Jiný svět

by Martina February 27, 2011 9 comments

V sobotu se měl stát téměř zázrak - sluníčko a odpoledne teploty až ke třem stupňům! To už člověk skoro ani neví, jaké to je :) A protože po jaru toužím už od Vánoc, pořád neběhám, ale přitom jsem na nějaký ten venkovní sport strašně natěšená, už to ve mně přeteklo a v pátek jsem se rozhodla, že v sobotu dopoledne vyrazím na kole. Seděla jsem doma pod ibalginem, křeče v břiše... naštvaná a chtěla jsem si tu újmu asi nějak kompenzovat :) Pojedu k našim na oběd a zase zpět, celkem to vychází na asi 42km.
V sobotu jsem vstala, slunce ještě za obzorem zástavby, na teploměru -10, břicho pořád bolavé. Hmmm, přece se nevzdám, ono se oteplí, břicho se uklidní, ne? Nandala jsem si královskou snídani, abych to ušlapala .)
Bylo 10 hodin dopoledne, na teploměru -8.8. Ojoj... Ale pozor, k teploměru se blížil kužel slunečního svitu. Než jsem si stihla dopumpovat přední kolo byl teploměr na sluníčku a display ukazoval necelých 21 stupňů doma a přes 22 stupňů venku. Tak to musím vyrazit! :) Našťestí jsem si ještě vystrčila ruku z okna a během dvou vteřin poznala, že 22 stupňů tam fakt není (a jestli, tak pod nulou). Ovšem po tak velké snídani prostě musím jet :D
Navlékla jsem na sebe: tlusté ponožky, igeliťáky, tlusté podkolenky (že já si ty noeprenové návleky nekoupila, měli je ve slevě a já je tam nechala, že stejně v zimě nejezdím...), bombarďáky, cyklokraťasy (vím, špatné pořadí, ale teplíčko je teplíčko), dlouhé elesťáky na běh, termotričko, druhé termotričko, mikinu, šátek, větrovku, čepici s windstopperem, přilbu, sluneční brýle a rukavice proti větru. Cítila jsem se jako kosmonaut ve skafandru.
Prvních osm kiláků mi omrzala pusa, oči a ukazováčky... měla jsem si koupit i kuklu. Ale pak jsem se buď zahřála, nebo se oteplilo, asi obojí - začalo mi být příjemně. Potkala jsem běžecký závod VŠ Ligy a musím uznat, že alespoň podle výrazů ve tváři, se všichni strašně snažili vyhrát :) Téma bylo asi divoký západ, protože někdo měl za čelenkou barevná péra, jiná měla nápis WANTED na zádech... Míjela jsem další desítky běžců a běžkyň, cyklistů a cyklistek a taky několik bruslařů a bruslařek. Najednou to byl úplně jiný svět. Ze zamračeného života jsem se dostala mezi šťastné lidi. Úsměvy na rtech, přátelské pozdravy, radost a čistá hlava. Cítila jsem se jako v ráji. Sdíleli jsme stejné pocity - blaho z pohybu a sluníčka (i když ještě mrzlo).
Jak jsem se nechala unést, zapomněla jsem odbočit a jela jsem do centra, místo k našim... :) Naštěstí mi to došlo poměrně brzo, asi po kilometru.
Bohužel, už v půlce cesty mi tělo připomnělo, proč nedělám cyklistiku (kromě toho, že na ní nemám finance). Začalo bolet koleno při každém záběru a tuhnul mi horní trapéz. Ale co - občas jsem se protáhla (při smrkací přestávce, protože jinak to v tom skafandru nešlo) a volila jsem nižší převody, abych šlapala lehce a hodně dynamicky. A závěrečný velký kopec jsem kolo tlačila, protože už to bolelo fakt dost. Jj, jak jsme se přestěhovali, už nemusím skoro každý den jezdit ty 4km do Billy, máme Lidl před barákem a kolínka tak ochabují. Ale ono se to snad zase spraví, až budu jezdit trochu častěji.
Cesta zpátky byla lepší v tom, že bylo výrazně tepleji (teploměr ukazoval 3-4 stupňě) a už mě nebolelo břicho. Igeliťáky jsem nahradila dvěma vrstvami novin a nohy, které byly jako jediné zmrzlé po příjezdu k našim, už mi nemrzly. Dokonce mi bylo občas i moc teplo. Ovšem na cyklostezku se nahrnuly davy lidí, bohužel i ty typy, co moc nemusím (třeba ti, co chodí čtyři vedle sebe a když člověk zvoní, tak neslyší). Ale stejně, super výlet :) Ať se zima snaží, jak chce, jaro neporazí! Brzo přijde :)