Ač jsem poctivě trénovala od jara, nic nenasvědčovalo tomu, že bych letos mohla překonal svůj loňský výkon. Intuice mi říkala: "Holka, trénovala jsi, bude to lepší, tak to přece funguje", ale mé časy z tréninků nemilosrdně nasvědčovaly tomu, že to nebude žádná sláva. Abych to stihla do půl hodiny (tedy do limitu, což se mi loni nepovedlo), musela bych běžet rychlostí 9km v hodině a to je pro mě docela nepředstavitelný úkol :)
A teď již k samotnému závodu. Trať byla stejná, jako loni - 2 kolečka po 2200 metrech, tedy celkem 4,4km. Co se ale změnilo, a to výrazně k lepšímu, bylo značení trasy a měření času. Loni jsem minimálně jednou tápala, kudy mám běžet, letos jsem v každém okamžiku viděla minimálně dva fáborky a běželo se tak skvěle. Rovněž místo měření času na stopkách, což byl mimořádný výkon od pořadatelů, změřit několik desítek časů na stopkách, jsme měli čipy. U startu stála veliká světelná tabule se všemi důležitými informacemi a časy.
Na vyzvedávání čísel jsem přišla asi 45 minut před startem, na chodbě bylo několik stolečků, kde byli běžci obsluhováni, s cedulkami kategorií, ale takový nával lidí, že zjistit, která cedulka obsahuje potřebné "AM ženy", nebylo možné. Chvíli jsem se tlačila a snažila se nahlédnout přes záda ostatních na stoly, až jsem uviděla, že jediná cedulka je na vyvýšeném místě, na skříni za stolečkem. A právě na ní bylo velkým písmem "AM - ženy, muži". Hurá, takové štěstí, radovala jsem se. Postavila jsem se do řady, občas jsem dostala jemný dloubanec klikou do zad, to když šel někdo z toalet - stála jsem zády k jejich dveřím. Když jsem se dostala na řadu, paní u pultíku mě nemohla v seznamech najít, ani já jsem se v nich neviděla. Tak povídám "Akademická kategorii jsem" a ona na to: "Ahá, tak to jste špatně, ta je na druhém konci, tady jsou junioři a proplácení cestovného." - "A proč tu máte tu velkou ceduli AM?", ukázala jsem udiveně na skříň. To nevěděli :) A hned ji raději sundali. Tak jsem si vyčkala druhou frontičku, tentokrát již u správného stolečku, dostala čip, tričko, číslo a špendlíky. Super, jde se na to.
Čas byl tak akorát na převlečení a honem vyrazit na start, přece jen je to ještě kus cesty. Nakonec jsem tam dorazila 15 minut předem, což bylo tak akorát. Ségra mě vyfotila (ano, letos jsem měla i osobní fotografku), koukly jsme na plán trasy, rozběhala jsem se a protáhla a už byl čas jít se seřadit.
Na startu jsem se opět hrnula dozadu a dobře jsem udělala - už po 50m běhu jsem měla 10m zpoždění za ostatními :) Ale lepší, než přepálit start, přece. Ale zpět ke startu. Než jsme odstartovaly, komentátor divákům představil některé z favoritek a proslov završil slovy o tom, kolik krásy se tu po startu povalí - jsme krásné, už jen proto, že běháme. Ano, já a má krása se určitě povalíme, to měl pravdu :) Ale stejně to potěšilo, cítila jsem se skvěle, měl pravdu, běh je krásný.
Startovní výstřel byl skutečně hlasitý, úplně jsem povyskočila, ale spoluběžkyně vedle mě taky, dokonce trochu vykřikla :) První kolečko jsem se snažila udržet si tempo, nepřepálit to. Ale jak už to u mne bývá, zapracovala psychika a můj tep se opět držel okolo 170. Co mě ale potěšilo, že na rozdíl od loňska jsem zhruba ve třech čtvrtinách prvního kolečka ještě občas mezi stromy viděla slečnu, co běžela přede mnou. Také jsem se stala terčem mnoha fotografů. Jedna z teorií je, že mi to tak slušelo a běžela jsem tak úžasně, že mě zkrátka museli fotit, druhá teorie je založená na tom, že za mnou už nikdo nebyl a běžela jsem pomalu, takže bylo jednoduché mě fotit a třetí z uvažovaných teorií se týkala fotografů, co mě fotili na konci prvního kolečka - ano, jako loni si možná mysleli, že jsem ta první, nikoli ta poslední.
