Jak jsem porodila

by Martina December 21, 2017 14 comments tehotenstvi

Varování: S během nemá společného nic (kromě jednoho přirovnání někde uprostřed). Je to napsané bez servítek, pěkně naturalisticky - takže jestli se rozhodnete číst dál, tak si pak nestěžujte, že je to snad nevhodné nebo tak něco. A jestli přemýšlíte, že si pořídíte dítě a nechcete si to rozmyslet, tak to možná radši nečtete :)) I když bych stejně neměnila nic - ale pro nezasvěcené to může být trochu šokující. Sepsala jsem to proto, že spousta holek si to ráda přečte, jako zkušenost někoho jiného, další možný průběh...

DD +5

Vlastně se moc nezměnilo - pořád jsem nechlazena a pořád nic. Jediné, co se změnilo, že na poslední kontrole změřili, že se Zoe zmenšila - což je samozřejmě nesmysl a chyba měření. Nicméně to zapříčinilo, že nezapadla do požadovaných škatulek a tak jsem byla vyřazena že skupiny s nejnižším rizikem. Pokud se Zoe narodí někdy teď, budu muset jet do vzdálenější nemocnice, kde mají více "tovární" přístup, než v našem málem, téměř rodinném, birth centru. V úterý jdeme na ultrazvuk, kde ji přeměří a doufám, že všechno bude OK a zase budeme moct rodit u nás a ne v nemocnici.

Tak uvidíme - rozhodně se vylézt do úterý nebo po úterý? :) Hlavně, aby už to bylo a nemuseli jsme řešit blížící se poslední termín, po kterém na mě začnou všichni tlačit, že pokud ji že sebe okamžitě nenechám vytáhnout, jsem nezodpovědná a blbá... (aniž by tomu aspoň trochu rozuměli).

Jo a dostávám tak deset zpráv denně, jak se mám a jestli už a nebo ještě ne. Už mě to není tak příjemné jako před týdnem. Takže si aktivně opakuju, jak je to fajn, že na mě vlastně vůbec někdo myslí.

Večer jsme šli spát, ale moc jsem toho nenaspala - pěkně mě bolela záda. Po 4h ležení a snažení se usnout přes tu bolest v bedrech, jsem si uvědomila, že jsem Zoe necítila se hýbat už hodně dlouho. Takže jsem D vzbudila, že bych ráda jela na monitor na kontrolu.

D měl celou cestu řeči, že mám určitě kontrakce. A já se s ním celou dobu hádala, že mě jen konstantně bolí bedra, žádné kontrakce, které by povolovaly a zesilovaly... přece poznám, až budu rodit, ne?

Na monitoru všechno OK. Domů jsme se vrátili asi ve 4h ráno a skoro hned jsme zase jeli zpět, protože ráno jsme měli ten ultrazvuk.

DD+6

Moje přání nedostat se do rukou doktorů, ale zůstat jen s porodními asistentkami, se bohužel nevyplnilo. Ultrazvuk ukázal, že Zoe je maličko menší a má maličko méně vody - oboje v normě. Jenže doktor si vždycky najde důvod zasáhnout.

Dostala jsem povolení dojít si domů pro kufr s věcmi a měla jsem nastoupit na vyvolání. Ach jo, přesně to jsem nechtěla. Po obědě jsme tedy dorazili do nemocnice. Dostala jsem postel na pokoji, kde nás celkem bylo 6 žen a k tomu jejich partneri a rodiny. Mezi námi byly látkové zástěny - hm, není nad to mít takové soukromí... Na pokoji byl klid, všichni v klidu polehávali a čekali, že jim také porod vyvolají. Meli ale plno a tak se jen čekalo a čekalo. Paní vedle nás čekala už 2 dny. Tak hlavně, že mě tam tak hnali.

Vybalili jsme tablet, dali Skype s rodiči. Zahráli si Člověče nezlob se, dostala jsem večeři... a bolest v zádech byla silnější. D mi pořád trvdil, že rodím, já mu říkala, že určitě ne, že mě prostě jen bolí bedra... Mno a pak najednou začala záda bolet ve vlnách - bolelo, nebolelo, bolelo, nebolelo. Sakra, že by měl pravdu a že už bych skoro celý den rodila?? Začali jsme stopovat časově intervaly a ukázalo se, že jsou pravidelně a blíže a blíže u sebe.

