Nezbývá, než běhat (a večírek na policii)

by Martina December 18, 2010 3 comments

(Prakticky offtopic) Psal se čtvrtek pozdě večer, kdesi v centru Prahy probíhal třídní sraz, kdesi doma seděl přítel a čekal, až se vrátím, že si dáme nějaký nový úžasný sýr. A já seděla na policejní služebně u výslechu :D

O deset hodin dříve: Tak jsme si frčeli s Fordíčkem po Vánočních nákupech, potřebovali jsme si vybrat dar pro nás - židle :) (pro ostatní máme již týden zabaleno.) Všechno jsme objeli, vyzkoušeli, prakticky už i vybrali a už se těšili domů na oběd. Když tu najednou, na křižovatce, zelená, spojka, ozvala se decentní rána, asi jako když se posouvá sedačka a zaklapne. Nejdřív jsem se pousmála, co to ten David zase vyvádí (běžně dělá různé kravinky, když čekáme na zelenou) ale během chvilky to přestalo vypadat tak vtipně. Nešlo zařadit, rozbila se spojka! A tak jsme tam tak stáli, blikali, všichni nás objížděli a snažili jsme se někomu dovolat, ale všichni byli buď na lyžích v Alpách, na obchodním jednání mimo střední Čechy, měli auto pod metrem sněhu, nebo byli jinak nepoužitelní. Až před námi zastavil pán, dobrá duše a velké štěstí. Jel praktiky naším směrem, do práce. Ochotně nás odtáhnul až před garáž, i když tím přišel o slavnostní předávání Vánočních balíčků v práci. A odmítal jakoukoliv odměnu, jediné, co chtěl, abychom také pomohli motoristovi v nouzi, až na nějakého narazíme :) Romantická dobrosrdečná duše. Samozřejmě, že pomůžeme.
Tato "veselá" historka měla ovšem následky (a to nemluvím o deseti tisících za novou spojku a montáž). Večer jsem měla mít lekci s klientkou. Našla jsem si spojení autobusy, s jedním přestupem uprostřed ošklivé pustiny u dálnice. Koukla jsem na mapu, jak daleko je přestup a zjistila, že na cca 500m mám 6 minut, když nebude zpoždění. To je 12 minum na kilometr, takže se zpožděním 2 minuty 8 minut na kilometr. Na sněhu a ledu, ale mělo by to jít. Autobus samozřejmě zpozdění měl a tak jsem musela v tom děsném mrazu v kozačkách v podchodu pod dálnicí mezi poli, nikde ani živáčka, potmě, s pepřákem v ruce, klusat na druhou zastávku. Přiběhla jsem tam a ještě jsem měla minutu rezervu. Kouknu na jízdní řád, jen tak pro jistotu. A sakra! Já jsem v protisměru. Takže následoval přeběh zpět do správného směru, autobus už byl samozřejmě pryč. Další za 20 minut. Ruce mi přimrzaly k telefonu, ale poslala jsem alespoň SMS, co se děje a jak má zatím cvičit. 20 minut pryč a autobus nikde. Za dalších pět minut vidím, jak se řítí. Mávám, skáču, nic, prořítil se okolo. Běžím za ním, křičím, mávám. Asi po sto metrech mi zastavil uprostřed dálnice, akčně ho dobíhám a naskakuji. Na sedmdesátce se po tom sněhu řítí skoro devadesát, na zastávkách nestaví, když nikdo nestojí u dveří. Modlím se, abych vůbec dojela živá. Ale jinak je to veselá kopa, domlouvám se s ním, že na příští potřebuju, aby zastavil.
Vystoupila jsem, skoro půl hodiny zpozdění, vybíhá schody do fitka, při průletu kolem kardia pozdravím klientku a mažu na recepci zaplatit a honem do šatny, převléct boty a kalhoty. Jak jsem rozrazila dveře ze šatny, málem jsem jimi udeřila do hlavy tmavovlasou slečnu (chyba, že se mi to nepovedlo, o tom dále). Omluvím se a peláším za klientkou. Ta je v pohodě, naštěstí, milá slečna, navíc děsně šikovná a odhodlaná. Tak to má být. Cvičíme skoro tři čtvrtě hodiny, když slyším jak paní na recepci telefonuje, zní neobvykle rozklepaně a nervózně. Zbystřila jsem, o co jde a došlo mi, že se asi něco ztratilo z pánské šatny. Akorát jsem docvičili poslední kruh a tak se jdeme zeptat, co se to děje. U recepce slušný dav chlapíků a jeden přes druhého lamentuje, že se jim ztratili všechny peníze. Mno, dámská šatna je samozřejmě oddělená, ale raději kontrolujeme. Dvířka zavřené, telefon, klíče, karta, doklady, všechno máme. Až na peníze. Nic. Všechno pryč. Při bližším pohledu už vidíme stopy po vypáčení dvířek.
Přijíždí policie, odhadují se škody, fotí se, berou otisky... za hodinku máme přijet na služebnu. Pokračovat v lekci nemá moc cenu. Jednak už jsme cvičily celkem dost, ale hlavně jsme obě poměrně rozrušené. Navrhuji, že lekci zakončíme netradičně, dechovým cvičením. Volba to byla dobrá, klientka se cítí lépe (já se snažím, ale protože nejsem placená za to, že cvičím, ale za to, že instruuji a opravuji, tak jsem si moc neoddechla). Je to ale dobrá duše, vezme mě na služebnu a nakonec i domů autem (MHD tam snad ani nejezdí a jestli ano, tak rozhodně ne příliš často, zvlášť v deset večer). Vrcholem večera tedy bylo, že jsme se všichni z fitka sešli na improvizovaném Vánočním večírku na policejní služebně. Dali jsme si horkou čokošku z automatu a vyprávěli si veselé policejní historky, zatímco si nás postupně volali k výslechu. Řekli nám naše práva (skoro jako ve filmu) a s každým to skoro půl hodiny sepisovali. Kdo to byl? Mno přece tak slečna, kterou jsem málem praštila dveřmi. A její kumpán, který zvládnul pánskou šatnu. Minimálně dva tisíce v pytli, ale alespoň, že si dali tu práci a nechali mi tam ty doklady a telefon, bez toho bych měla Vánoce fakt zkažené a přišla o všechny kontakty. Možná doufali, že si toho nikdo brzo nevšimne a pak nebude vědět, kde se mu to stalo.
Tedy poučení: nikdy si neber do fitka nic, o co nechceš přijít, i když to vypadá, že tam se nic ztratit nemůže, že je to tam takové malé, rodinné, pořád tam někdo je a všichni se znají...
Jak to souvisí s nadpisem? Bez auta se do posilky rozumně nedostanu. Dokud nebude hotové, nezbývá, než běhat, běhat a běhat :)