Nike Run Sahara 2011

by Martina September 04, 2011 8 comments

Už od pátku jsem toho závodu měla plnou hlavu. Říkala jsem si, že přece nechci závodit na kost, protože pořádně běhat jsem začala až tak před měsícem a vzdálenosti okolo desítky teprve v půlce srpna, navíc se teď snažím jíst střídmě, abych sundala ta kila navíc, takže energie je tak poskrovnu. Na druhou stranu jsem na sebe cítila takový tlak, že když jsem někdy před loni i ty Běchovice pod tu hodinu dala, tak přeci dneska by to taky mělo jít... ale to je právě ono. Ještě zdaleka nejsem tam, co jsem byla předloni (a navíc ani tehdy to nebyla žádná hitparáda). Mno zkrátka na závod jsem jela nervózní a plna obav, jestli to nepřepálím a nebude mi chybět energie před koncem. Všechno bylo ale nakonec úplně jinak.
Před závodem jsem konečně poznala Jíťu a Barborku, taky jsem se sešla a Johari, Leonou a dalšíma holkama :) Trochu jsme se povzbudily, utvořily menší skupinky a pomalu se připravovaly ke startu.
Vzala jsem si svůj domácí ionťák, datle, šátek na hlavu a dala batoh do úschovny (tam jsem potkala ještě 1bubobubo:). Teplota 26° (ve stínu), slunce mi pralo do zad jako o závod. Tak ještě si odskočit a namočit hlavu a šlo se na start. Záchody tedy moc nesplachovaly, ale dalo se to přežít, hlavně na nich bez ustání pobíhala uklízečka, který byla děsně snaživá a chudák sama bojovala s nepřízní splachovadel a pořád vytírala a pak mě lámanou češtinou poprosila, jestli bych se holek nezeptala, jestli je všude papír, že to neumí říct. Tak jsem měla veřejný proslov na toaletách, pěkně zakřičet přes všechny kabinky :D

Ale zpátky k věci :) Natočila jsem si vodu do lahve, namočila šátek a šlo se na start. Vedro bylo dost děsné, ale to mi starosti nedělalo. Zatím se zdálo, že Nike spoustu věcí vychytal, takže jsem se nebála, že bych nějak trpěla žízní - takovou esenciální věc, jako občerstvení, budou mít jistě dobře zorganizovanou, zvlášť, když už bylo týden dopředu jasné, že dneska bude hic.
Po startu jsem se naposledy polila a lahev odhodila. Ačkoliv jsme běželi v davu, běželo se celkem fajn, panovala pohoda. První dva kiláčky byly super. Jak jsem na začátku měla tuhé nohy, tak jsem se rozběhala a začala se cítit celkem dobře. Ovšem už za pár set metrů jsem se začala vyloženě těšit na občerstvovačku. A bylo hůř a hůř. Postupně mi začínalo být fakt vedro, nebylo, kam se schovat, všude úmorné slunce. U Národního divadla z poza plotu dělníci kropili běžce z hadice - moc kapek jsem nezachytila, ale i to mě povzbudilo, ovšem jen asi na sto metrů, než těch pár kapek přestalo fungovat. Zhruba od čtvrtého do pátého kilometru jsem měla těžkou krizi. Sotva jsem táhla nohy, pusu už dávno suchou, slepenou, děsná žízeň, ten kilometr jsem běžela neuvěřitelných 8 minut.
A pak jsem se dočkala, občerstvovačka! Prakticky to vypadalo tak, že u pár stolečků byl dav lidí. Koukala jsem na stopky, na občerstvovačce jsem strávila necelé 4 minuty. Nejdřív jsem se tlačila davem ke stolečku, pak jsem natahovala ruku, abych dostala kelímek. Nikde nic připraveného, slečny braly kelímky z balíčku a takovou malou hadicí do nich chrstaly vodu. Kelímek byl velký, ale dostala jsem asi 100 ml. Tak jsem křičela, že to tedy ne, že potřebuju víc. Nakonec jsem se domohla a ještě asi 100 ml přibylo. Pak zvednou kelímek nad hlavu, prodrat z davu ven. Jeden běžec mi ho dokonce chtěl vzít, musela jsem se ním téměř prát, že to je moje voda, já si ji těžce vybojovala, ať si jde pro svoji :) Jsem to ale sobec... Nejradši bych ji celou vypila, ale bylo mi děsné horko, takže část jsem nevypila a vylila si ji na hlavu. To byla úleva. Ale cítila jsem, že by to chtělo ještě tak 5x tolik, abych se začala cítit v pohodě. Ale to bych tam strávila půl hodiny, nedalo se nic dělat, byl čas běžet dál. Na Václaváku před kasínem stáli zaměstnanci s kýblem vody a nabízeli nám se v něm opláchnout. To jsem samozřejmě využila. Nevím, kolik lidí si v tom kýblu omylo obličej přede mnou, ale vrhla jsem se k němu a osvěžila se. Svěží jsem vydržela asi půl kilometru a začalo to na novo - vedro a nekonečná žízeň. Vlastně ani moc nevím, kudy jsem běžela, prostě jsem dávala nohu před nohu a těšila se do cíle. Dýchala jsem zvolna, žádné funění, nohy moc nebolely, ale rychleji to prostě nešlo. Bylo mi neuvěřitelné vedro, rty se mi k sobě lepily víc a víc, vzpomněla jsem si na film "127 hodin". Byla jsem zkrátka trochu mimo, ale byla jsem si toho vědoma a snažila se ušetřit každý kousek energie, nezahřívat se víc, než je nezbytně nutné. Viděla jsem ukazatel 7 km a radovala jsem se, že už jen 2 km. To asi vypovídá o všem :) (Celkem měl závod 10 km.) Po nábřeží dost lidí šlo, bohužel přesně po těch hladkých pruzích pro cyklisty, takže my, co jsme ještě běželi, jsme museli lámat kotníky na velkých kostkách.
Poslední tři kilomery byly jako z karastrofického filmu. Nejdřív jsem je nepočítala, ale pak jsem začla. Na posledních třech kilometrech jsem zahlédla 15! lidí ležících na zemi nebo v sanitce. K větší části z nich ani už nezbyli záchranáři, pečovali o ně policisté, ostatní běžci a nebo diváci. V cíli mi pak vyprávěla ségra a Johari, jak viděli lidi padat během běhu a pomáhali jim. Kolem mě se přímo nic takového naštěstí neudálo, nikomu jsem pomáhat nemusela. Ale stejně nevím, jak bych mu pomohla, neměla jsem ani telefon...
Blížila jsem se k cíli, jediné, co mě hnalo kupředu byla vidina občerstvení v cíli. Cestu sem tam lemovali dobrovolníci, kteří nás povzbuzovali k běhu. Měla jsem sto chutí na ně zakřičet, ať mlčí, že kdyby nás nenechali se takhle na suchu smažit, že bychom běželi rychleji, ale oni za to nemohli, takže jsem se mlčky posouvala k cíli. Ťapy, ťapy, ťapy, zvuk tisíců podrážek dopadajících na asfalt, ve vyčerpávajícím a soustředěném tichu. Za normálních okolností ten zvuk miluju, teď jsem se jen modlila, abychom tam dorazili všichni zdraví a ten pocit umocňoval pohled na další a další běžce ležící podél trati, kterým diváci zvedali nohy, telefonovali a snažili se jim sehnat pití.
A byl tu cíl. Na nějaký spurt nebylo ani pomyšlení. Stejně mi to bylo už úplně jedno. Za cílem nic. Mé vysněné stoly s melouny a kelímky s vodou nikde nebyly. Asi půl kilometru za cílem bylo několik plechových korýtek s kohoutky, ale z osmi kohoutků tekl u každého jeden a to čůrkem, stála se na něj fronta. Tak jsem si tam sloupla a čekala... když na mě přišla řada, ve třech jsme se o ten čůrek střídali, aby ani kapka a ani vteřina nepřišly na zmar :) Opláchla jsem si obličej, dala si z dlaní dva loky, namočila šátek a dala prostor běžcům za mnou, protože ti nevypadalo o nic lépe než já. Ani ve Žlutých lázních nebylo nic. Nikde žádná voda, natož něco k jídlu, sůl, cukr... Vzpomněla jsem si, že mám ještě trochu vody v druhé lahvi v úschovně, takže tu jsem hned využila a jediné, co jsem měla k jídlu, byly dva minerální a cukrové bonbonky od Enervitu, tak jsem je hned zbodla, trochu soli v nich snad bylo. Byla jsem totiž celá pokrytá vrstvičkou soli, na nohách, v obličeji, moc jsem toho vypotila... :)

