DD +5
Vlastně se moc nezměnilo - pořád jsem nechlazena a pořád nic. Jediné, co se změnilo, že na poslední kontrole změřili, že se Zoe zmenšila - což je samozřejmě nesmysl a chyba měření. Nicméně to zapříčinilo, že nezapadla do požadovaných škatulek a tak jsem byla vyřazena že skupiny s nejnižším rizikem. Pokud se Zoe narodí někdy teď, budu muset jet do vzdálenější nemocnice, kde mají více "tovární" přístup, než v našem málem, téměř rodinném, birth centru. V úterý jdeme na ultrazvuk, kde ji přeměří a doufám, že všechno bude OK a zase budeme moct rodit u nás a ne v nemocnici.
Tak uvidíme - rozhodně se vylézt do úterý nebo po úterý? :) Hlavně, aby už to bylo a nemuseli jsme řešit blížící se poslední termín, po kterém na mě začnou všichni tlačit, že pokud ji že sebe okamžitě nenechám vytáhnout, jsem nezodpovědná a blbá... (aniž by tomu aspoň trochu rozuměli).
Jo a dostávám tak deset zpráv denně, jak se mám a jestli už a nebo ještě ne. Už mě to není tak příjemné jako před týdnem. Takže si aktivně opakuju, jak je to fajn, že na mě vlastně vůbec někdo myslí.
Večer jsme šli spát, ale moc jsem toho nenaspala - pěkně mě bolela záda. Po 4h ležení a snažení se usnout přes tu bolest v bedrech, jsem si uvědomila, že jsem Zoe necítila se hýbat už hodně dlouho. Takže jsem D vzbudila, že bych ráda jela na monitor na kontrolu.
D měl celou cestu řeči, že mám určitě kontrakce. A já se s ním celou dobu hádala, že mě jen konstantně bolí bedra, žádné kontrakce, které by povolovaly a zesilovaly... přece poznám, až budu rodit, ne?
Na monitoru všechno OK. Domů jsme se vrátili asi ve 4h ráno a skoro hned jsme zase jeli zpět, protože ráno jsme měli ten ultrazvuk.
DD+6
Moje přání nedostat se do rukou doktorů, ale zůstat jen s porodními asistentkami, se bohužel nevyplnilo. Ultrazvuk ukázal, že Zoe je maličko menší a má maličko méně vody - oboje v normě. Jenže doktor si vždycky najde důvod zasáhnout.
Dostala jsem povolení dojít si domů pro kufr s věcmi a měla jsem nastoupit na vyvolání. Ach jo, přesně to jsem nechtěla. Po obědě jsme tedy dorazili do nemocnice. Dostala jsem postel na pokoji, kde nás celkem bylo 6 žen a k tomu jejich partneri a rodiny. Mezi námi byly látkové zástěny - hm, není nad to mít takové soukromí... Na pokoji byl klid, všichni v klidu polehávali a čekali, že jim také porod vyvolají. Meli ale plno a tak se jen čekalo a čekalo. Paní vedle nás čekala už 2 dny. Tak hlavně, že mě tam tak hnali.
Vybalili jsme tablet, dali Skype s rodiči. Zahráli si Člověče nezlob se, dostala jsem večeři... a bolest v zádech byla silnější. D mi pořád trvdil, že rodím, já mu říkala, že určitě ne, že mě prostě jen bolí bedra... Mno a pak najednou začala záda bolet ve vlnách - bolelo, nebolelo, bolelo, nebolelo. Sakra, že by měl pravdu a že už bych skoro celý den rodila?? Začali jsme stopovat časově intervaly a ukázalo se, že jsou pravidelně a blíže a blíže u sebe.
A začalo to být náročnější, dělala jsem všechna dechová cvičení, zkoušela všechny polohy z kurzu... dobře, že jsem byla připravena. Správné dýchání a mentální přístup byly k nezaplacení. A měli jsme pořád spoustu fórků a legrace :D
Brzo jsem během těch vln už nemohla mluvit, jsem vždycky jen zasyčela na D "už" - aby D zapnul stopky na mobilu. V mezičase jsem říkala midwifes (midwife - porodní asistentka), že asi rodím, ukazovali jsme jim záznam časových intervalů...
Později jsem se ptala, jestli by mi nepřinesli rajský plyn a jestli už bych nemohla do bazénku. Byla jsem sice ve fázi, kdy bych už určitě do bazénku mohla a plyn dostat měla, ale nic nešlo - všechny sály byly obsažené (včetně toho jediného s bazénkem) a plyn prý mají jen na sálech a ten přenosný je prý příšerně hlasitý a rušil by ostatní na pokoji.
