Lepší a lepší každý den

by Martina May 10, 2011 9 comments

K předplatnému Runu jsem dostala jako dárek knížku. Je to taková stručná populárně psaná knížka, kde autor spojuje různé relaxační techniky a cvičení z dálného výhodu s poznatky z psychologie a statistikami. Upřímně mě překvapila, vlastně můžu říct, že se mi líbí. Spojuje v sobě naprostou jednoduchost a výstižnost, vždycky jde hned k jádru pudla. Jedna z věcí, kterou autor radí, je vymyšlení vlastní "formule". Emile Coué, francouzský psycholog a lékárník (asi to byl takový experimentátor a inovátor) žijící v 19. století vymyslel formuli, která vedla k pozoruhodnému uzdravení mnoha jeho pacientů.

"Den ode dne se mi daří lépe, v každém ohledu, stále lépe a lépe."

Jak nás mohou ovlivnit ostatní, ale také my sami sebe, takovými jednoduchými formulemi, na které pomyslíme byť jen krátce a ani jim nepřikládáme důležitost, ukazuje na podprahové reklamě. V běžném životě sami sebe ovlivǔjeme například myšlenkami typu "No, to ten den pěkně začíná. To je ale trapné. To nedokážu. Mám trému, nevydám ze sebe ani hlásku, natož to odprezentovat...". Závěrem doporučuje využít tuhle naši schopnost a podvědomě si mozek přeprogramovat na pozitivní vlnu :) Sama to vidím a cítím na sobě, ale i na ostatních, že udržování si pozitivního přístupu je nepochybně velmi prospěšné.
Knížka dává (opět jednoduchý a stručný) návod, jak si vytvořit ty správné formule "na míru" a jak je používat. V další části je spousta krátkých cvičení na uvolnění stresu, vybytí vzteku (takové věci teď naštěstí nepotřebuju, běhám.), masáže atd.

Na knížku jsem si vzpomněla, když jsem včera koukala do termínovky, protože už mi chybí ten společenský rozměr sportu. Ono je nepochybně krásné si běhat sám dlouhé kilometry v přírodě, ale ani tam teď nejsem. Uběhnu tři kilometry a mám dost. Potím se jako jako dveře od chlíva, jsem rudá jako rak a funím jako francouzský buldoček. Né, fakt to není jednoduchý. Kolo, to docela jde, ale když bych náhodou měla chutě překročit kilometráž z tréninkového plánu, ozývají se kolena. Tedy plácám se tu pořád dokola po sídlišti a přemýšlím, kolik měsíců mi bude trvat, než zase budu schopna uběhnout alespoň patnáct kilometrů. Vidím to tak na příští sezónu. Ale co, hlavně, že zase běhám. Měla bych se radovat a opakovat si tu univerzální formuli od Emila. Jenže... zjišťuju, že trénink mi začíná přinášet stres! Jak je to možné? Tak hodina a čtvrt dennodenně, to je jen kompenzační cvičení. A teď některé dny mám jen jednu fázi a některé dny dvě fáze dalšího tréninku. Sice jen na půl hodiny každou, ale těžko to stíhám. Navíc oblékat se na půl hodiny joggingu, nebo dokonce na půl hodiny tahat kolo, abych objela sídliště, to mi zabere skoro víc času než ten samotný trénink a to mě radosti a času nepřidává. Na druhou stranu, co můžu dělat? Vykašlat se na to? To ne - teď když konečně můžu zase sportovat, tak to nechat, to by byla tady s prominutím pěkná blbost. A trénink je přece jediná cesta, jak se dostat dál a zase moct vyběhnout nebo vyjet na hodinku, na dvě, dostat se konečně mimo sídliště a smetiště, poznat nové trasy, dělat si výlety. Ale co s tím nestíháním, co s tím stresem? Musím to brát s větším optimismem a tolik to nehrotit, ono se jistě zlepším, i když nebudu plnit plán úplně do puntíku. Takže když něco nestihnu, tak to nestihnu a basta. Svět se nezboří. Prioritu má kompenzační cvičení a co k tomu stihnu dál, to budu brát jako takový bonus. Zkrátka den ode dne se mi daří lépe, v každém ohledu, stále lépe a lépe :)

Ať si myslíte, že to dokážete, nebo nedokážete, vždycky máte pravdu.

(můj oblíbenec Henry Ford)

Mimochodem tu Emilovu formuli pravděpodobně není dobré analyzovat, jestli je to pravda, ale jen si jí opakovat .)