Co budu povídat, ještě dneska jsem na Nike naštvaná. Kdyby dali dostatek vody na trati a v cíli, mohl to být úplně jiný závod. Mohl to být závod a ne boj o přežití. Samozřejmě, že jsem se již potkala i s názorem, že na jiných závodech na 10 km třeba není občerstvení vůbec. To je sice pravda, ale ne tak úplně. Jednak když bylo na Běchovicích takové vedro, tak byla voda i tam, druhak s tím počítáte předem a tak si třeba vezmete vodu svoji a hlavně máte vodu a občerstvení v cíli. V neposlední řade jsou to závody, které se tváří jako závody a ne jako happening, který se úspěšně snaží přilákat k běhu širokou veřejnost a tak je, na rozdíl od Nike běhu, neběží i poměrně netrénované davy "obyčejných" lidí.
Ale ač jsem byla naštvaná a organizátoři mi zážitek poměrně zkazili (nebýt toho katastrofického občerstvení, tak je to naprosto skvělý závod!), tak jsem si zbytek dne užila :) Nejdřív jsme dali s Leonou a Sárou večeři (cesta na večeři a zpět 7 km pěšky, udělala jsem si obrovský puchýř :( :) ), pak jsem se vrátila ještě na losování o auto. Fakt by se mi moc hodilo... :) Losování bylo dramatické, strávila jsem ho ve skupince s Jíťou a Ondrou a jejich partou (moc skvělí lidi:). Vylosovali, myslím, osm lidí a ani jeden z nich tam nebyl! Ten devátý tam už bohužeul byl a nebyl to nikdo z nás :) Škoda, škoda. Ale co se dá dělat :)
Takže závěr: závod se nepovedl, ale nemám pocit, že by bylo nedostatkem tréninku, ale jinak jsem si to užila, potkala jsem úžasné lidi a byla legrace :)
Fotek mám jen pár, další přidám později a nebo je najdete na blogu u Jitky.

Od Jitky:

Od Nike:

Na startu ještě plna pohody...

Asi 100 m před "občerstvovačkou",

výstižný výraz... 

A fotky, které Nike nedělal, vypůjčila jsem si je z Běhej.com od pana Milana Arnošta, snad se nebude zlobit:

Mimochodem stále jim na webu visí toto (v často kladených dotazech, http://www.nikerunprague.cz/faq/#odkaz4) :