A začalo to být náročnější, dělala jsem všechna dechová cvičení, zkoušela všechny polohy z kurzu... dobře, že jsem byla připravena. Správné dýchání a mentální přístup byly k nezaplacení. A měli jsme pořád spoustu fórků a legrace :D

Brzo jsem během těch vln už nemohla mluvit, jsem vždycky jen zasyčela na D "už" - aby D zapnul stopky na mobilu. V mezičase jsem říkala midwifes (midwife - porodní asistentka), že asi rodím, ukazovali jsme jim záznam časových intervalů...

Později jsem se ptala, jestli by mi nepřinesli rajský plyn a jestli už bych nemohla do bazénku. Byla jsem sice ve fázi, kdy bych už určitě do bazénku mohla a plyn dostat měla, ale nic nešlo - všechny sály byly obsažené (včetně toho jediného s bazénkem) a plyn prý mají jen na sálech a ten přenosný je prý příšerně hlasitý a rušil by ostatní na pokoji.

Plné sály byl docela problém - moje strategie porodu do vody tím vzala kompletně za své. Plyn se ukázal, že zase takový problém nebyl - když jsem začala co pár minut funět a hekat a křičet, došlo jim, že většího klidu dosáhnou, když mi ten plyn přinesou. Jen to trochu hučelo, zase tak hlasité to nebylo.

Když aplikace na telefonu začala psát, že už se blížíme do finále, zase jsem to říkala midwifes a dozvěděla jsem se, že prostě není kam mě dát a ať řeknu, když bych měla nutkání tlačit.

Následovala scéna, při které jsem padla na kolena uprostřed místnosti a mohutné se vyblila. Ostatní pacošky musely být nadšené... tak dobře se už určitě dlouho nevyspaly. A ta vidina krásného porodu, co byl před nimi...

Brzo po tom to přišlo - prostě tělo začalo tlačit nezávislé na tom, jestli jsem chtěla, nebo ne. Měla jsem pocit, že za chvíli bude venku. Tak se snažím na midwife křičet "Push" (vyslovováno "puš", znamená "Tlačit!") I to jedno slovo mi dalo zabrat, celou větu jsem neměla šanci říct. A D jen povídá, že jo jo, že už to stopuje - rozuměl "už". Tak říkám, že ne "už", ale "push", jenže jak jsem byla zadýchaná a trochu v křeči, D mi prostě rozuměl "už". Ještě párkrát jsem mu to zkoušela zopakovat a on mě pořád ujišťoval, že stopuje čas :D Nakonec se mi to povedlo vysvětlit až po kontrakci.

Midwife mě vyšetřila a potvrdila, že že mě Zoe skutečně vyleze každou chvíli a není na co čekat. I s postelí mě tedy poklusem vezli po nemocnici na porodní sál - chůze nějak nepřipadala v úvahu. V tu chvíli jsem si říkala, že to už je skoro na úrovni běhu Praha-Prčice a že už mám docela dost. Přesně v ten moment bych si asi sedla na patník a počkala, až mě D vyzvedne. Ale tenhle závod jsem musela dokončit.

Než jsme vyrazili na chodbu, midwifes měly strach, jestli prý nechci nějak přikrýt, abych si zachovala nějakou důstojnost... zmohla jsem se jen na to jim vysvětlit, že moje důstojnost je to poslední, co mě zajímá, hlavně ať už mě odvezou a máme to hotovo. Přišlo jim to děsně vtipné a mně zase přišlo vtipné, jaké "prkotiny" řeší. Měla jsem štěstí, že to bylo kolem půlnoci a tak na chodbách asi moc lidí nebylo.

Jediný volný sál byl bohužel úplně obyčejný, žádný bazének, nic. A doktorka stále trvala na monitorování, takže všechny ty možnosti pozic využívajících gravitaci, vodu etc. - všechno marné, monitor na mě nedržel jinak, než v leže na zádech. Nedalo se nic dělat. Moc mi to nešlo, ale věděla jsem, že lepší to nebude a že nikdo jiný to za mě neudělá, takže jsem do toho dala všechno a po hodině snahy bylo hotovo.

Říkala jsem si, že kdybych do těch Prčic dala taky úplně všechno, asi bych je uběhla. V člověku je víc, než si myslí. Bylo to srovnatelené. A cítila jsem se asi jako bych se cítila po nich. Přišla strašná zimnice, čtyři hodiny jsem se jen klepala a pak jsem se znova celá děsně poblila... a pak už mi bylo fajn. Za to by ty Prčice stejně nestaly, dát do toho všechno prostě nemusí vždycky stát za to.

