Jak jsem běžela 1/5 maraton / About my 1/5 Marathon

by Martina March 29, 2009 5 comments

Mí věrní čtenáři již vědí, že při loňském půl-maratonu jsem se jako divák rozhodla, že poběžím ten letošní. Už v létě jsem měla vytvořený plán, jak na to, abych teď, na konci března, uběhla 21km bez velkého utrpení. Plánu jsem se držela, ale štěstí mi nepřálo. Před Vánocemi mě skolila infekce a strávila jsem pár dní na kapačkách a celkem dlouhou dobu v posteli. Ke konci ledna jsem se už začínala zase cítit jak očlověk a začala jsem lehce posilovat, v pulce února jsem začala pomalu běhat. Za měsíc a půl se ale na půl-maraton natrénovat nedá, zvlášť když jsem začínala znova od začátku a ani nikdy před tím jsem neuběhla víc, než nějakých 9km. To už mi bylo jasné, že z toho zase nic nebude.

Přítel mi na podzim řekl, že jestli na jaře ten půl-maraton dám, tak že budu borec, což mě docela motivovalo :) Ale na konci zimy už byla situace jasná a já se s tím celkem smířila, letos ještě borec nebudu. Přiblížil se konec března, já běhala v tréninku nejdelší trasu 4km a už jsem se moc těšila, až začnu běhat zase alespoň 5km. Ale přituhlo – na fórech, na webu, zkrátka úplně všude se začalo povídat o půl-maratonu. Každým dnem jsem byla zoufalejší, že nemůžu běžet. To není fér! Zase prošvihnu tu dokonalou atmosféru. Má zoufalost dosáhla vrcholu, když jsem zjistila, že by mi stačilo sehnat další 3 lidi do štafety a mohla jsem běžet. Proč jsem jen jsem si to neuvědomila dřív?

Marně jsem rozhazovala sítě mezi známé – zbývaly dva dny do startu a kdo chtěl, už byl registrován a kdo nechtěl, tak pochopitelně nechtěl.

Byla jsem zdrcena, hlavu jsem bořila do termínovky ve snaze najít si kratší závod, který by mi ušlý zážitek alespoň trochu vynahradil. A přišel mi spásný email od kamarádky - je to tak jednoduché. Neuběhneš 21km, ale moc bys sis chtěla užít atmosféru? Tak si se mnou zaběhni jen tak začátek a pak se odpojíš, zafandíš si a sejdeme se v cíli. To je nápad. Blahem jsem se málem rozplynula – i přes všechny komplikace mi to úplně neuteče!

V sobotu ráno jsem si sbalila bežecké do batůžku a naposledy se podívala na počasí – ve 13h bude po celé Praze nevyhnutelně pršet. Přihodila jsem čepici a náhradní ponožky pro případ, že bych hodně zmokla.

Po cestě na každé zastávce přistupovali noví a noví běžci – některé jsem identifikovala podle batůžku a běžeckého oblečení, jiné jen podle běžeckých bot, nebo hodinek od puls-metru na ruce. Někteří v doprovodu manželky, jiní osamoceni.

Na sraz s Johari jsem dorazila včas a honem jsem se běžela převléknout do knihovny na toalety – pěkně v teple a pohodlí. Už tam mi spousta čtenářek vyjadřovala podporu a některé dokonce zajímalo, jaké by si měly koupit běžecké boty :)

Hlídání batohu jsme měly zajištěné od Johariiných rodičů, takže jsme už neměly žádné velké předstartovní starosti. Do startovního koridoru dorazily možná až příliš brzo. Byla trochu zima, ale skvělá atmosféra. Ještě, než jsme odstartovaly, stihly jsme se domluvit, že maraton udoláme ve štafetě.

Zazněl startovní výstřel a my se až nečekaně plynule sunuly dopředu bez nějakých strkanic. Už po pár metrech jsem se s Johari rozloučila, protože přece jen mé tempo je o dost pomalejší a nechtěla jsem přepálit začátek. Běželo se mi krásně. Sice mě všichni předbíhali, ale na to už jsem asi zvyklá. :) Předběhla mě paní s kočárkem, hromada důchodců, na čtvrtém kilometru mě minul i balónek s časem 2:10. Když mě míjela běžkyně z Finska, měla jsem chuť se jí zeptat, jak že mám správně číst „Suunto“, ale než jsem se rozmyslela, jestli ji tím budu otravovat, už byla moc daleko.

