Grand Prix 2011

by Martina September 11, 2011 11 comments

Na závod jsem jela se smíšenými pocity - natrénováno, aby to nebyla úplná ostuda, bylo, ale bohužel až moc.
Jak jsem psala před nějakou dobou, v srpnu jsem konečně naběhala přes 100km (asi 115), což bylo víc než dvakrát tolik, co v červenci a před tím jsem neběhala pořádně hodně dlouho. Už když jsem to zjistila, tak jsem pochopitelně měla velkou radost, protože to vypadalo, že už skutečně začínám opravdu zase běhat. Ovšem samozřejmě mě napadlo, jestli já to nevzala moc rychle... ale všechno bylo OK a tak jsem si říkala, že teď trochu zvolním s přidáváním a všechno bude v pohodě.
Bohužel, to už bylo asi pozdě. Od Nike běhu jsem maličko cítila svalík na zadku. Ve středu jsem s Johari vyklusala desítku v parku a pak přišlo docela peklo. Děsně mě bolela bedra. Byla jsem to vyplavat, pára... takže včera před závodem už to bylo OK. Stejně jsem ale před startem měla v hlavě, jestli je dobrý nápad běžet, aby mě zase nebolela záda a co ten asi natažený sval na zadku? Během včerejška bylo nakonec všechno bez problémů a já si závod moc užila, ale vezměme to postupně:

Ulice lemované diváky

Cíl

Běžela jsem já, Johari a letos běžela i ségra, její první závod. Uložily jsme věci, rozklusaly, všechno probíhalo jako na drátkách, organizace výborná. V koridorech jsme se rozdělily, protože ségra měla, jako prvoběžkyně, poslední koridor, já s Johari, asi jako favoritky, první koridor. Před startem minuta ticha za hokejisty (ono to bylo tak 20s) - takové ticho jsem snad na Staromáku ještě nikdy nezažila, hlavně, když byl úplně plný lidí. Minuta ticha byla zakončena stylově, asi chybou zvukotechniky, nicméně znělo naprosto to jako nějaká automatická zbraň, takže na tři vteřiny zavládla panika, ale za tak krátký čas si naštěstí nikdo nestihnul rozmyslet, jestli si lehne na zem a nechá se udupat, nebo udupe ty na zemi a nechá se zastřelit, takže se nikdo ani nehnul a pak se zjistilo, že nikdo nestřílí a tak se vlastně nic nedělo. :D A byl tu start.
Bylo teplo, až moc velké, hlavně v tom davu, a byl to moc hustý dav. Tak jsem alespoň začátek nepřepálila, zkrátka to nešlo. Běželo se moc hezky. Soustředila jsem se na techniku, na dýchání, na pevné břicho, aby mě nebolela ta záda. U kilometrovníků jsem mačkala stopky, abych měla představu, jak se držím. Sem tam hudba, ale hlavně mlaskání podrážek o asfalt, ticho, funění, střídané povzbuzováním fanoušků u trati. V Pařížské letos žádný velký finiš, protože mě čekal ještě asi kilák a půl, ale tedy nutno poznamenat, že ty poslední dva kiláky byly skutečně hustě lemované fanoušky a hodně mě to tlačilo dopředu, což bylo moc fajn.
Než jsem proběhla cílem, vítězky už byly vyhlášené :) Za cílem trochu zácpa, horko, žádný vzduch, dav a čekání na sundání čipů, samé upocené běžkyně, ale nešvihal jsem sebou, vyzvedla si vodu, banán a šup do úschovny a na sraz s holkama.
Johari jako obvykle pod 25 minut, ségra se taky rozhodně nemá za co stydět, pod půl hodiny. Já se vešla pod 28 minut, takže taky spokojenost, nic moc lepšího se asi čekat nedalo, třeba zase za rok :) Až na drobné bolístky (Johariiny puchýře, ségry namožené svaly) panovala všeobecná spokojenost.

Poslední metry před cílem

Holky odjely domů a já si dala druhou směnu, tentokrát jako fanoušek. Potkala jsem se Leonou, co se chystala na start desítky. Statečná to žena mezi stovkami mužů :) Však oni to určitě ocenili :)

 Leona po doběhu

 Karlův most

Desítka odstartovala a já se vrhla ke stánku Palestry - nápor žen už byl pryč, muži ještě na trati, takže ideální čas na masáž :) To jsem si moc užila. Jen tedy chudáci masírující studenti, ti si to tedy včera dali.
Přesunula jsem se k cíli a našla si místečko na fandění a pak tři čtvrtě hodiny plácala rukama a křičela z plna hrdla :) Snad to někomu pomohlo :) Ze začátku mě to bavilo, pak už jsem moc nemohla, ale protože začali hromadně odpadat ostatní fanoušci, cítila jsem se zavázána fandit, přece tam nemůže být takové ticho, a fandila jsem dál, co to šlo. Těšila jsem se, koho všechno poznám a nic, ani Bubobubo, ani Nikie... ale Leonu jsem viděla a taky 12Honzu, ten si to metelil pěkně rychle. A dlooouho za Honzou medvěd. Tedy Nedvěd.
Leona to zvládla se ctí, i když jí nebylo moc dobře. Poseděly jsme, pokecaly a až dneska jsem ulehla do měkké postýlky.
A dneska? Spokojená, nadšená, moc se mi to líbilo, akorát mě zase děsně bolí záda :( To by člověk nevěřil, že když přestane bolet něco, začne bolet něco jiného... je to trápení. I když poctivě cvičím. Asi jsem holt moc na ráz zkrouhla plavání a kolo a vrhla se do běhu. Protože jiné vysvětlení mě nenapadá. Takže tento týden bude zřejmě ve znamení odpočinku od běhu a uvolnění zad. Snad se mi povede to rychle spravit, za týden máme pětku ve Vídni. Ale tu můžu i odejít, svůj hezký čas už jsem si včera vybojovala :)