Běh v pyžamu a la Stín, když si nedáte pozor na kamarády (aneb jak jsem si vzpomněla na Honzovu babičku)

by Martina November 19, 2012 8 comments

Předmluva

Poslední dny jsou takové veselé. Být pesimista, jsem ve svém živlu. Začalo to nenápadně. Sympatický chlápek, se kterým jsem seděla v letadle a co pracuje pro Tesco, pravil, že těch 15 plechovek Plzně, co jim táhnu v kufru, mužů koupit i v Tescu v Anglii. Ale že ho to děsně mrzí, že mi to asi ani neměl říkat. To mě teda na náladě nepřidalo, ale co, bude to dopraveno s láskou a péčí a to se počítá. O té Becherovce jsem se radši ani nezmiňovala, určitě by mi řekl, že ji mají v každé domácnosti jako masážní emulzí nebo leštidlo na okna a Tesco ji dává ke každému nákupu zdarma :)
Byl pátek večer, po týdnu v Praze, kdy jsem byla na roztrhání v práci, ale i doma, jsem byla šíleně unavená. Postel, postel, večeře, teplíčko, postel… ách. Dotáhla jsem kufr z letiště na nádraží a světelná tabule mi hned zvedla náladu. Vlak přijede každou vteřinou. Všichni se tlačili na konci nástupiště. Pche, tůristi, říkala jsem si. Pěkně si popojdu doprostřed, ať se nemusím tlačit. Vlak přijel a já koukám na dveře. A kruci. Na tabuli běží nápis, že vagóny uprostřed jsou určeny pro první třídu. Potřebuju na konec a nebo na začátek! K turistům! Chopila jsem se kufru plného piva a becherovky a běžela s desetikilovým batohem na zádech plným knih a pracovních poznámek po nástupišti. Spousta dveří, ale sama první třída! Konečné, hurá, 2. třída. Mačkám tlačítko na otevření dveří, ale už zní alarm, dveře se zavírají. Ne, ještě jsem to stihla, naskakuju dovnitř, ale dveře se začínají zavírat. Stojím přiskříplá ve dveřích, nekonečné těžký kufr stojí osamocené na nástupišti. Snažím se, co to jde, ale dveře nepovolí. Chvíli jen tak čekám, snad řidič otevře. Nic. Přibíhá slečna, co seděla ve vlaku. Snaží se dveře otevřít, až se ji křiví obličej. Nic. Usměju se, poděkuju a ujistím ji, že si nemusí dělat starosti. Vzdávám se a jsem ráda, že se mi povedlo aspoň vystoupit. Dveře za mnou nemilosrdně zaklapnou a vlak odjíždí.
Stojím úplně sama na nástupišti. Je tma, fičí, poprchává. Čekám na další vlak. Mužů se v klidu vrátit doprostřed, protože další vlak už má jen vagóny druhé třídy.
Konečně jsem dorazila do centra města. Na jednu stranu je mi trochu smutno, zase sama, daleko od domova. Ale na druhou stranu mizí ten smutek, co jsem měla v Praze - konečně zase v Londýně. Jak mi ten týden chyběl! Hrnu se z vlaku do metra. Davy lidí už mi nepřijdou nijak neobvyklé. Až za chvíli začínám chápat, že úplně normální všechno není. Moje linka metra zkrátka nejezdí. Vůbec nepouštějí lidi dovnitř. Co se stalo, nevím. To se prostě občas stává. Chvíli se trpělivě tlačím k zaměstnanci, který dává rady, kudy kam. Mám jít pěšky asi 2 km na jiné metro a pak přestoupit.
Chuť si jednoduše zamávat na taxík je skoro neodolatelná. Ale ne, nejsem žádná mekota, nic to není. Prostě se trochu projdu. A tak vláčím svůj těžký náklad po městě. Je krásné. Sice fičí a poprchává, ale ten vzduch a ta atmosféra. Mám že sebe radost, že jsem odolala taxíku. Kdekdo se na mě hezky usmívá, cítím se parádně :) Nakonec je to parádní procházka - kdyby mě už všechno nebolelo. Záda, ramena, nohy, ruce, postel, večeře, postel!
Po devíti hodinách cestování konečně vystupuju z metra před mým pidi hotelem. Vystoupit nebylo jednoduché - ono totiž nějak nebylo kam vystoupit. Jak byly na lince problémy, stanice je tak přeplněná, že jednoduše není kam vystoupit - kdo chce nastoupit nemá kam uhnout, aby mohli ostatní vystoupit. Snažím se nějak protlouct ven a omlouvám se na všechny strany. Po cestě ven jsem musela přejet kufrem nohy tak stopadesáti lidem. Chudáci :)
V hotelu dostávám nový pokoj - poprosila jsem je o to, protože v tom minulém byla šílená zima. Snaha se jim nedá upřít - termostat v pokoji je nastaven na 35 stupňů Celsia. A žádné okno nejde otevřít! Nakonec se mi to u jednoho povedlo, ale nedrží otevřené. Duchapřítomně vklíním do okna hrnec a snažím se vysvléct s té péřové bundy, než mi čůrky potu rozmažou makeup :)
Konečně. Stojím v pokoji jen v prádle, ideální oblečení na aktuální pokojovou teplotu. Už už začínám slintat, že konečně bude něco k jídlu, když tu… jak jinak… požární alarm!