Čekala jsem déšť, ale místo toho na pátém kilometru vyšlo sluníčko a začalo být příšerné horko. Ještě, že jsem se oblékla tak nalehko. Vyhrnula jsem si rukávy a vybavila si, jak na behej.com psali, že v letošním ½ PIM se rozhodně od sluníčka nespálíme. Minula jsem občerstvovací stanici a užívala si slunečného počasí dál. Cesta se začala trochu táhnout a mě došlo, že plánovaných 5km mám již za sebou. Cítila jsem se ale pořád plná sil a hlavně pohody. Proběhli jsme pár tunelů a přiblížili se opět k centru města. Při jednom stoupání z tunelu jistý švédský běžec přehlédl značku, která ho tím pádem „pohladila“ shora po hlavě – zvuková efekt to vydalo slušný, ale vypadal, že se mu nic nestalo. Nasadil si zpátky čepici a pokračoval dál.

To už jsem věděla, že se blížím k osmému kilometru, který jsem si určila jako maximální cíl. Dál už bych běžet neměla, jinak se týden nehnu a budou mě bolet kolena. Už jsem na sobě začínala cítit únavu, tak jsem stopla puls-metr a odpojila se. Chvíli jsem byla trochu dezorientovaná a vůbec nevěděla, jak se k Rudolfinu dostanu. Nakonec jsem si od nějakých turistů půjčila mapičku a cestu si vybavila :)

Vyzvedla jsem si batůžek a šli jsme fandit a hlavně vyhlížet Johari. Trochu mě mrzelo, že zbytek publika byl vesměs potichu, netleskali, nekřičeli. Snažila jsem se co nejvíc tleskat a povzbuzovat (bylo to docela fyzicky náročné :). Vrcholem bylo, když si dva turisté, co stáli se znuděnými obličeji vedle nás, zapálili cigarety a dým foukali mezi běžce na trať. Nebýt ještě plná endorfinů z běhu, asi bych s nimi nějakým způsobem zatočila. Takovým chováním mi skutečně zvedali krevní tlak.

Blížili se dvě hodiny od startu a Johari nikde. Kde může být? Říkala, že to poběží dlouho, že měla úraz a pak angínu, nemá natrénováno... Ale kdo by jí to věřil, to, že poběží pomalu, říká vždycky. Možnost, že to vzdala jsme jednohlasně vyloučili – ta by nikdy nevzdala :) Sledovali jsme koridor ostřížími zraky. Až kolem nás konečně proběhla, samozřejmě jsme si jí všimli, až když už k nám byla zády a tak se opět žádná fotka nekonala.

Vydali jsme se na místo srazu, já si po cestě koupila banán, protože už jsem začínala pociťovat nedostatek energie. Seděli jsme na lavičkách a seděli a seděli a Johari nikde. Deset minut pryč, patnáct, dvacet... Dneska jí to vážně nějak trvá. Když konečně přišla, vysvětlovala, že tam ještě roztlačovala nějaké auto. Jak jinak, to by nebyla ona, kdyby nebyla i po závodu svěží a plná energie :)