To už jsem se ale blížila ke konci prvního kolečka. Pravděpodobně i díky čipovému systému měl komentátor hned jasno o mém umístění a jak jsem se blížila k cíli, rozhlašoval: "A už nám běží Martina .... z Barrandova s číslem 42. Podívejte, jak se na nás krásně usmívá. Ještě jedno kolečko, Martinko, neboj, my na tebe počkáme." Rozhodně to bylo povzbuzující, i když jsem tou nenadálou pozorností trochu znervózněla. Na hodinkách jsem měla něco okolo 12 nebo 13 minut. To je dobré, druhé kolečko zkusím svižněji, tohle jsem se šetřila.
I když tomu výslední čas neodpovídal, měla jsem pocit, že druhé kolečko skutečně běžím rychleji (ono to tak možná bylo, třeba mi v prvním kolečku chvíli přestal tepák počítat čas, poslední dobou to občas dělá). Druhé kolečko už jsem běžela úplně sama, zmizela slečna přede mnou, zmizeli fotografové. Za to se přede mnou objevil podle chůze starší pán. Když viděl běžce, asi se v něm probraly vzpomínky na dávné časy a trochu si zaklusal. Chvíli jsem klusala za ním, ale postupně jsem ho předběhla. Byla jsem před ním tak 10m, právě jsem míjela organizátora, když tu se na jeho tváři objevil děs a jako o život se vrhnul směrem za mě. To je tam nějaká zajímavá zvěř, nebo co se děje. Ohlédla jsem se a vidím, že ten starší pán leží na cestě na boku, nehýbe se a má zavřené oči. Ojoj, zastavila jsem se a vracela se. Po tom, co s ním organizátor chvíli klepal a snažil se ho probrat, se skutečně probudil. Ptala jsem se, zda mám nějak pomoci, nebo jestli už je to dobré a mohu běžet dál. Pán mumlal něco o tom, že dobrý a organizátor nereagoval, plně se mu věnoval. Na můj třetí dotaz se otočil a mávnul na mě rukou, že dobré, ať pokračuju. Tak jsem se rozběhla směrem k cíli a doufala, že pán je v pořádku.
Kolik času jsem tam strávila vůbec nemám představu. Odhadem několik desítek vteřin, možná 30. Ale tep mi po tomto zážitku opět stoupnul. Začalo mě píchat v boku a ozval se šutr v botě, o kterém jsem si při protahování říkala, že ho nesmím před startem zapomenout vysypat. Když jsem vybíhala kopeček před cílovou rovinkou, už jsem byla na 195. To jsem raději pak trochu vyklusala, abych pak mohla na cílové rovince ještě zrychlit a nevypadala, jako, že už nemůžu :)
Jak se blížím k cíli, skutečně zvládám ještě slušně zrychlit a slyším komentátora: "A už tu máme Martinu ..., to je ta závodnice, co běhá s úsměvem. Vězte, že není důležité zvítězit, to může jen jeden, ale zúčastnit se. ... Ano, a Martina ... probíhá cílem v čase 27:31." Hned po proběhnutí cílem se ke mně vrhnul nějaký pán a sundával mi čip, další pán mi říkal, že dobrý, další člověk mi děkoval (asi organizátor, jinak si to neumím vysvětlit:) a někdo mě snad dokonce poplácal po zádech. Dostala jsem tradiční přesladký čaj a sušenky, letos polomáčenky, mňam.
Měla jsem radost - doběhla jsem v limitu, dokonce jsem se o 3 minuty zlepšila oproti loňsku (a mé jméno zaznělo zhruba stejně krát, jako jméno vítězky). Snad mi tento trend vydrží a za rok se zase zlepším :) A děkuji organizátorům, letos to bylo skutečně perfektní, dobrá práce!
