Jedenáct kilometrů vody

by Martina December 13, 2010 10 comments

Začalo to nevinně. Byly dva až tři stupně nad nulou, všude masy tajícího sněhu a já vyběhla na svůj nedělní výběh, který rozhodně překročil doporučenou dávku počítající se zvyšováním tréninkových dávek o deset procent. Proč? Protože běhat pořád dokola známé trasy v ošklivém městském prostředí mě už fakt nebaví. Potřebuju alespoň jednou týdně nějakou novou trasu, nové dobrodružství - a kvůli tomu je potřeba vyběhnout z města ven. To se mi včera opět splnilo, opět víc, než jsem čekala a tentokrát i víc, než jsem si přála.
Varování přišlo hned na prvním kilometru. Z uklizené silnice a štěrkem posypaného chodníku jsem se dostala na polní cestu. Nesmeky jsem neměla, kdo by si je bral, když taje... Vyšlapaná cestička byla hladce namrzlá a skutečně po ní běžet nešlo, klouzalo to do všech stran. Musela jsem běžet mokrým sněhem, který ji lemoval. Kapacita mých bot, co se týká schopnosti pojmou vody, byla po tomto úseku naplněna jen asi z třiceti procent. Špičky mokré, ale jinak pohoda. Zamýšlela jsem se, jestli to nemám otočit, ale říkala jsem si: "Vydrž, tady už jen kousek, pak máš silnici a pak už jen okolo vody a golfu jsi doma...". Nevím, jak jsem na to přišla, úsek okolo vody a golfu měl asi pět kilometrů a pak ještě dva kiláky domů a rozhodně jsem na něm neměla očekávat příznivý terén. Ale o tom až za chvíli.
Vyběhla jsem z pole a běžela po silnici, tentokrát jsem ani nezabloudila, voda v botách se hezky ohřála a já zapomněla na veškerou nepohodu a už jsem se moc těšila na nově zařazený úsek podél vody a golfu. To bude hezká krajina...
Cesta po silnici skončila, začal led. Klouzala jsem se jako koza, nebylo kam šlápnout, aby to neujelo. Led byl hladký a vlnitý jako dětská prdelka a nohy ujížděly do všech stran. Na druhou stranu to byla výzva, energie bylo ještě dost a vlastně stejně ani nic jiného, než pokračovat, nezbývalo. Doklouzala jsem se z osídlené oblasti mezi pole. Povrch se změnil. Úplně vespod bylo kluzké měkké a hluboké bahno. Nad ním byla tu a tam hluboká louže zakrytá sněhem, tu a tam jen sníh, tu a tam led a na zbytku břečka, co ale vypadala jako led, nebo jako sníh. Kapacita mých bot se rázem naplnila. Z počátku bylo občasné šlápnutí do skryté louže dokonce příjemně osvěžující, ale jak se intenzita koupelí zvyšovala a voda se nestíhala v botě ohřát, začala jsem přemýšlet, jestli jsem neudělala nějakou blbost, jako třeba, že jsem šla dnes běhat. Při každém kroku jsem cítila, jak se voda v botě přelévá. Měla jsem na výběr: buď rovnou vědomě šlápnout do břečky, která mě určitě osvěží chodidla, nebo to risknout a šlápnout na místo, které vypadlo pevně, ale v polovině případů tomu tak nebylo a noha mi ujela do přilehlé louže, ztratila jsem rovnováhu, zpomalila jsem a navíc jsem se ponořila až po kotník. Když už tenhle terén trval asi dvacet minut, došlo mi, že už nesmím zastavit. jestli zastavím, tak zmrznu, nebo alespoň nastydnu. Musím běžet. Bylo to poměrně vyčerpávající, ale cesta skrz golfové hřiště začala být na dohled. Jediné, co zbývalo, abych se na ní dostala, bylo přeběhnutí pole, ani ne půl kilometru. Ha! To by člověk neřek, co to obnáší. Žádná zpevněná cesta. Tentokrá skutečně jen měkké hluboké bahno, na něm louže různé výšky skryté pod sněhem. Teď už mi to bylo skoro jedno. Skákala jsem jako kamzík, občas se do louží ponořila až do půli lýtek, hlavně, abych už zase byla na zpevněné cestě. To jsem ty boty po Velké Kunratické nemusela ani prát, teď už by byly vyprané...
Dostala jsem se na cestu a nastala změna. Z počátku jsem myslela, že příjemná, ale záhy se ukázalo, že se pletu. Cesta byla pokrytá ledem, opět nehorázně hladkým a kluzným. Ten ale nebyl pevný a ukrýval nespočet kaluží, takže jsem si zase při každém druhém kroku slušně nabrala a při každém prvním chytala balanc. Místy jsem přecházela do chůze, protože bylo potřeba hodně přemýšlet, kam šlápnout.
Už Vás nebudu napínat - i další dva kilometry nebyly žádný med, zase jsem čvachtala ve vodě s kousky ledu a sněhu a už jsem měla vážně dost. Pořád jsem koukala, kdy už bude konec... Závěrečné dva kiláky po silnici už jsem nemohla, ale boty začaly zase fungovat alespoň jako neopren a voda uvnitř se hezky ohřála a tak když jsem přiběhla skoro po hodně a půl domů, měla jsem nohy sice mokré a všechno se dalo ždímat, ale byly teplé :)

Přiznám se, že kdybych věděla, jak se mi poběží, asi bych se na to vybodla. Do takového terénu příště jedině v holinkách!