Plné sály byl docela problém - moje strategie porodu do vody tím vzala kompletně za své. Plyn se ukázal, že zase takový problém nebyl - když jsem začala co pár minut funět a hekat a křičet, došlo jim, že většího klidu dosáhnou, když mi ten plyn přinesou. Jen to trochu hučelo, zase tak hlasité to nebylo.
Když aplikace na telefonu začala psát, že už se blížíme do finále, zase jsem to říkala midwifes a dozvěděla jsem se, že prostě není kam mě dát a ať řeknu, když bych měla nutkání tlačit.
Následovala scéna, při které jsem padla na kolena uprostřed místnosti a mohutné se vyblila. Ostatní pacošky musely být nadšené... tak dobře se už určitě dlouho nevyspaly. A ta vidina krásného porodu, co byl před nimi...
Brzo po tom to přišlo - prostě tělo začalo tlačit nezávislé na tom, jestli jsem chtěla, nebo ne. Měla jsem pocit, že za chvíli bude venku. Tak se snažím na midwife křičet "Push" (vyslovováno "puš", znamená "Tlačit!") I to jedno slovo mi dalo zabrat, celou větu jsem neměla šanci říct. A D jen povídá, že jo jo, že už to stopuje - rozuměl "už". Tak říkám, že ne "už", ale "push", jenže jak jsem byla zadýchaná a trochu v křeči, D mi prostě rozuměl "už". Ještě párkrát jsem mu to zkoušela zopakovat a on mě pořád ujišťoval, že stopuje čas :D Nakonec se mi to povedlo vysvětlit až po kontrakci.
Midwife mě vyšetřila a potvrdila, že že mě Zoe skutečně vyleze každou chvíli a není na co čekat. I s postelí mě tedy poklusem vezli po nemocnici na porodní sál - chůze nějak nepřipadala v úvahu. V tu chvíli jsem si říkala, že to už je skoro na úrovni běhu Praha-Prčice a že už mám docela dost. Přesně v ten moment bych si asi sedla na patník a počkala, až mě D vyzvedne. Ale tenhle závod jsem musela dokončit.
Než jsme vyrazili na chodbu, midwifes měly strach, jestli prý nechci nějak přikrýt, abych si zachovala nějakou důstojnost... zmohla jsem se jen na to jim vysvětlit, že moje důstojnost je to poslední, co mě zajímá, hlavně ať už mě odvezou a máme to hotovo. Přišlo jim to děsně vtipné a mně zase přišlo vtipné, jaké "prkotiny" řeší. Měla jsem štěstí, že to bylo kolem půlnoci a tak na chodbách asi moc lidí nebylo.
Jediný volný sál byl bohužel úplně obyčejný, žádný bazének, nic. A doktorka stále trvala na monitorování, takže všechny ty možnosti pozic využívajících gravitaci, vodu etc. - všechno marné, monitor na mě nedržel jinak, než v leže na zádech. Nedalo se nic dělat. Moc mi to nešlo, ale věděla jsem, že lepší to nebude a že nikdo jiný to za mě neudělá, takže jsem do toho dala všechno a po hodině snahy bylo hotovo.
Říkala jsem si, že kdybych do těch Prčic dala taky úplně všechno, asi bych je uběhla. V člověku je víc, než si myslí. Bylo to srovnatelené. A cítila jsem se asi jako bych se cítila po nich. Přišla strašná zimnice, čtyři hodiny jsem se jen klepala a pak jsem se znova celá děsně poblila... a pak už mi bylo fajn. Za to by ty Prčice stejně nestaly, dát do toho všechno prostě nemusí vždycky stát za to.
Takže shrnuto:
Doktorům se mi vyhnout nepovedlo a jak jsem se obávala, skončila jsem na zádech na posteli s monitorem na břiše. Žádná voda, žádné svíčky... plány se neuskutečnily. Nicméně když vezmeme v úvahu tyhle nepříznivé okolnosti, zvládli jsme to skvěle - kromě rajského plynu žádné medikamenty, žádné nástroje, žádná operace. Zoe tříkilová, krásná a spokojena. Já jsem teda skončila se spustou stehů (to určitě ta pozice na zádech...), ale za 10 dní už byly zv celku ahojené a ani jsem nemusela jíst nic proti bolesti (i když jsem teda prvních pár dní chodila jako kačer).
