Není výzva jako výzva (a smradlavý bonus)

by Martina September 28, 2011 6 comments

Obvykle je to sranda: vyhlásit si nějakou výzvu a splnit ji. Třeba "uběhnu desítku pod hodinu", "uběhnu půlmaraton pod dvě hodiny", "natrénuju na maraton" atd. Člověk se pak cítí jako velký borec, protože na začátku si to třeba neuměl ani moc představit a nakonec to zvládl (a nebo taky ne, ale jen o kousek .). Nevím, jak ostatní, ale já jsem zjistila, že si asi podvědomě ukládám výzvy tak, abych měla skoro jistotu, že je splním :) Člověku to pak hezky nahřeje ego a hlavně je celý svět růžovější a všechno jde lépe, když se daří plnit nějakou výzvu.
Ale občas je potřeba si dát výzvu, do které se člověku nechce. Není to takovéto opojení atmosférou nějakého závodu: "Jéé, já ten půlmaraton přece taky zvládnu, tak na něj zkusím natrénovat.", nedělají to všichni, není na to jasná strategie, výsledky rozhodně nejsou vidět brzo, třeba nejsou ani měřitelné, možná jsou to takové ty výsledky, že nikdy nevíte, jestli to jde dobře (poznáte jen, že to jde blbě a to až, když se to pokazí). Tak přesně takové výzvy, to jsou ty pro mě nejtěžší a ty se snažím si nedávat :)
Ale občas není zbytí. Jako třeba teď. Zdá se to být snadné - přejít na trénink rozumného nabírání tréninkových objemů a taky se odpovídajícím způsobem přestat cpát. Tak když jsem přirozeně lenoch a sem tam si ráda dám úplně volný den, tak snad nebude problém jít si zaběhat jen krátce, ne? A ejhle, on je to děsný problém. Najednou se mi nechce se převlékat a chystat pak sprchovat a převlékat... takový půlhodinový kolotoč kvůli dvaceti minutám běhu (a to ještě není zima, kdy se člověk obléká mnohem déle). A když se dokopu ven, je horko, cítím se jako parní válec a vůbec, stojí to za starou bačkoru. A jíst přiměřeně méně? OK, ale dneska přijde mamka s koláčem, tak až od zítřka... mno a zítra už bych si ten koláč dávat neměla, tak to je lepší ho sníst celý dneska, ne? :D A zítra se zase něco najde... takže výsledný efekt je spíše opačný. Ach ta moje hlava!
Takže proč je to pro mě tak těžký? Protože:

1. Cíl je ještě daleko.
2. Ve vzduchu není moc motivace - protože cíl je ještě daleko (a až bude blízko, tak už se stejně nestihne...).
3. Jsem v tom sama.
4. Výsledky nejsou vidět a nebudou vidět - cílem je nic nepokazit.
5. Měřitelné výsledky lepšího jídla by asi byly, ale rozhodně ne hned.
6. Co je potřeba ke splnění cíle mě moc nebaví (radši bych běžela dál a nebo si dala úplné volno, radši bych si dala ovocné knedlíky, než těstoviny s rajčaty:).

A právě poslední bod, to je kámen úrazu. Nebaví mě to, protože to neakceptuju jako tu správnou výzvu - ten tréninkový plán je moc jednoduchý, dát si těstoviny se zeleninou a odolat knedlíkům je přece hračka. A ejhle :) Dodržovat "moc jednoduchý" plán najednou není tak lehké, odolat sladkému je taky těžký (kdo se má pořád s tou zeleninou krájet, navíc to je pořád hledat čas na nákupy čerstvého jídla, trvanlivé je přece jednodušší...).
Ha! A je to tady. Tohle je totiž ta skutečně drsná výzva. Chodit pravidelně běhat a dělat další věci, co člověka vyloženě baví, to je jednoduchý, to není žádný sebepřekonávání se! :))
Takže jsem zkusila svoji motivaci trochu zkonkretizovat, abych konečně hlavu přesvědčila, že i tohle je výzva a není nepřekonatelná, i když je rozhodně neobvykle těžká :) Tedy:

1. Cíl není daleko. Cíl je za 14 týdnů, to je, co by dup.
2. Motivace je přece to, že si pak budu moct dát zase nějakou relativně jednoduchou výzvu :) To jest natrénovat na nějaký krásný závod, třeba.
3. Ve všem jsem přece vždycky v úplné podstatě věci sama. Ať ostatní dělají, co chtějí, to podstatné je vždycky jenom na mně.
4. Výsledky nebudou vidět, ale měla bych se na konci cítit spokojená, zdravá a plná energie, to se přece počítá!
5. A jestli se vejdu do starých kalhot, to mě rozhodně potěší.
6. Jo, tak to že mě to nebaví, to je holt součástí tréninku. Trénink není o tom, dělat, co člověka baví, ale krize jsou jeho součástí a stejně tak jejich překonávání.

Takže vzhůru překonat svoji lenost a pohodlnost! :)

A aby to celé nebylo tak vážné, musím připojit historku ze včerejška. Včera jsme jeli nakupovat - nějaké jídlo, dárek pro tátu, nové kalhoty atd.
Stojím v kabince, na věšáčku batoh a asi patery džíny a zkouším, co to dá. Vyzkouším jedny, začnu zkoušet druhé. Hmm, takový zápach, co to je? Asi bych měla ty Vibramy zase vyprat, nějak rychle zasmrádly. Zkouším třetí. Uf. To nebudou ty Vibramy, to budou některé džíny, drží se to spíš nahoře. To přece není možné... takový smrad, které prase je přede mnou zkoušelo? Mno to je tedy nechutný. Který to můžou být... před vyzkoušením všechny vždycky letmo očuchám, jestli to nejsou ony a žádné neobjevím. Smrad se rovnoměrně rozptýlil kabinkou. Tak že by přece jen ty Vibramy?
Jedny jsem vybrala a jdu ke kase. Pokladní naúčtuje kalhoty, já sahám do batohu pro peněženku a v tu chvíli, co batoh otevřu, se mi vypoulí oči a vydám se sebe jen takové "Eeeeeeaaah bléééé." Pokladní nejdřív kouká, ale velmi brzo pochopí (spíš ucítí), o co jde, a podívá se na mě trochu nedůtklivě, i když se snaží zachovat profesionální přívětivou tvář, je vidět, že si myslí, že jsem určitě strašné prase. Puch, který se mi vyvalil z batohu zdaleka předčil puch, který se z něho vyvalil po Nike běhu, když jsem v něm měla několik hodin zavřené upocené boty a triko. Možná byl srovnatelný se smradem, který vyprodukovala několik týdnů stará kouska se salámem (tou dobou již celo-zelená), když jsem jí v první třídě schovala v pokojíčku pod koberec, abych nemusela mamce vysvětlovat, proč jsem nesnědla tu svačinu.
A v tu chvíli mi to došlo. V kabince nebyly cítit ani boty, ani kalhoty. Ani stará s láskou obložená houska. Aroma se linulo z batohu, ve kterém byl v igelitovém sáčku důkladně zauzlovaný balíček, ve kterém bylo v igelitu a papíře zabalený ještě menší balíček zalepený v originálním igelitovém obalu - speciální zrající sýr, dárek pro tátu, který jsem před hodinou koupila. Kdo byl ve Vídni ví, že táta je milovník zrajících sýrů .) Mimochodem, co si myslela ta prodavačka, to by mě zajímalo :D