A teď již k samotnému závodu. Trať byla stejná, jako loni - 2 kolečka po 2200 metrech, tedy celkem 4,4km. Co se ale změnilo, a to výrazně k lepšímu, bylo značení trasy a měření času. Loni jsem minimálně jednou tápala, kudy mám běžet, letos jsem v každém okamžiku viděla minimálně dva fáborky a běželo se tak skvěle. Rovněž místo měření času na stopkách, což byl mimořádný výkon od pořadatelů, změřit několik desítek časů na stopkách, jsme měli čipy. U startu stála veliká světelná tabule se všemi důležitými informacemi a časy.
Na vyzvedávání čísel jsem přišla asi 45 minut před startem, na chodbě bylo několik stolečků, kde byli běžci obsluhováni, s cedulkami kategorií, ale takový nával lidí, že zjistit, která cedulka obsahuje potřebné "AM ženy", nebylo možné. Chvíli jsem se tlačila a snažila se nahlédnout přes záda ostatních na stoly, až jsem uviděla, že jediná cedulka je na vyvýšeném místě, na skříni za stolečkem. A právě na ní bylo velkým písmem "AM - ženy, muži". Hurá, takové štěstí, radovala jsem se. Postavila jsem se do řady, občas jsem dostala jemný dloubanec klikou do zad, to když šel někdo z toalet - stála jsem zády k jejich dveřím. Když jsem se dostala na řadu, paní u pultíku mě nemohla v seznamech najít, ani já jsem se v nich neviděla. Tak povídám "Akademická kategorii jsem" a ona na to: "Ahá, tak to jste špatně, ta je na druhém konci, tady jsou junioři a proplácení cestovného." - "A proč tu máte tu velkou ceduli AM?", ukázala jsem udiveně na skříň. To nevěděli :) A hned ji raději sundali. Tak jsem si vyčkala druhou frontičku, tentokrát již u správného stolečku, dostala čip, tričko, číslo a špendlíky. Super, jde se na to.
Čas byl tak akorát na převlečení a honem vyrazit na start, přece jen je to ještě kus cesty. Nakonec jsem tam dorazila 15 minut předem, což bylo tak akorát. Ségra mě vyfotila (ano, letos jsem měla i osobní fotografku), koukly jsme na plán trasy, rozběhala jsem se a protáhla a už byl čas jít se seřadit.
Na startu jsem se opět hrnula dozadu a dobře jsem udělala - už po 50m běhu jsem měla 10m zpoždění za ostatními :) Ale lepší, než přepálit start, přece. Ale zpět ke startu. Než jsme odstartovaly, komentátor divákům představil některé z favoritek a proslov završil slovy o tom, kolik krásy se tu po startu povalí - jsme krásné, už jen proto, že běháme. Ano, já a má krása se určitě povalíme, to měl pravdu :) Ale stejně to potěšilo, cítila jsem se skvěle, měl pravdu, běh je krásný.
Startovní výstřel byl skutečně hlasitý, úplně jsem povyskočila, ale spoluběžkyně vedle mě taky, dokonce trochu vykřikla :) První kolečko jsem se snažila udržet si tempo, nepřepálit to. Ale jak už to u mne bývá, zapracovala psychika a můj tep se opět držel okolo 170. Co mě ale potěšilo, že na rozdíl od loňska jsem zhruba ve třech čtvrtinách prvního kolečka ještě občas mezi stromy viděla slečnu, co běžela přede mnou. Také jsem se stala terčem mnoha fotografů. Jedna z teorií je, že mi to tak slušelo a běžela jsem tak úžasně, že mě zkrátka museli fotit, druhá teorie je založená na tom, že za mnou už nikdo nebyl a běžela jsem pomalu, takže bylo jednoduché mě fotit a třetí z uvažovaných teorií se týkala fotografů, co mě fotili na konci prvního kolečka - ano, jako loni si možná mysleli, že jsem ta první, nikoli ta poslední.
To už jsem se ale blížila ke konci prvního kolečka. Pravděpodobně i díky čipovému systému měl komentátor hned jasno o mém umístění a jak jsem se blížila k cíli, rozhlašoval: "A už nám běží Martina .... z Barrandova s číslem 42. Podívejte, jak se na nás krásně usmívá. Ještě jedno kolečko, Martinko, neboj, my na tebe počkáme." Rozhodně to bylo povzbuzující, i když jsem tou nenadálou pozorností trochu znervózněla. Na hodinkách jsem měla něco okolo 12 nebo 13 minut. To je dobré, druhé kolečko zkusím svižněji, tohle jsem se šetřila.