Kurzy a hromada čtení se určitě vyplatila. A bez D bych to nezvládla. Byl obrovská podpora, držel dobrou náladu, byl můj mluvčí, když jsem už mluvit nemohla, podával mi plyn, sháněl midwifes, podával mi ručník ve sprše, fyzicky mě držel, když jsem se o něj opírala... Fakt velký respekt, muselo to být strašně náročné.
A co dál?
Porod je sice "porod", ale musím říct, že díky běžeckým závodům a předporodní přípravě byl vlastně v pohodě - nic šokujícího, nic nezvládnutelného (ono stejně nic jiného nezbývá). Bylo to těžké, ale ne víc, než jsem čekala. Jenže to, co přišlo po tom, na to už mě nikdo nepřipravil.
A nechápu, proč o tom nikdo nemluví. Pochybuju, že jsem to tak prožívala jen já. Nebo jo?
Myslím, že to asi skutečně byl největší fyzicky výkonu svého života (druhý den mě bolel úplně každý sval v těle). A místo regenerace a spánku, začal kolotoč. Celé se to zkomplikovalo tím, že Zoe měla drobný srůst pod jazykem, na který přišli až za skoro týden a který z krmení dělal horor - nešlo to, bolelo to, nefungovalo to, trávily jsme tím hodiny a obě jsme bulely. Taky měla nějakou kožní infekci a tak 6 dní stará už musela mít penicilin, po kterém ji taky nebylo úplně nejlíp... A byli jsme na to s D úplně sami. První asi tři týdny jsem spala cca 2h denně, víc jsem nemohla - kojení, přebalování, pumpování mléka (nemohla se kojit sama kvůli tomu jazyku), řvoucí hladové dítě...
Výsledkem bylo, že jsem měla halucinace, nevěděla jsem, co se stalo skutečně a co se mi zdálo, jestli jsem něco řekla nahlas, nebo si to jen myslela, nevěděla jsem, kde jsem, kde je Zoe, měla jsem panický strach, že jsem usnula na moc dlouho a zapomněla ji nakrmit... vypínaly se mi části mozku, takže mi padaly únavou ruce a hlava uprostřed činnosti... pořád jsem se o ní bála, fakt horor.
D se snažil, jak mohl (proč chlapy nemůžou taky kojit???), ale víc dělat nemohl. Někdy po dvou týdnech přijela mamka na víc jak týden a pomohla mi překonat hlavně noční směny (D musel spát víc než já, aspoň jeden z nás potřeboval být při smyslech - takže noce jsem se snažila zvládat úplně sama).
Vyléčili jsme infekci, vyoperovali srůst pod jazykem (musela jsem ji u řezání jazyka držet hlavičku!), Zoe se přestala ztrácet před očima a postupně jsme začaly existovat trochu lépe.
Zhruba od třech týdnu už jsem začala spát 4-5h denně a teď po měsíci si dopřeju celkem i 6h (pokud zrovna nemá růstový spurt a nechce kojit 12h denně). Halušky, panika i zmatení zmizely.
Zhruba jednou za týden přijde na noc chůva. Sice vstávám na kojení, ale aspoň nemusím přebalovat, odříhavat a uspávat a místo toho si přispím. To je hodne fajn :)
Takže jestli jsem D obdivovala, jak zvládnul porod, tak teď už se to nedá slovy vyjádřit. Jak přežil moje těžké období potom, to vůbec nechápu. Mám zkrátka nejlepšího může na světě.
Tak to je krásný příběh. Má v sobě drama, veselé prvky a hlavně dobrý konce. :) Velká gratulace a ať se Všem dobře daří!!!
ReplyDeleteBTW u prvního porodu jsem také měřil kontrakce s přesností na vteřiny a pečlivě je zapisoval. V duchu jsem se těšil, že to pak vynesu do grafu, statisticky zpracuji a vypočítám směrodatnou odchylku a rozptyl. S odstupem času jsem se ale dozvěděl, že mojí ženě to v tu chvíli bylo úplně jedno a že jediná dobrá věc na tom byla, že jí to alespoň odvádělo pozornost :) u dalších porodů jsme se na to už pak vykašlali :)
Hodně zdraví a ať se daří!
MM
Uff, tak to ste si prežili pekné materské dno hneď na začiatku. Držím palce, aby ich už nebolo moc :) A mám len jedinú radu - nasťahovať si malú do postele alebo aspoň vedľa postele (výborná vec je hniezdo pre bábätko), kojiť po ležiačky a v noci nevstávať. Potom sa to dá prežiť - ja som už tretí rok nespala v noci viac ako dve-tri hodiny vkuse.
ReplyDeleteMoc blahopřeju ke krásnému miminku!