Závod

Bylo krásné nedělní ráno, venku jinovatka a sluníčko. Ještě pořád rozlámaná z cestování jsem se vyhrabala z postele. Čekal mě závod. Samozřejmě jen mě proti mně. Ale stejně, závod je závod. Fiona mě nalákala na podzimní desítku v Regent's parku.
Desítku? Zvládnu to? Od té doby, co jsem obula pětiprsťáky začínám zase trochu cítit potvůrku Achilovku. Naboso, nebo v pětiprsťákách? Naboso jsem rychle zavrhla, už měsíc jsem bosá neběžela. Chuť by byla, ale po měsíci abstinence a navíc ještě v mrazíků, radši ne. A desítka… to jsem neběžela snad už roky.
Jsem rozhodnuta běžet, co to půjde, ale jen tak, abych si to užila. To mě uklidnilo. Vůbec jsem nebyla nervózní a hrozně jsem se těšila. Nebála jsem se vůbec ničeho. Co přijde, to nějak vyřeším. Tečka. Basta. Pohoda :) Dokonce jsem si zapomněla na rub čísla napsat údaje o mých alergiích a kontaktní osobu - to se mi ještě nikdy nestalo, vždycky myslím na nejhorší ;) Ale tento týden ne.
Nadešel čas si sbalit věci a oblíknout se. Tak nějak jsem měla jen 3/4 kalhoty. Návleky na lýtka mám samozřejmě v kufru. Bohužel ale v tom druhém, v tom, který je teď zamčený v kanceláří. Hmm… Mám ještě jedny návleky, ty na spaní. Co se dá dělat. Sice bláznivé pruhované, ale poslouží. Tričko… hmm… všechny sportovní trička mám spolu s návleky na lýtka v kufru v kanceláří - kromě jediného, termotrička, které mám taky na spaní - ale v tomhle pokoji evidentně nebude potřeba. A v halence a svetříku skutečně nepoběžím (vlastně nic proti, jen bych neměla v čem pak chodit do práce:). A nic jiného není. Navíc, když budu mít na sobě kus pyžama, třeba se mi dostane i trochu odhodlaného ducha od Stína, který taky běhá závody v pyžamu. Takže jsem navlékla půlku pyžama (tričko a pruhované návleky), 3/4 kalhoty a bundu a už už jsem se měla k odchodu, když přišla zpráva od Fiony.
Chuděrka onemocněla. A jejda. Stejně tak ulehla i její kamarádka, se kterou jsme se měly potkat. Sraz zrušen. Moje bezstarostnost prošla těžkou zkouškou. Ano, to je přesně ta situace, do které nás mohou přivést jedině naši přátelé :)
Představte si, že byste měli jít na závod, co se běží ve Stromovce nebo v Prokopáku. Ale kde přesně? Kdo ví… žádné informace jsem neměla, protože jsem spoléhala na sraz s holkama (který stanovily na pouhou hodinu před startem, v metru). A za chvíli jel autobus… Jediné, co jsem stihla najít, bylo, že registrace je v místě, které se nazývalo tak, že ho neznaly ani Google mapy :)
Poznamenala jsem si to na papírek, sbalila malou mapičku a tryskem vyrazila. Ale stejně mi ten autobus ujel. Další měl jet za 10-12 minut, jel za 25. Ale aspoň, že jel :) Nakonec nejel úplně tam, kam jsem očekávala, ale cestu do parku jsem našla.
Následuj běžce - to by byla moje strategie v Praze. Ale tady je to všude samý běžec a rozhodně se nedalo předpokládat, že všichni jdou na závod. Zkusila jsem se zeptat jedné, ale ta vůbec netušila. Tak jsem se zkrátka ptala, kohokoliv jsem potkala. Až jsem konečně narazila na někoho, kdo šel taky na závod.
Číslo vyzvednuto, čip připevněn, batoh v úschovně. Paráda. Ještě by to chtělo toaletu. Dobrovolník mě posílá asi kilometr parkem. Skutečně jsem došla k toaletám, ale byli pro děti, s velkým nápisem, že nejsou určené pro dospělé. A navíc se z objektů ozýval hlasitý alarm. Nikde ani noha. Fakt se mi chtělo. Nebýt toho alarmu, nenápadně bych se tam vkradla. Ale takhle? Kdo ví, kdy sem nakluše jednotka Jamesů Bondů, kdo ví, v jaké situaci by mě zrovna zastihli a taky jsem si nebyla jistá, jestli bych ještě obhájila svůj nízký věk. Možná před pár lety, ale teď už by mi to asi nikdo neuvěřil.
Našla jsem mapičku parku a hledala další piktogramy pánů a dam. Vrátila jsem se k registraci a hle, kousíček od ní, velké toalety pro dospělé :) Zbývalo asi dvacet minut do startu, postavila jsem se do koridoru na sluníčko a rozcvičovala se.
Než jsme vyběhli, ještě jsme dostali poslední předstartovní instrukce - pozor na páníčky a hlavně jejich psy. A taky pozor, až budete probíhat zoologickou zahradou. Na co, to jsem nějak nerozuměla :) Ale jako první nepoběžím, takže než se tam dostanu, divá zvěř už bude nasycena rychlejšími běžci a mně bude snad umožněno bezpečně proběhnout. Běželo se na tři kola. Stanovila jsem si tempo, které mi přišlo jako docela bláznivé (vzhledem k tomu, jak jsem poslední dobou běhala), ale o nic nešlo. Když odpadnu, tak odpadnu. Dojít nebo vzdát to mužů vždycky.
První tři kilometry byly o soustředění na břicho - z té šíleně cesty mě dost bolela záda, tak jsem to nechtěla zhoršit. Sem tam jsem koukla na hodinky, jestli to tempo tak nějak zhruba držím.
První kolečko za mnou. Břicho už pochopilo, co po něm chci a drželo se správně i bez dalšího soustředění. Mohla jsem se začít soustředit na vyšší frekvenci kroku. A říkala jsem si: "Ty jo, třetina za tebou a pohoda, dobrý!" Druhý kolo, to už bylo maličko těžší. Tempo jsem udržela, i když jsem se teda pořád musela koukat na hodinky, protože už to tak samo úplně nešlo.

