Úvahy moc do budoucna, vliv Leony na bezpečnost silniční dopravy a první přechod

by Martina May 06, 2011 4 comments

Tak jsem se víkendu dozvěděla, že jistý známý si nechal na lýtko vytetovat ozubené kolo. A to to prosím není cyklista. Ono to vlastně dává smysl, cyklista si ho nemusí dávat tetovat, ten ho tam mám tak nějak přirozeně dle hesla: "Každý správný závodník, má na noze převodník".
Tento týden jsem se vůbec dozvěděla zajímavé množství ústně předávaných informací. Zajímavé byly bezpochyby snídaně po plavání - nové tváře, nové obory zájmu a práce, ale hlavně ty historky z tréninku a závodů... možná jsem tam působila až trapně, protože jsem se do diskuse prakticky nedokázala zapojit. Jen jsem poslouchala, jak ostatní líčí všechny ty Ironmany a plánují závody na Havaji a v Austrálii a kdo ví kde ještě a s kým se kde potkali a vyjeli si na kole a kdo komu stačil a nestačil a kde v St. Pöltenu je jaký kopeček na cyklistické trati a kolik lidí tam jede a mně jen padala čelist a ptala jsem se sama sebe, co já tam dělám. Ale jsem moc ráda, že jsem tam s tou otevřenou čelistí parkrát seděla a poslouchala, protože to byly mně naprosto nové informace. Akorát to tedy mělo jeden možná trochu negativní efekt - najednou mi připadalo, že ten triatlon je děsně složitý a drahý a vyžaduje děsivé schopnosti a já jsem absolutně bez šance a jakmile se o nějaký závod pokusím, budu navěky ztrapněna, protože skončím jako poslední a to s velkým odstupem. Taky mě to vedlo k myšlenkám nad svoji výbavou. V hlavě mi hlodá, že mi chybí silniční kolo (mám jen horské), neopren a ideálně ještě tepák, i když teď zase střídavě funguje ten starý... ale když se hlouběji zamyslím, přicházím na to, že by mi tyhle věcičky samozřejmě udělaly radost, ale závod za mě nezdolají (naštěstí). Že mnohem víc mě totiž ve skutečnosti znepokokuje, že budu (na případném závodě, který je samozřejmě ještě v nedohlednu) určitě jediná bez neoprenu, jediná na horáku a ještě k tomu nejpomalejší. A je to tady. To je pořád hecování ostatních: "Neboj, nebudeš poslední, jen tam jeď. A i kdybys byla poslední, tak to nevadí, i účast je vítězstvím. Ne, není to trapné, být poslední, někdo to být musí, nikoho neštve čekat na posledního. No tak nemáš to nejlepší vybavení, koho to zajímá, důležité je si sport užít a prožít" a tak dále. Ale najednou mám problém to aplikovat sama na sebe. A to ještě zdaleka nikam nejedu! :))
A za všechny tyhle zcestné myšlenky určitě může to protahování. Jak tolik času trávím v těch ustrnulých polohách a nemám o čem přemýšlet, myslím na takového blbosti. Mám už ale zkušenost, z běhání, že v počátku jsem měla takových blbostí hlavu plnou, ale než jsem se k nějakému závodu dostala, dostatečně jsem otupěla a přestala jsem to tolik řešit. A po pár závodech, když člověk zjistí, že už poslední byl a přežil to, tak už to pustí z hlavy úplně. Snad to platí univerzálně.
A teď stručně k tomuto týdnu: středou mi skončilo plavání. Škoda, už jsem si na ranní vstávání zvykla a prakticky mi nevadilo (přítel to ovšem nesl stále těžce a tento den skoro oslavoval, že už konečně přestane zvonit budík uprostřed noci). Po raním plavání jsem se celý den cítila báječně. Přemýšlím, že bych mohla trénink obecně zařadit brzo ráno, ovšem trochu mi to komplikuje to protahování nutné před kolem a během - určitě bych u něj usla. Za ten měsíc jsem se toho v bazénu děsně moc naučila. Pořád je tam milión věcí ke zlepšení, ale to si nechám na podzim.
V pátek jsem se odhodlala (okolnosti mě donutily) si dát kolo a hned po něm běh. Oboje volně a krátce, ale i tak jsem byla zvědavá, co s tím přechodem všichni mají.
A jakéže to okolnosti mě donutily udělat něco, co je naprosto proti zásadám tréninku a to zcuknout dva dny tréninku do jednoho? To je taková zajímavá historie. Jakmile jedu s Leonou někam autem, vždycky to na mě nebo na okolní svět sešle nějakou zlou karmu. Poprvé jsme jely v zimě. V důsledku pařezu schovaného pod sněhem utrpěl můj Fordíček obrovskou díru v zadním nárazníku. Po druhé, na jaře, to už jsem byla skoro doma, už jsem parkovala v garáži a říkala si, že tentokrát byl výlet s Leonou bez následků, když tu se ozvala rána a obrovská díra se objevila v předním nárazníku. Stokrát už jsem tam parkovala, až jsem ten sloup jednou neminula. Přítel správně konstatovat, že dobře, že nemáme nějaký offroad s takovým tím železem vpředu, protože to by asi bylo jen trochu škráblé, ale barák by mohl spadnout. A tentokrát, třetí výlet, zase se všechno zdálo v pohodě, jako bych už konečně nepodcenila vliv Leony na mé řidičské schopnosti a dopravní situaci. Leony působení ale sahá dále, než jsem čekala a po cestě domů jsem strávila hodinu v koloně - nehoda na Barrandovské mostě - a tempem chůze po rukou s přestávkami jsem se vláčela už od Vršovic. Tudíž jsem běh nestihla a nechtělo se mi ho vypustit a tak jsem se rozhodla ho přesunou na další den, kde už jsem měla kolo.
Počasí nádherné, v (upraveném) plánu jsem měla 35 minut volně kolo a pak 20 minut volně běh. Plánovala jsem dojet k volní elektrárně ve Vraném a zpět a pak si tu oběhnout sídliště. Kolo se jelo krásně, po cestě tam sice trochu protivítr, ale hezká silnice a tak se to dalo. Jenže začalo být jasné, že až tam to nestihnu a proč se tam hnát dnes, když můžu příště, otočila jsem to kousek před cílem, ve snaze dodržet plán (když už jsem ho tak zprznila, tak se alespoň nepřetížit tolik.). Alespoň se budu mít na co těšit. Zpátky už jsem občas začala cítit koleno, ale zatím jen symbolicky, dojela jsem bez újmy. V depu (alias kočárkárně) jsem se snažila zdržet co nejméně času: sundala jsem bundu, přilbu, brýle, dala pár loků vody a už si to hnala po sídlišti. Čekala jsem, co na to nohy. První pokus běžet hned po kole, čekala jsem ledacos, ale nedělo se vůbec nic. Běželo se mi krásně, jenom mě tlačily šutýrky v botách, co jsem si ráno zapomněla od minula vyklepat. A taky mě lechtala vycpávka v cyklokalhotách. Zhruba v půlce trasy jsem se snažila posvačit mouchu, ale z asi nedostatku zkušeností jsem ji omylem vdechla. Doběhla jsem poměrně čerstvá a hned to tu sepisuju - naplnilo mě to velkým optimismem :)