ReplyDeleteJako nepoučený nezkušený neotec se nestačím divit, jak to chodí. Měl jsem za to, že pro matku a dítě se dělá první poslední ale poslední dobou je to kolem mě samý hororový příběh. Třeba tady u nás v Liberci a Jablonci existuje popis porodu na několik A4, co standardně dělají (nastřihování, urychlování, ten hmat, co "vypuzuje" miminko ven,...) a matka to musí vyloženě odmítnout, i když to jsou věci, které světová zdravotnická organizace už 20 let silně nedoporučuje dělat, pokud to není nutné. Jenže ti debilové u nás to dělají prostě proto, že to mají jednodušší a můžou jít dřív domů. Jedna moje známá jde do druhého porodu s tím, že proškolila manžela, co a jak, na co je který nástroj a kdy ho "můžou" použít a kdy to není nutné a vše bude nahrávat. Protože i když ty úkony A4 matka odmítne, může (a dělá to) lékař říct, že to bylo nutné a nikdo mu nic nedokáže. Jo a perlička na okraj - při prvním porodu chtěl jít starší lékaž už domů, tak jí dal velikou dávku oxytocinu, pak to zjistil jiný (mladší) lékař a před rodičkou se tam hádali, protože byla fakt koňská dávka.
Na každý pád obrovská gratulace. Zvládli (a zvládáte) to skvěle a bude teď už jen čím dál lepší. A jen abych se trošku zorientoval v čase, kdy že se to odehrálo?
ReplyDeleteVelka gratulace.. a samozrejme, jako vetsina lidi.. miluju stastne konce.. a obzvlast o vanocich..:)
ReplyDeleteI kdyz je dobre, ze se dcera nenarodila na 24.12... a ze jste ji (tak jako se to stalo jedne moji kamaradce) nedali jmeno Eva.. Tomu se rika pomsta:). Spojit narozeniny, jmeniny a jeziska..:)
Tak at se Zoe dari.. a zacne rychle behat:).. MSF! A tobe at to prijemne pobiha za kocarem:)
Přeji vám ať jste obě zdraví. Zvládli jste vše skvěle :-) Také mám předvánoční "dítě" (už mu je 26 :-)) a stále si po těch letech pamatuji na ty probdělé noci v prvním roce jeho života :-) Držte se.
ReplyDeleteMM: :)) To me tedy nenapadlo. Ale pravda, ze mam stejne pokuseni takhkle zpracovat data o krmeni a obsahu plin. Urcite by se tam daly najit zavislosti a souvislosti, opakujici se vzorky a tak :D Jen na to nemam cas. A ono by to mohlo byt i skutecne uzitecne - ted treba resim, jestli neblinka protoze ja jim neco spatneho. Kdyby to clovek mohl vsechno zaznamenat a pekne zpravovat, urcite by to z toho bylo videt :)
ReplyDeleteIvanka: Dekuju! :) Zacatky byly tezke a prave kojeni v posteli jsem se snazila za kazdou cenu vyhnout, protoze jsem byla uplne vycerpana a bala jsem se, ze ji zalehnu, az usnu... Byla to muka. Ale ted spi jako dudek v noci pomerne dlouho vetsinou (3-6h), takze uz se to da :) Ale vstavam stejne, protoze menime plinku pred kojenim - aby se probudila, jinak usne po minute kojeni... Ale nestezuju si, je to v pohode zvladatelne. Mimochodem mam postylku, ktera je hned u postele a nemame mezi sebou zadnou mezeru, takze ji mam celou noc pekne na ocich a na dosah, to je k nezaplaceni. Tak se drz, caste buzeni je strasna forma muceni..
Advid: Ja jsem rada, ze jsem byla tady a ne v Cechach, tady me respektovali mnohem vice. Pres tohle vsechno se snazili mi vyjit vstric - zadne strihani, zadne predcasne ustrihavani pupecniku, do nejake lepsi polohy se me fakt snazili dostat, ale proste to neslo kvuli tomu monitoru... Ja jsem kdykoliv mohla rict, ze jim na to kaslu, ze monitor ani vyvolani nechci. Ale ono to neni tak jednoduche, kdyz Ti lekar rika, ze on by si to riziko na triko nevzal. Samozrejme, ze uz nezmini, ze ten jeho zakrok taky nese rizika. Nicmene byla to volba mezi vyssi sanci na mensi komplikace a mensi sanci na vetsi komplikace. Tak jsem holt poslechla, jinak jsem si rikala, ze bych si to mohla vycitat. I kdyz mi instinkt rikal, ze je vsechno OK. Proste nejsem doktor.