Faithful readers of my blog already know that I decided to run this year's half-marathon at Prague last year when I was there as an attendant. I've had created my running plan since the summer in order to run the half this March with no suffering and a lot of fun. I kept withing the plan in autumn but I wasn't lucky. Some infection brought me down before the Christmas – I spent few days in hospital with dropping funnels and then many days relaxing in bed. At the end of January I was starting to feel as a human being again and I started to develop up my poor muscles. I started to run slowly at the middle of February. It was not possible for me to finish half-marathon training within five or six weeks. Such effort would bring some injury probably instead of a success especially if I've never run more then about nine kilometers. At this time I understood that there will be no half-marathon this year again.
My boyfriend told me in autumn that if I run the half in spring I would be a champion. That was a real motivation for me :) However the situation was clear for me at the end of winter and I took it – I was not going to be a champion this year yet.
There was the end of March and I my “long” runs were about 4 kilometers long. I was looking forward to run 5km at least and more and more and I knew that I have to be patient. But there started to be hard times: at boards, at e-zines, shortly everywhere everyone was talking about the half-marathon. I was more and more desperate that I couldn't run it each following day. That's not fair! I'm going to miss this awesome feeling during the race. My desperation culminated when I discovered that I could find three other persons and we could run this half as a relay! Why I didn't realize this earlier? I hunted three more runners with no result – there were only two days till the D-Day and who wanted to run had been registered already.
I was heart-broken. I was reading the list of races in an effort to find some short race that should supply this lost experience. At this moment I've received an email from my friend Johari who was also planning to run the half: “It's easy! You can just run the beginning and than you can break away and cheer on other runners.” That was a great idea. Why I couldn't run just a part of the race? I had almost melted by all the bliss. After all I won't miss it.
I packed my running clothes and shoes into the rucksack at the Saturday morning. I had a look to the weather forecast for the last time: there will be rainy for sure. I added the cap, gloves and the spare pair of socks in case I got drenched.
There were many other runners getting on the train on my way to the race at each station. It was easy to identify them – they were dressed as runners or they had a special rucksack. I revealed the rest of them because of their running shoes or heart rate monitor watches. Some of them were alone some of them were with their wifes...
We had a meeting with Johari near the start line. I changed my clothes at the toilets of Municipal Library – dry and warm place :) Many readers supported me there and one of them even wanted to know which shoes she should buy :)
We had a rucksack guards (Johari's parents) so there were no more troubles before the start. We were standing in the lane quite early. It was quite cold though it was a great feeling. We closed a deal that we will beat the marathon in a relay before the race started.
There was a gunshot and we were moving forward quite easy. We divided shortly after the start – I'm much slower runner then Johari and I didn't want to run too fast at the beginning. It was a beautiful run. Many people got ahead me – among others a lady with the baby-coach, many pensioners and at the fourth kilometer a miss with the 2:10 balloon. When a lady from Finland was passing me I thought that she could tell me how should I properly read the “Suunto” label but before I took thought whether I should intrude her by this she was gone.
I was expecting the rain but instead of it there was a sunny weather – it started to be too hot. I was lucky that I was so lightly dressed. I tucked my sleeves and visualized the last article at behej.com e-zine that we really don't need to worry about the sunburn this year... They had been wrong :)
I passed the refreshment and enjoyed the shining sun. I realized that I had just passed planned five kilometers. I felt still fine and fit. We run through a few tunnels and approached to the city center again. When we were running from the tunnel along the ascending road some Swedish runner omitted the traffic sign and the board of the sign stroked the top of his head. It was quite loud sound however he fortunately looked like he had been all right – he put his cap back to his head and continued running.
I was approaching the eight kilometer which I established as my high-level target. I should not run longer otherwise I my body would pain for a week and my knees would be on strike. I started to feel tired so I stopped the timer and branched off the crowd. I was a bit disoriented first and I didn't know which direction should I walk to get into the finish. Finally I borrowed a map from some tourists :)
I got my bag from our caddies and we were going to root near the finish line and look for Johari. I was a bit disappointed that the rest of the audience was quite silent – no clapping hands... I tried to clap my hands as much as was possible (it's quite hard:) There were two tourists standing near us with bored faces - smoking and blowing the smoke among the runners. But for the endorphines from the run I would tell them off probably. They increased my blood pressure by such a behavior.
It had been almost two hours since the start and Johari haven't finished yet. Where is she? She told us that she would run slowly and she had had aching ankle and angina and she hadn't trained... But who would believe her? She always tells thinks like that. We rejected by a unanimous vote that she had give it up – she would never give up :) Finally she run over and we saw her late for taking a picture of her again.
We went to the meeting point and we were waiting for her. We were sitting on seats for ten, fifteen, twenty minutes and she hadn't come. When she come after all she explained us that she had been wheeling some car... Sure, it would not be Johari if she wasn't fresh and full of energy even after the race :)