Půlmaraton - jako dobrovolník

by April 10, 2011 6 comments
Ráno jsem byla nervózní, jako bych měla běžet :) Na desátou jsem se dostavila na smluvené místo, nikdo tam - tedy spíše tam proudily stovky lidí, ovšem nikdo z organizátorů. A tak jsem se poptala a našla jsem našeho vedoucího.
Prý mám přijít až v 11h, zatím není co dělat. V 11h zněla instrukce, že se sejdeme v 11:45. V 11:45 úkol zněl počkat do 12h. Ve 12h jsme se přesunuli o 100m, směrem ke startovnímu koridoru, kde bude cíl a naše občerstvovačka. A pak jsme čekali, než se koridor vyprázdní.
Teplým jarním vzduchem zněla Vltava a já měla strašnou chuť vyběhnout na trať. Když se koridor uvolnil, čekali jsme, než navezou palety s vodami a taškami se svačinou. Takže zhruba v půl jedné jsme začali pracovat. Takhle (pouhým čekáním) jsem si odpracovala dvě a půl hodiny. Ještě, že bylo tak hezky.
Paleta měla pět pater, na každém patře 32 balíčků vod po šesti. Úkolem bylo rozbalit paletu, rozbalit balíčky a vyložit na stůl, co se vejde, a pak průběžně doplňovat, podávat atd.
No jo, ale rozbalte si stovky balíků vody bez jakéhokoliv nože! V průběhu času nám někdo sehnal jediný nůž a jedna kolegyně měla takové pižlátko na klíčích, takže jeden z nás permanentně rozřezával a další nosili a vykládali... práce to byla nakonec poměrně příjemná.
Spousta běžců měla problém lahev otevřít, ono po jednadvaceti kilometrech to chápu, takže jsme jim je otevírali.
Bylo nám řečeno, že každému běžci jednu lahev. Sama jsem si spočítala, že lahví je 9600 a běžců prý bylo 9500. To tedy není moc rezerva... A taky to byl problém. Ono vysvětlujte lidem, že si mají brát jen jednu lahev, když jich si jich najednou bere lahev třeba pět a vy do toho ještě musíte rozřezávat a vybalovat a pomáhat otvírat... lidi si prostě brali, kolik chtěli. Někdo nic, někdo dvě, výjimečně i tři. Někteří organizátoři nedobrovolníci (ne, že by tam byli nedobrovolně, ale jim za to někdo zaplatil) dokonce příležitostně okřikovali běžce, že jen jednu lahev, ale tak nevybíravě, že mi spadla čelist, když jsem to poprvé slyšela. Úplně jsem se lekla. Ještě, že byli tak vyčerpaní a mimo, jinak by jim to musel znít, jako když je maminka plácla v obchodě přes prsty, že jen jedno lízátko a dost a řekla to takovým tónem, že jim bylo jasné, že jestli zkusí vzít lízátka dvě, dostanou na holou a to okamžitě na místě a pořádně. A několik dobrovolníků se to od nich rychle naučilo. Chápala bych, že se řekne, jen jednu vodu, prosím, další si vezměte o pár desítek metrů dál z kelímků. Jenže na to nebyl čas... :(
A ono bylo půl hodiny do limitu a voda nebyla. Subjektivně jsem měla pocit, že zrovna probíhalo cílem nejvíce běžců, byl to skutečný mumraj. Přesunula jsem se k rozdávání tašek s občerstvením a odpovídala na četné dotazy, kde je voda. Ona byla vzadu, asi 200m od cíle ionťák v kelímkách, ale dost běžců vypadalo, že tam snad ani nedojde. To mě tedy zklamalo, kdyby dali vod o tisícovku, dva, více, mohlo to být mnohem lepší. A nebo jednoduše nejdříve nabízet vodu v kelímkách a až pak lahve a jídlo. Snad se organizátoři poučí pro příště. Ono se mi to kritizuje... je mi jasné, že zorganizovat tak velkou akci není žádný med. Do čtyř hodin jsme ještě poklízeli a pak už se jen tak poflakovali, než byl dán pokyn k rozchodu.
Žádný velký zážitek to nebyl. Mezi zápory jednoznačně patřilo dvou hodinové čekání, než jsme se vůbec přesunuli na pracoviště a to, že voda došla tak brzo. Jo, tričko užiju zase jen na spaní. I když jsem při registraci dobrovolníků na internetu vyplnila, že chci velikost S a dožadovala jsem se jí, se slovy, že S přece nikdy nejsou, mi bylo vydáno tričko velikosti L. Tak k čemu jsem to vyplňovala, to tedy skutečně nevím. A slibovaná příručka dobrovolníka, tu jsem taky nedostala, takže otázky závodníků typu „Kde se ryjí medaile, kde jsou toalety, kde jsou ztráty a nálezy...“ jsem si zase musela cucat z prstu.
Příjemnější stránka věci byla, že jsem potkala neuvěřitelné množství lidí :) Známých i známých zatím jen skrz blogy, celebrit (překvapila mě třeba Martina Sáblíková, myslela jsem, že letos se neúčastní, ale asi se byla jen podívat). Viděla jsem zblízka velké borce (ale ne ty největší, ti se asi občerstvit nepotřebovali), i ty, kteří byli na ocasu startovního pole, ale duchem určitě o nic menší, protože i přes všechny překážky trať zdolali. Viděla jsem lidi šťastné, unavené, celkem v pohodě, ale i úplně vyřízené. Zážitek zajímavý, ale co do srovnání s předloňským maratonem to bylo poměrně slabé. Tak jsem zvědavá, jak to půjde za měsíc na maratonu.
Čekáme, až se vyprázdní koridor. Skupinka pro občerstvení, tašky a medaile.

Konečně prázdno :)

Závodníci vyběhli a začal se budovat prostor cíle.

A to už jsme my, lahváři.

V plné práci... připraveni :)


Těsně před tím, než do toho drátu narazil .)

Na zemi stovky špendlíků. Ve Vibramech jsem se skoro bála :D

Jedna matonka je čistá, tisíc matonek je pěkně špinavých.
 
Doměřeno.

6 comments:

  1. Bylo to neuveritelny te tam potkat:)... Tak pristi rok uz zase v "poli" behajicich, jo?.. 12:)

    ReplyDelete
  2. Jestli by nebylo lepší nalévat úplně obyčejnou vodu z hydrantu. Bylo by dostatek pro všechny a šlo by to i rychleji. A když si uvědomím, kolik matonek se vyplácalo, aby se lidi tentokrát opláchli...

    ReplyDelete
  3. Jestli se nepletu, tak iontak byl normalne z michany hydrantu.

    ReplyDelete
  4. Hezký to muselo být, ale já mám stejně raději takové ty domácké, poklidné a příjemné, malé běhy... :-)) I když, třeba tomu taky přijdu na chuť... ;-)

    ReplyDelete
  5. Je to masovka, takže nic pro mě, ale určitě zároveň zajímavá zkušenost. Harry.

    ReplyDelete