Drtiva vetsina personalu byla naprosto uzasna, vubec si nemuzu stezovat - akorat ta doktorka byla takova nesympaticka, proste me chtela mit z krku. Ale jinak byli skveli, ale bylo jich malo, byli unaveni, nemeli pro me mistnost a vybaveni... chyba je v systemu. Ale tim je britske zdravotnictvi bohuzel proslule. Ted po navratu domu to citime hodne - kdyz je nejaky problem, moc neni s kym se poradit, nebo moc neposlouchaji a radi nesmysly... no jo no, clovek si na to musi prijit sam, nebo si zaplatit soukromou peci (ktera je draha a tezko sehnat nekoho dobreho taky...) Ale zatim valcime snad uspesne :)
MireQ: Moc diky :) 15. listopadu - mi to trvalo, nez jsem se dostala k tomu to sepsat. Porad nestiham - bud se ji, nebo prebaluje, nebo ji musim drzet po jidle, aby moc neblinkala... intenzivni posilovna :)
12Honza: Diky :) Zoe se narodila na narozeniny naseho pana reditele :D Si od zacatku delal legraci, ze to tak vyjde a mne to prislo tak strasne nepravdepodobne :DD
Bubobubo: :) Diky. Jj, obcas je misto andilka mala nocni tetoristka, ale nastesti je to spis andilek :)
ReplyDeleteVelká gratulace ke zvládnutému závodu i ke startu na tom nekonečném ultra, na nějž ses právě rozdvojená vydala :-) Neboj, všechno se to poddá, jste na skvělé cestě, všechno je to čerstvý, pro tebe, pro ni, pro vás všechny.
ReplyDeleteA o čem, že se nepíše? Že ten mazec začíná až po porodu? Ale píše, jasně, že píše, jen to spousta lidí nechce číst a raději věří, že "jim" se to nestane ;-) ;-) (pro mě bylo nakonec šestinedělí pomalu nejpohodovější, člověk je hájený, nic se od tebe nečeká, jen čuchání s miminem, horší to bylo potom...)
A s doktory, polohou atd. - njn, všude je to stejný, taky jsem tak skončila, vlastně v obou případech - v tom druhém, aby "oni" dobře viděli. A to už jsem přesně věděla, za co si chci kopat, stejně mi to k ničemu nebylo. Ono je fajn vědět, co člověk chce, ale těsně před porodem nebo během něj je ženská tak šíleně ztranitelná a manipulovatelnéá - a po něm? Po něm je to ještě horší. Přestože jsem přesně věděla, co chci a jak, nechala jsem si s M. nabulíkovat, že musím kojit co tři hodiny, ne častěji! Chudák moje prořvala první noc hlady, než se změnila směna... pak jedla v podstatě nonstop. A já blbá, blbá, blbá, poslouchala jak trdlo s dutou hlavou.
Tak ať se daří - ať Zoe prospívá, ať hezky spí, ať ji nic netrápí a ty si to můžeš užívat tak, jak to jen jde (protože tenhle znáš? Víš jaký je rozdíl mezi dovolenou a mateřskou dovolenou? Stejný jako mezi křeslem a elektrickým křeslem ;-) ;-) Je to bezva, je to na zhebnutí, ale na konci dne je to to jediné, co dává doopravdy smysl :-).
Jitka: Diky :) U nas je to zatim nastesti (tuk na drevo) lepsi a lepsi. S kojenim je to taky vsude stejny - kazdy odbornik ma zarucene rady, na vsechno znaji odpoved jeste driv, nez dovysvetlim situaci a hlavne co odbornik, co protichudny nazor... clovek si na to stejne musi na vsechno prijit sam.
DeleteVtip fakt dobry, to sedi :DD Mejte se krasne, at to beha!
Ahoj a jeste jednou gratuluju. Uzivejte si ten kolotoc a nedostatek spanku, lepsi to chvili nebude - ale pak uz zase joooo! Porod je proste porod a nikdo si to vubec neumi predstavit. Drzte se! April.
ReplyDelete:) Moc diky, mej se krasne!
DeleteAbych nezapomnela, sledovala jsem vas po ocku, takze jsem rada, ze to dobre dopadlo. Moc gratuluju a drzim pesti, at se vam vsem trem i nadale dari zvladat vsechny dalsi "vyzvy" toho velkeho kolotoce s podobnou trpelivosti a vytrvalosti jako doposud. Tohle ultra se do zadnych tabulek nepise, ale o to cennejsi ta zkusenost je. Take care!
ReplyDeleteDiky :) Jj, na tohle jsou vsechny tabulky kratky :D
Delete