Takže shrnuto:

Doktorům se mi vyhnout nepovedlo a jak jsem se obávala, skončila jsem na zádech na posteli s monitorem na břiše. Žádná voda, žádné svíčky... plány se neuskutečnily. Nicméně když vezmeme v úvahu tyhle nepříznivé okolnosti, zvládli jsme to skvěle - kromě rajského plynu žádné medikamenty, žádné nástroje, žádná operace. Zoe tříkilová, krásná a spokojena. Já jsem teda skončila se spustou stehů (to určitě ta pozice na zádech...), ale za 10 dní už byly zv celku ahojené a ani jsem nemusela jíst nic proti bolesti (i když jsem teda prvních pár dní chodila jako kačer).

Kurzy a hromada čtení se určitě vyplatila. A bez D bych to nezvládla. Byl obrovská podpora, držel dobrou náladu, byl můj mluvčí, když jsem už mluvit nemohla, podával mi plyn, sháněl midwifes, podával mi ručník ve sprše, fyzicky mě držel, když jsem se o něj opírala... Fakt velký respekt, muselo to být strašně náročné.

A co dál?

Porod je sice "porod", ale musím říct, že díky běžeckým závodům a předporodní přípravě byl vlastně v pohodě - nic šokujícího, nic nezvládnutelného (ono stejně nic jiného nezbývá). Bylo to těžké, ale ne víc, než jsem čekala. Jenže to, co přišlo po tom, na to už mě nikdo nepřipravil.

A nechápu, proč o tom nikdo nemluví. Pochybuju, že jsem to tak prožívala jen já. Nebo jo?

Myslím, že to asi skutečně byl největší fyzicky výkonu svého života (druhý den mě bolel úplně každý sval v těle). A místo regenerace a spánku, začal kolotoč. Celé se to zkomplikovalo tím, že Zoe měla drobný srůst pod jazykem, na který přišli až za skoro týden a který z krmení dělal horor - nešlo to, bolelo to, nefungovalo to, trávily jsme tím hodiny a obě jsme bulely. Taky měla nějakou kožní infekci a tak 6 dní stará už musela mít penicilin, po kterém ji taky nebylo úplně nejlíp... A byli jsme na to s D úplně sami. První asi tři týdny jsem spala cca 2h denně, víc jsem nemohla - kojení, přebalování, pumpování mléka (nemohla se kojit sama kvůli tomu jazyku), řvoucí hladové dítě...

Výsledkem bylo, že jsem měla halucinace, nevěděla jsem, co se stalo skutečně a co se mi zdálo, jestli jsem něco řekla nahlas, nebo si to jen myslela, nevěděla jsem, kde jsem, kde je Zoe, měla jsem panický strach, že jsem usnula na moc dlouho a zapomněla ji nakrmit... vypínaly se mi části mozku, takže mi padaly únavou ruce a hlava uprostřed činnosti... pořád jsem se o ní bála, fakt horor.

D se snažil, jak mohl (proč chlapy nemůžou taky kojit???), ale víc dělat nemohl. Někdy po dvou týdnech přijela mamka na víc jak týden a pomohla mi překonat hlavně noční směny (D musel spát víc než já, aspoň jeden z nás potřeboval být při smyslech - takže noce jsem se snažila zvládat úplně sama).

Vyléčili jsme infekci, vyoperovali srůst pod jazykem (musela jsem ji u řezání jazyka držet hlavičku!), Zoe se přestala ztrácet před očima a postupně jsme začaly existovat trochu lépe.

Zhruba od třech týdnu už jsem začala spát 4-5h denně a teď po měsíci si dopřeju celkem i 6h (pokud zrovna nemá růstový spurt a nechce kojit 12h denně). Halušky, panika i zmatení zmizely.

Zhruba jednou za týden přijde na noc chůva. Sice vstávám na kojení, ale aspoň nemusím přebalovat, odříhavat a uspávat a místo toho si přispím. To je hodne fajn :)

Takže jestli jsem D obdivovala, jak zvládnul porod, tak teď už se to nedá slovy vyjádřit. Jak přežil moje těžké období potom, to vůbec nechápu. Mám zkrátka nejlepšího může na světě.