Nike rojeni 2013

by Martina September 01, 2013 9 comments

Letos jsem se nechala přesvědčit, že to teda zase zkusím. Zaplatila jsem šest stovek, vyzvedla si tričko a v pátek večer si hrůzou uvědomila, že vlastně už zítra. A byl to nakonec docela boj.

Co jsem rozhodně nepodcenila, bylo jídlo :) Mámy meruňkové knedlíky s jemným tvarůžkem, máslíčkem a cukříčkem. Nenapadá mě nic, na co by se mi běhalo líp. Před druhou jsem si sbalila svých pár švestek a nalodila se na přívoz. To bylo moudré rozhodnutí, protože jsem si tím ušetřila nějaký ten kilometr chůze z Palackého náměstí. Sraz vyšel napůl - Johari dorazila a ségra taky. Té se nechtělo dělat striptýz a tak místo obyčejného převléknutí trička předváděla hadí tanec a snažila se z pod horního trička vysvléknout to spodní. Nikdy by mě nenapadlo, že to vůbec jde...
Leonu a spol (Sára, ll s dcerou, Pavel...) jsme nakonec potkaly až u úschovny. Startovalo deset tisíc lidí. Takže celá před závodní procedura by se dala shrnout slovem fronta. Fronta do areálu, fronta do úschovny, fronta za záchod a potom šup do fronty na start.
Trochu jsem se bála. Už od pátečního večera. Bála jsem se, že si udělám puchýře a nebudu schopna běžet Baroko desítku za týden. Naštěstí mě ještě v pátek před usnutím má drahá polovička uklidnil. Koukal na mě s upřímným překvapením, co vůbec řeším: "A dyť je to až za tejden. Tak nebudeš tejden běhat." A měl pravdu. Zkrátka není co řešit. Stejně s tím nic nenadělám. Přes noc asi lepší techniku došlapu nevymyslím, tak co.
Ale zpátky do startovního koridoru. Zařadily jsme se ségrou (ostatní se už někam vytratili) až asi čtyři minuty před startem. Honem jsem sundala pětiprsty a připla si je kolem pasu. Ségra ještě povídá, že prý jí přítel říkal, že má koukat kolem trati, že po ní má velké překvapení.
Ve čtyři hodiny se ozval šum a výskot a tím to skončilo. Do pohybu jsme se dostali až za několik minut a startem jsme probíhaly přesně o deset minut později. Běželo se celkem hezky. Snažila jsem se držet nějaké rozumné tempo, ale stejně to úplně nebylo na mně. Dav byl tak hustý, že předbíhat moc nebylo kudy a zastavit se jsem se upřímně bála. Takže jsem kličkovala jako kamzík a než jsem přešla na pravidelnou chodeckou přestávku, snažila jsem se uklidit někam na kraj. Vůbec, celá moje strategie střídání chůze a běhu se ukázala jako naprosto nevhodná. Dav se pohyboval celkem rovnoměrným tempem. Jenže já stejného průměru dosahovala tak, že jsem běžela něco mezi 5:30 a 6:00 na km a pak zase chvíli šla. Takže kličkovaná střídaná s překážením. Moje naděje, že se dav časem rozplyne, byly naprosto marné. Prakticky až do cíle jsem byla v chumlu.
Ale přece jen jsem měla ze závodu respekt a tak jsem, nehledě na podmínky, aspoň rámcově, chodecké přestávky dodržovala a při běhu držela tempo, které vyžadovalo dosti kličkování. Taky jsem děsně bojovala s botama. Měla jsem je přidělané na gumě kolem boků, ale pořád lezly nahoru. A samožřejmě mi u toho neustále vyhrnovaly sukni. Celkem brzo jsem to vzdala a nechala je plandat někde kolem pasu, aspoň už běžci za mnou nemuseli koukat na můj zadek pod sukní.
Někde v půlce jsem začala cítit chodidla. Přeci jen, nezvyklé tempo začalo být znát. Ale přece teď nezastavím a nebudu se obouvat. Vzpomněla jsem si na Honzu. Pf, co je nějaký můj malý puchýř? Nic! Běžím dál. Slečna přede mnou měla na tričku "Don't panic. RUN!" (Nepanikař a běž!). Zatraceně moudrá slova.
Kus za národním divadlem, někde na sedmém kilometru, jsem si ale zase vzpomněla na Baroko. Když mám boty kolem pasu, tak si je přece můžu obout, ne?! Asi bych to doběhla i bez nich, ale za týden je taky den. Tak jsem se posunula ke kraji, setřásla boty z opasku, natáhla je na nohy a běžela. A asi jsem dobře udělala, protože na nábřeží byl strašný bordel. A to nemluvím o těch kostkách, které sice zvládám, ale vyloženě potěšení mi tedy nepřináší.
Poslední dva kilometry jsem se těšila do cíle jak malá. Nejen, že puchýře bolely i v botách (celkem pochopitelně), ale hlavně jsem platila daň za svůj módní výběr. Sukně sice má všité kraťasy, ale ty se vyhrnovaly a stehna byla v jednom ohni.
A tak se to nakonec nějak událo, že jsem proběhla cílem. Nekončící dav mě vedl dál a dál, dostala jsem vodu a dokonce i banán (o pár minut později už banány došly), tyčinky už nebyly.
Všichni jsme se nakonec aspoň krátce sešli a rozjeli se domů. Ještě po cestě se ségry ptám: "Hele, a co ten Ondra? Vidělas něco po cestě?". "Ne, nic," kroutí trochu zklamaně hlavou, "bylo tam moc lidí, asi jsem to přehlídla." Za pár minut zvoní telefon a jen slyším: "A ty nejseš v Praze? Aha. Já myslela, že se teď ještě sejdem, po závodě. Ne, dneska. Ne zejtra, dneska to bylo." :D Takže překvapení zůstalo připravené, možná na příští rok :)