Jak jsem organizovala

by Martina June 08, 2011 8 comments

Trvalo mi to, sednout si a tohle sepsat. Ne, že by nebylo co psát, naopak, nevím, čím začít, co psát, co nepsat. Kdybych totiž napsala všechno psala bych to asi do soudného dne.

Během několika dní před závodem se to u mě doma začalo kupit. V kuchyni jsem musela obcházet agregát (taky celou kuchyni krásně provoněl po benzínu .), dveře do koupelny byly zcela zataraseny stupni vítězů, stanem a závažími. Při každém braní si bot jsem musela odklopit skládací stoleček. Kdyby mi tohle udělal doma přítel, možná bych mírně pěnila. Ale způsobila jsem si to sama a tak mi to vůbec nevadilo :) A i přítel byl úplně v pohodě. Zlatíčko, trpělivé nejjasnější slunéčko .)

Ráno před závodem jsem se cítila báječně, naprosto euforicky. Trochu mi to připomnělo státnice - ta energie, kterou jsou v sobě měla byla podobně velká, ale tentokrát byla úplně stoprocentně pozitivní. Věděla jsem, co mám dělat a že všechno závisí jen na mě. Žádná možnost špatné otázky a nebo nepříjemného zkoušejícího. Dlouho jsem to všechno promýšlela a plánovala a už jsem si neuměla představit, že by nedopadlo dobře. Byla jsem připravená skoro na všechno (jenom počasí jsem se trochu bála).

Zacvičila jsem si, sbalila jsem nějaké jídlo (nakonec jsem ho ani nestihla sníst a vrhla jsem se na něj až po návratu, když už se mi motala hlava hlady). Přijelo auto s rodiči a ségrou - obětavými dobrovolníky. Naložili jsme věci a vyrazili. Asi minutu před tím, než jsem najela na dálnici volala Leona, že se jim to nevejde do auta a jestli můžeme něco vzít. Ta to trefila, zavolat o minutu později, je to špatné :) Už se to nevešlo ani ke mně, museli to vézt rodiče.

 

Přijeli jsme na místo, do ráje. Čas běžel, měla jsem trochu zpoždění, hned jsem svolala příslušné dobrovolníky a šli jsme označit trasu a rozdala jsem instrukce, kdo má kde od kdy do kdy co dělat :) Komandování ostatních, to mi jde. Samozřejmě jsem se zapomněla namazat krémem. A pití jsem si nevzala, že jsme za hodinu zpátky... už v půlce trati jsem málem pila z louží na cestě. Pořád mi někdo telefonoval, čas běžel, ale přidali jsme na tempu chůze a skluz celkem dohnali. Já měla totiž takovou krásnou tabulku, kde jsem měla hodiny, úkoly, dobrovolníky a poznamenané, kdo má kdy co dělat, aby se všechno stihlo a na nic nezapomnělo. Leona z té tabulky málem zešílela, ale mně moc pomohla :) Takže honem zorganizovat občerstvovačku...

Už ani nevím, co všechno jsem dělala. Byl to naprostý šrumec, každou chvíli někdo telefonoval, do toho mi někdo ťukal na rameno (občas současně na každé rameno jeden člověk), že honem něco potřebuje a k tomu ještě mě samotnou napadalo několik věcí zároveň, na které nesmím zapomenout. Všichni byli moc snaživí, trpěliví a zkrátka úžasní. Často jsem už ani nevěděla, jak se jmenuju. Ale moc mě to bavilo :)

Přišel čas startu. Těsně před startem už bylo všechno připraveno a na chvíli jsem se mohla zastavit, když tu se někde vynořila televizní redaktorka a byla nadšená Evženovou Sárou a chtěla, abychom si o ní něco povídali. Ehm, teď, něco o Sáře, co proboha? V hlavě naprosté prázdno a když už se něco vynořilo, byl to spíš typu, zda tu máme dostatek odpadkových pytlů, kolik vody vychází na jednu závodnici, jestli jich nepřiběhne chumel a stihneme sundat čipy, jestli se žádná neztratí, jak ti komáři koušou, jestli nepřijde bouřka, protože se podezřele zatáhlo, co budu dělat, když přijde bouřka, že nevím, co mám říkat že budu vypadat jako úplný idiot. A přesně tak to dopadlo, tvářila jsem se jako blbec a nevydala ze sebe asi ani jednu smysluplnou větu, možná ani slovo, už sama nevím. Snad to vystřihnou :)

Výstřel a chvilička klidu. Kontrola, zda něco nepotřebuje časomíra, občerstvení a dalších pár úkolů a už tu byla první závodnice. Holky všechny doběhly a došly poměrně brzo, statečně (bylo horko a dusno) a hlavně v dobré náladě, to mě moc potěšilo. Zbývalo 8 minut do vyhlašování a my fofrem uklízeli start a cíl. 2 minuty, honem se převléct a svolat závodnice na terasu na vyhlášení. Ale to jsem se poněkud unáhlila, v domnění, že má Leona už všechno nachystáno :) Nakonec jsme to ale nějak zvládly, i když už jsem tedy byla poněkud vyčerpaná a když Leona přeskupovala hromádky s cenami, honem se to snažila nachystat a Sára na ní provokativně pokřikovala, začala jsem do toho křičet taky, ať jsou všichni zticha, ať se může Leona lépe soustředit :D A za zády nám stály všechny účastnice a už několik minut čekaly na vyhlášení. Vyhlášení se v rámci možností taky skoro povedlo :)

Následoval rozhovor pro ČT4, kde jsem první otázku naprosto nezvládla a řekla nějakou děsnou kravinu, už ani nevím co, ale hlavu a patu to nemělo a rozhodně to nebylo to, co jsem chtěla říct :) Zbylé otázky jsem už snad zvládla lépe, i když už si je nepamatuju.

Domů jsem odjížděla s dobrým pocitem a už přemýšlela, co udělat příští rok stejně a co jinak. Do postele jsem ulehla celkem vyždímaná, nohy mě bolely jako po prvním půlmaratonu a hlava ne a ne vypnout :)

Jsou poučena. Než budu příště kritizovat organizaci závodu, pořádně si to rozmyslím. Je to zajímavé, akční, napínavé, zábavné, ale ne jednoduché. A i když víte, kde máte slabinu, nemusí být jednoduché jí honem opravit. Máte totiž jednu hlavu, dvě ruce a dvě nohy - takže občas stihnout všechno vymyslet a zařídit dá dost zabrat.

Ale ať končíme v pozitivních duchu: mám z toho dobrý pocit a zatím to vypadá, že si akci užily i závodnice. Ještě je spousta práce před námi, pak si pár měsíců odpočineme a pak se vrhneme na další ročník! :) Díky všem dobrovolníkům i účastnicím, všem vám vděčíme za to, že to dopadlo, jak to dopadlo :)

Další fotky najdete na webu (ještě je doplňujeme) a taky sledujte ČT4, tento čtvrtek, tedy zítra, od 15:10 Sport v regionech :)