I když tomu výslední čas neodpovídal, měla jsem pocit, že druhé kolečko skutečně běžím rychleji (ono to tak možná bylo, třeba mi v prvním kolečku chvíli přestal tepák počítat čas, poslední dobou to občas dělá). Druhé kolečko už jsem běžela úplně sama, zmizela slečna přede mnou, zmizeli fotografové. Za to se přede mnou objevil podle chůze starší pán. Když viděl běžce, asi se v něm probraly vzpomínky na dávné časy a trochu si zaklusal. Chvíli jsem klusala za ním, ale postupně jsem ho předběhla. Byla jsem před ním tak 10m, právě jsem míjela organizátora, když tu se na jeho tváři objevil děs a jako o život se vrhnul směrem za mě. To je tam nějaká zajímavá zvěř, nebo co se děje. Ohlédla jsem se a vidím, že ten starší pán leží na cestě na boku, nehýbe se a má zavřené oči. Ojoj, zastavila jsem se a vracela se. Po tom, co s ním organizátor chvíli klepal a snažil se ho probrat, se skutečně probudil. Ptala jsem se, zda mám nějak pomoci, nebo jestli už je to dobré a mohu běžet dál. Pán mumlal něco o tom, že dobrý a organizátor nereagoval, plně se mu věnoval. Na můj třetí dotaz se otočil a mávnul na mě rukou, že dobré, ať pokračuju. Tak jsem se rozběhla směrem k cíli a doufala, že pán je v pořádku.
Kolik času jsem tam strávila vůbec nemám představu. Odhadem několik desítek vteřin, možná 30. Ale tep mi po tomto zážitku opět stoupnul. Začalo mě píchat v boku a ozval se šutr v botě, o kterém jsem si při protahování říkala, že ho nesmím před startem zapomenout vysypat. Když jsem vybíhala kopeček před cílovou rovinkou, už jsem byla na 195. To jsem raději pak trochu vyklusala, abych pak mohla na cílové rovince ještě zrychlit a nevypadala, jako, že už nemůžu :)
Jak se blížím k cíli, skutečně zvládám ještě slušně zrychlit a slyším komentátora: "A už tu máme Martinu ..., to je ta závodnice, co běhá s úsměvem. Vězte, že není důležité zvítězit, to může jen jeden, ale zúčastnit se. ... Ano, a Martina ... probíhá cílem v čase 27:31." Hned po proběhnutí cílem se ke mně vrhnul nějaký pán a sundával mi čip, další pán mi říkal, že dobrý, další člověk mi děkoval (asi organizátor, jinak si to neumím vysvětlit:) a někdo mě snad dokonce poplácal po zádech. Dostala jsem tradiční přesladký čaj a sušenky, letos polomáčenky, mňam.
Měla jsem radost - doběhla jsem v limitu, dokonce jsem se o 3 minuty zlepšila oproti loňsku (a mé jméno zaznělo zhruba stejně krát, jako jméno vítězky). Snad mi tento trend vydrží a za rok se zase zlepším :) A děkuji organizátorům, letos to bylo skutečně perfektní, dobrá práce!
Although I've trained hard sice the spring, nothing indicated that I could overrun my last year's achievement. My intuition told me "You've trained hard, it will be better - that's how it works" however my training times ruthlessly indicated that it won't be any famous time. To make it in thirty minutes (to fit into the race limit) I would need to run in 9km/h tempo and this is quite unimaginable task for me.
The route was the same as last year - two laps by 2200m so 4.4km total. What has changed (and it was change in a good way) was the route marking and the time measurement. Last year I had grope one's way sometimes but this year I was able to see at least one blue topknot at each moment and it was really great. Also there ware chips used instead of stopwatches (it was really admirable achievement to measure time of forty people on stopwatches by hand last year). There was a huge light board which was showing all important times and information.
I was there to pickup my number about 45 minutes before the race started. There were a few tables at the hall, on each table there were tickets of categories. But there was a crowd of people and I wasn't able to see the most of those tickets so I didn't know where to go. And then I saw the big ticket "Academical Championship - men, women", it was on the wardrobe behind one of the tables. I went there and wait the queue. The lady behind the table was not able to find my name on the list. Nor was I. I sad "The academical category" and she told me that I had been at the wrong queue and I should go there... I asked her why there was the ticket upward her. She didn't know and hide the ticket :) OK, let's go to another queue. I received the chip, T-Shirt, number and some safety-pins. Great, let's go on!
