Místo hlavy bomba

by Martina October 11, 2011 8 comments

Velká, těžká, tikající, nervózní, nestabilní... asi tak teď cítím na ztuhlém krku svoji hlavu. Co že se to děje? Po měsících čekání, vyjednávání a nejistoty jsem se včera dozvěděla, že začnu pracovat - na hlavní pracovní poměr, v sedě, 8 h denně. A to prosím už od pondělka. V pátek odjíždím na soustředění, takže už mám jen dva dny na to, abych všechno uzavřela, dodělala a připravila se na soustředění a budoucí práci (a to mi ještě napsali, jaká všechna potvrzení je třeba odkud donést... tak to nestihnu, ani kdybych se přetrhla). Je to celé dost narychlo, takže od rána do večera sedím tady u klávesnice, zoufale do ní něco buším, při tom telefonuji, listuji diářem, pobíhám k tiskárně, marně hledám dokumenty v šuplíkách... a snažím se honem to všechno dohnat.
Taky jsem začala trénink podle Endurainingu. Zatím jsem skutečně spokojená, dobrý přístup mají, komunikace v pohodě, trénink vypadá taky fajn. Ale. Proč je vždycky všude nějaké "ale"? :) Možná tím stresem, nevím, zase mě nějak bolí záda. Nevím, co je špatně, ale trochu to komplikuje můj trénink. Už je mi to trapné, denně bombarduju trenéra zprávami "tak v podělí jdu nečekaně poprvé do práce a netuším, do kolika tam budu - ty dvě tréninkové fáze mi dělají trochu vrásky", "po včerejším běhu zase cítím záda, nevím, jestli bych měla jít zítra běhat", "ten denní režim, co jsme sepsali, se teď úplně změní a všechno bude jinak, začnu chodit do práce" atd. Cítím se kvůli tomu docela trapně, musím mu tím přidělávat dost práce... a to mě tedy taky štve. Připadám si jako potížista. Ale zase nepsat mu podstatné věci by vedlo k tomu, že pak bych jela úplně mimo plán a on by netušil proč (ať už proto, že to nestihnu, nebo proto, že mi to nedovolí záda). Mno zkrátka máme moc věci k řešení a nevím, jestli jsem úplně standardní zákazník. Obávám se, že spíš ne.
Ve čtvrtek půjdu zase za Michalem, snad na něco přijdeme. Ale vůbec bych se nedivila, kdyby to celé bylo z toho, že mi ta záda zkrátka tuhnou kvůli tomu stresu a zmatku. Sice mě bolí až u pánve, ale ztuhlá je mám celá, to cítím už celkem dlouho (od té doby, co jsem nevěděla, jakou práci budu mít za týden, takže už od začátku srpna). Doufám, že s nástupem do práce to celé trochu opadne a bude klid, všechno vyřešené. Ale to je asi naivní. Uvidíme :)
Vlastně se na všechno strašně těším, na soustředění, do práce, na trénink, jen ty záda mi to kazí...
Každopádně doufám, že to se mnou všichni vydrží - z Endurainingu, z práce, na soustředění, doma, tady na blogu, já sama :) I když to tak možná nevypadá, vážně se strašně snažím! Buďte prosím trpěliví :)