Po třech kilometrech to byla ještě pohoda...

Do třetího kola jsem nabíhala s tím, že teď už to bude jen o hlavě (naštěstí jsem si neuvědomovala, že jsem nevyplnila startovní číslo a že bych sebou skutečně neměla nikde švihnout). Ty dvě kola, to bylo tak to, co jsem teď zvyklá běhat. To poslední kolo je pro tělo poněkud nečekaný bonus v nečekaném tempu. Nohy začaly být unavená. Ale hodinky ukazovaly tempo neuproste a sluníčko mě povzbuzovalo. Dokud to půjde, nebudu zvolňovat! Chvíli to šlo, pak to moc nešlo, ale na to jsem nemyslela, prostě jsem držela tempo a hotovo. Pak přišla druhá vlna energie, dokonce jsem maličko zrychlila. Ale pár desítek metrů před cílem už jsem skutečně mlela z posledního. Chtěla jsem ještě zasprintovat, ale nohy byly jako z olova. Ale hlava byla silnější a tak jsem spokojeně "profrčela" cílem (diváci by asi spíš řekli, že jsem se provalila a nebo prosunula).
Pusu slepenou, propocená skrz na skrz. Překvapená! Strašně překvapená. Nejen že jsem to uběhla, ale dokonce v tempu, které jsem nečekala, že jsem schopna tak dlouho udržet. Vyzvedla jsem si medaili, tričko a tašku s jídlem a frčela do hotelu. Po cestě jsem samozřejmě, pro štěstí, šlápla do h… tak jsem aspoň nemusela řešit dilema, jestli boty vyprat hned a nebo až za pár dní :)
Fantastický závod. Dokonale jsem si ho užila :)

Dodatek

Co se stane, když týden nejste v kanceláři? Zmizí vám stůl a telefon. Jediné, co jsem našla, byl můj hrníček a klávesnice :D