There was no quantum of time. I changed my clothes quickly and went to the forming-up-place. Finally I arrived fifteen minutes to start and it was accurately. My sister (yes, this year I had my personal photographer) took some pictures of me, we had a look to the route plan, I warmed up and stretched. And then it was time to start.
I was trying to get to the positions at the back - not to be in the way. And it was a good idea. Better to be the last after the start then to overburn the first meters of running. However let's get back before the start. The narrator introduced some of leaders and finished his speech by words about how much of beauty will roll over after the start and that we are beautiful just because we run. Yes, that the truth - me and my beauty will roll throught the route :) However it made me feel good because the run is really beautiful.
The shot was really loudly I was shocked for a second and so did the girl near me - she actually shout a bit :) I tried not to exagerrate the tempo at the first lap. However how it always is there was the psyche working my heart rate was about the 170. What delighted me was that in contrast of last year I was still able to see the girl before me sometimes. I was also the favourite target of photographers. There are three theories why: The first is that I was so beautiful and my run was so amazing that thay simply had to take some pictures of me. The second possibility was that there was noone behind me and I run too slowly so it was easy to take some pictures of me and the last theory is based on the confusion - they simply though that I'was the first one, not the last one (the same situation as last year).
I was going to finish the first lap. I heard the narrator: "And there we can se Martina ... from the Barrandov with the number 42. Let's see how's she smiling at us. One more lap, Martina, don't worry, we will wait for you." It was definitly encouraging even I become nervous a bit from this unexpected attention. There was about twelwe or thirteen minutes on my watches. That was good, I wanted to go faster the second lap.
Even if the final time wasn't so good I felt that I really run the second lap faster (and maybe I really did because my hearth rate monitor just doesn't work fine sometimes). The second lap I was running alone the girl before me disappeared and so did the photograpers. There was just an old man before me. When he had seen the runners he may recollect some memoirs and started to jog a bit. I outrun him and then I was passing an organizator. A was about ten meters before the old man when I saw a panic face of the organizator and he rushed behind me. "Oh, there have to be some interesting animal behind me" I thought and faced round. I saw that there is the old man lieing on the ground, he didn't move and his eyes were closed. Ohoh, that was bad. I moved round and walk to the organizator who was shaking with the old man and talking to him loudly. After a moment he really come around. I asked whether was all right and I could run or if I should help. The old man was mumbling something that's OK and the organizator didn't respond to me - he was talking to he man. After the thirt question he answered that it's all right and I should run. So I started to run and I was hoping that the old man is OK.
I have no idea how long time I spent there. My tip is a few tens of second I think about 30 seconds. My heart rate raised after this experience. I started to prickle at my belly and the stone at my shoe turn itself in (I've forgotten to take it out before the start:). When I was running up the last small hill my heart rate was 195. I slowed down to have more powers to the back straigth.
When I was aproaching the finish a really was able to run faster. I was hearing the narrator: "There we have Martina ... she's the runner who runs smiling. It really is not important to win - the only one can win - it's important to participate. And Martina is finishing at 27:31!" Immediatelly after running through the finish line some man carry down my chip, another man told me "good!", someone sad thanks to me (I suppose that it was an organizator because it would not make sence in other way) and someone claped on my back I think. I got the traditional very very sweet tea and cookies, yummi, yummi.
I was really happy - I've finished in the limit of the race and I improved my time by 3 minutes. I hope I would improve this time the next year :) And thanks to the organizators, this year it was perfect, good job!
The route was the same as last year - two laps by 2200m so 4.4km total. What has changed (and it was change in a good way) was the route marking and the time measurement. Last year I had grope one's way sometimes but this year I was able to see at least one blue topknot at each moment and it was really great. Also there ware chips used instead of stopwatches (it was really admirable achievement to measure time of forty people on stopwatches by hand last year). There was a huge light board which was showing all important times and information.
