceti vteřinách, abych nemusela celou půlhodinu cvičení jako blbec pořád dokola počítat do třiceti. Navíc když já mám třicet, tak hodinky mají většinou tak pětačtyřicet nebo víc. Jak se snažím to nešidit a nepočítat rychleji, než jdou vteřiny, asi to dost přeháním. Takže hezky čtyřikrát denně půl hodiny poslouchám pípání hodinek každých třicet vteřin a podle toho měním končetiny a polohy. Občas si k tomu pustím rádio. Jo jo, neflákat se a makat!

Pokračování příště :)