I was there to pickup my number about 45 minutes before the race started. There were a few tables at the hall, on each table there were tickets of categories. But there was a crowd of people and I wasn't able to see the most of those tickets so I didn't know where to go. And then I saw the big ticket "Academical Championship - men, women", it was on the wardrobe behind one of the tables. I went there and wait the queue. The lady behind the table was not able to find my name on the list. Nor was I. I sad "The academical category" and she told me that I had been at the wrong queue and I should go there... I asked her why there was the ticket upward her. She didn't know and hide the ticket :) OK, let's go to another queue. I received the chip, T-Shirt, number and some safety-pins. Great, let's go on!
There was no quantum of time. I changed my clothes quickly and went to the forming-up-place. Finally I arrived fifteen minutes to start and it was accurately. My sister (yes, this year I had my personal photographer) took some pictures of me, we had a look to the route plan, I warmed up and stretched. And then it was time to start.
I was trying to get to the positions at the back - not to be in the way. And it was a good idea. Better to be the last after the start then to overburn the first meters of running. However let's get back before the start. The narrator introduced some of leaders and finished his speech by words about how much of beauty will roll over after the start and that we are beautiful just because we run. Yes, that the truth - me and my beauty will roll throught the route :) However it made me feel good because the run is really beautiful.
The shot was really loudly I was shocked for a second and so did the girl near me - she actually shout a bit :) I tried not to exagerrate the tempo at the first lap. However how it always is there was the psyche working my heart rate was about the 170. What delighted me was that in contrast of last year I was still able to see the girl before me sometimes. I was also the favourite target of photographers. There are three theories why: The first is that I was so beautiful and my run was so amazing that thay simply had to take some pictures of me. The second possibility was that there was noone behind me and I run too slowly so it was easy to take some pictures of me and the last theory is based on the confusion - they simply though that I'was the first one, not the last one (the same situation as last year).
I was going to finish the first lap. I heard the narrator: "And there we can se Martina ... from the Barrandov with the number 42. Let's see how's she smiling at us. One more lap, Martina, don't worry, we will wait for you." It was definitly encouraging even I become nervous a bit from this unexpected attention. There was about twelwe or thirteen minutes on my watches. That was good, I wanted to go faster the second lap.
Even if the final time wasn't so good I felt that I really run the second lap faster (and maybe I really did because my hearth rate monitor just doesn't work fine sometimes). The second lap I was running alone the girl before me disappeared and so did the photograpers. There was just an old man before me. When he had seen the runners he may recollect some memoirs and started to jog a bit. I outrun him and then I was passing an organizator. A was about ten meters before the old man when I saw a panic face of the organizator and he rushed behind me. "Oh, there have to be some interesting animal behind me" I thought and faced round. I saw that there is the old man lieing on the ground, he didn't move and his eyes were closed. Ohoh, that was bad. I moved round and walk to the organizator who was shaking with the old man and talking to him loudly. After a moment he really come around. I asked whether was all right and I could run or if I should help. The old man was mumbling something that's OK and the organizator didn't respond to me - he was talking to he man. After the thirt question he answered that it's all right and I should run. So I started to run and I was hoping that the old man is OK.
I have no idea how long time I spent there. My tip is a few tens of second I think about 30 seconds. My heart rate raised after this experience. I started to prickle at my belly and the stone at my shoe turn itself in (I've forgotten to take it out before the start:). When I was running up the last small hill my heart rate was 195. I slowed down to have more powers to the back straigth.
When I was aproaching the finish a really was able to run faster. I was hearing the narrator: "There we have Martina ... she's the runner who runs smiling. It really is not important to win - the only one can win - it's important to participate. And Martina is finishing at 27:31!" Immediatelly after running through the finish line some man carry down my chip, another man told me "good!", someone sad thanks to me (I suppose that it was an organizator because it would not make sence in other way) and someone claped on my back I think. I got the traditional very very sweet tea and cookies, yummi, yummi.
I was really happy - I've finished in the limit of the race and I improved my time by 3 minutes. I hope I would improve this time the next year :) And thanks to the organizators, this year it was perfect, good job!
Ahoj,
ReplyDeletemoc hezký článek, pěkný čas, vzpomínám jak jsem loni běžel tento závod a měl celý závod pocit, že běžím někudy jinudy než ostatní, tím se mi běželo tak lehce, až neuvěřitelně. Ať to běhá.
Marcel
Nemohla bys psát častěji?
ReplyDelete